BerBerka28 hodin na ceste, aneb jak lze v Indii prekonat 800 km 14. brezna 2002 | |
| Moje cesta z Goy zacala jenoho dne v 7 hodin rano, kdy jsem se autobusem vydala do hlavni zeleznicni stanice statu Goa – do Margaa. Po naivnim pokusu zakoupit si listek na vecerni vlak do Bombaye [rezervace jsou na tyden dopredu] jsem se rozhodla pro variatu B. Vlakem do Puny, nasledne busem do Aurangabadu, pote „nejak“ k jeskynim v Ellore a Ajante. Do odjezdu meho vlaku zbyvalo 5 hodin, coz bylo presne tolik, co jsem potrebovala k dospani kratke noci. Policistum se zbrani pres rameno [opatreni kvuli Gujaratu] se ale nelibilo, ze se – tak jako indicti muzi – valim na peronu, a se slovy, ze me tu muze nekdo okrast, me uklidili do jedne z cekaren, ktera byva na indickych nadrazich vyhrazena pouze zenam. Nu coz. Alespon jsem chvili byla mezi zenami. Ve vlaku jsem uz totiz opet byla stredem zajmu. Jedna z mala zen a taky jedina bila. Prestavam tomu rozumet. Prestoze me vetsina mych cestujicich kamaradu ujistuje, ze take jezdi obycejnou tridou, ve vlaku nikdy nikdo. Vsichni sedi v 1. ci 2. tride s klimatizaci, za 2.500Rps nejlepsi listek. Ten muj stal 240Rps. No nekupte to. Musim se ale priznat, ze kdyz jsem se odpoledne parila ve 40 stupnich pod vetrakem, ktery zjevne nestihal, a kdyz jsem pri setmeni sledovala, jak si vsichni Indove retizky a zamecky primykaji sva zavazadla ke kovovym lavicim [udelala jsem totez], trochu jsem tem mastnakum v „jednicce“ zavidela. Nas express dorazil do necelych 600 km vzdalene Puny na cas, tzn. presne po 14 hodinach, ve 4 rano. Idealni doba na poznavani nadraznich prostor v milionovem meste :o] Presto jsem si dala hodinku polospanku na nadrazni lavicce a pote – osvicena myslenkou, ze rano urcite pojede primy bus do Aurangabadu – se vydala hledat a ukecavat riksu, ktery by mne dovezl za denni sazbu na cca 3 km vzdalene autobusove nadrazi. Mela jsem stesti. V 6 rano jsem uz sedela v busu, po plnych 28 hodinach od startu jsem dorazila do Aurangabadu. Protoze jsem toho mela plne kecky a mela chut pokecat s nekym bilym [nepostestilo se ani v autobusu], a protoze v hostelu, kde jsem si zaplatila postel v ubytovne [vse ostatni predrazene] bylo pouze 5 Thajcu, vydala jsem se do mesta. Obedvala jsem s Indy svou milovanou masala dosu [placka plnena „hmotou“ z brambor a zeleniny, ktera se maci v misticce cehosi bileho s kokosovym zakladem], vecerela jsem ve stejne restauraci [k velikemu poteseni majitelu, kterym se bila zena macici si pracky v ryzi hrozne libila] vyborne thali, hodinu jsem se dohadovala s Indy na autobusovem nadrazi o tom, jak se dostanu do dalsiho mista me cesty [soukromi dopravci stavkuji], s Indy navstevovala mistni pamatky. Po 48 hodinach jsem to vzdala, akceptovala fakt, ze bila rasa vymrela, a sla snit bile sny do sve indicke ubytovny. |
3 hodiny v jeskynich a dalsich 16 hodin na ceste 20. brezna 2002 | |
Jeskyne v Ellore, kvuli kterym jsem se trmacela vice nez 35 hodin, se nachazi 45 minut cesty busem z Aurungabadu a vlastne to tak uplne jeskyne nejsou. Jsou to budhisticke, hinduisticke a jainisticke chramy, monastery, svatostanky, ktere byly mnichy vytesavany do zdejsich skal po celych 5 stoleti [6.-11. st. n.l.]. Nejznamejsi, nejobdivovanejsi [a taky jedinou, do ktere se plati vstup] je jeskyne ( chram ) Kailasa temple z roku 760 n.l. Chram, vytesany z jednoho kusu kamene [jedna se o nejvetsi monolitickou skulpturu na svete], representuje posvatnou horu Kailas [nachazi se v Himalajich] a byl budovan po dobu 150 let vice nez 7000 delniky. Jeskyne v Ellore jsou nadherne, presto jsem si je nedokazala prohlizet dele nez 3 hodiny. Hlavnim problemem byl fakt, ze jsem [kvuli vzdalenemu ubytovani] musela vse stihnout behem jednoho dne a podobny maraton uz opravdu neni mym konickem. Rezignovala jsem proto i na 160 km vzdalene jeskyne v Ajante a v predvecer 15. brezna [ puja k zalozeni tolik diskutovaneho hinduistickemu chramu v meste Ayodha] jsem se rozhodla opustit milionovy Aurungabad, kde zacalo byt docela dusno. Cestu vlakem jsem kvuli vyhlasenemu stavu pohotovosti radeji vzdala, soukromi dopravci byli ve stavce, a tak mi nezbylo nez vyuzit nocniho prejezdu a lokalnim busem se vydat do 13 hodin vzdaleneho Indore, odkud mne cekaly dalsi 4 hodiny do Gharu a nasledne do Mandu, mista me dalsi zastavky. Nocni cesta tim nejhorsim lokalnim busem byla smrtelna a spolu s mym nejcerstvejsim zazitkem z indicke zeleznice [287 km rovnych 17 hodin!] se vam ji urcite pokusim popsat v nekterem z dalsich mailu. Sahla jsem si docela hluboko [i kdyz asi ne na dno] sve trpelivosti, prizpusobivosti, tolerance. Myslim, ze za tech par dnu v lokalnich dopravnich prostredcich, noci na nadrazich a v cekarnach a absolutni absence bilych turistu, jsem poznala Indii lepe, nez ze mesice cestovani po pamatkach luxusnim busem ci AC tridou vlaku. Nutno dodat, ze s odstupem par dni jsem za tu „lekci“ vdecna. Indie zkousi, co vydrzim a ja zatim obstala. Neco ve me se ale zlomilo, zmenilo, zmekcilo. Neco uz nikdy nebude tak jako drive. Pro zivot v Indii se ve mne udala velmi pozitivni zmena, pro hekticky zivot v Evrope to mozna bude docela problem. |
