Cesta na Saharu

Azrou je centrum uměleckých řezbářů, kteří své výroby vyrábějí z cedrového dřeva, které je překrásné a hezky voní. Z Azrou vyrážíme do Mideltu a opět zkoušíme štěstí na autostopu. Tentokrát se daří. Nejprve jsme stopli učitele dějepisu, pak nám batohy kus cesty nesl osel týpka, který šel stejným směrem, a konečně do Mideltu nás svezl obchodník mluvící francouzsky.

Na Midelt nemáme hezké vzpomínky. Když jsme přijeli, nabídl nám místní týpek celkem levné ubytování nedaleko od nádraží. Po 20 minutách chůze jsme se však rozhodli vrátit do hotelu, nicméně zbavit se toho týpka byl celkem problém. Večer nás pak pozvali na čaj, přičemž si nás asi spletli s bohatýma turistama (nevím, jak se nám to povedlo) a začali nám nabízet koberce. U toho hráli na bubny, tančili atd. Zkrátka se pokoušeli o „brain washing“, ale neúspěšně. Nakonec nám další týpek vehementně nabízel výpravu do pouště za nejlepší cenu, protože jsem jeho kamarádi a kdo ví co ještě. Abychom se ho zbavili, odešli jsme do hotelu. Hned ráno jsme Midelt opustili.

Nejširší nabídku průvodců a map Maroka (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Z deníku:

„… jakmile týpek z hotelu Panorama zjistil, že z nás nic navíc nevytáhne, nechal nás klidně odejít: „Bylo by asi lepší, kdybyste se vrátili zpátky do Čech“, dodal. Navíc chtěl zaplatit čaj, kterej jsme si neobjednali … [nadávka] …“

Cesta do Errachidie byla moc hezká, škoda, že jsme neměli vlastní auto. Od hlavní silnice odbočuje mnoho silniček, kam vedou si můžeme jen představovat. Hodně panoramatický je konec Středního Atlasu, který velmi rychle přechází v ohromnou planinu, na jejíž konci se nachází Errachidia, správní město postavené za francouzského protektorátu. Proto jsme se zde nezdržovali a pokračovali ještě ten samý den do Erfúdu.

Po cestě nám často nabízeli marokánci odvoz přímo do pouště, že se v Erfúdu nic zajímavého nenachází. To je sice pravda, ale je to hezké městečko stojící ve velké oáze plné palem (palmerai). Každý má velblouda, kterého nám může pronajmout, nebo má alespoň kamaráda s velbloudem. Cesta do Erfúdu vede údolím řeky Zíz a je velmi krásná. Mít vlastní auto, zastavili bychom na mnoha místech a jen tak se krátce procházeli. My však auto neměli a v odpoledních hodinách jsme dorazili do Erfúdu.

V Erfúdu jsem strávili několik dní. Je celkem špinavé město, kolem kterého je tolik palem, že si připadáte jako v lese. Když jsme se vraceli z pouště, bylo celkem obtížné najít vhodný spoj, neboť jsme chtěli jet přes Tinejdad do Tinerhiru (obvykle se z Erfúdu jezdí totož do Errachidie). Do Tinerhiru jsme nakonec jeli minibusem.

Z deníku:

„… když jsem odjížděli, tak jsme ráno zapomněli v hotelu zaplatit …“

Místní typani nám tvrdili, že do Merzougy, kde začínají duny Erg Chebbi, se dostaneme jen teréním autem, že tam nevede cesta. Není to pravda. Taky nám říkali, že „do Merzougy je ilegální a nebezpečné jen jinak než s jejich autem“. Nevím co si o nás mysleli, ale každopádně neuspěli, páč jsme tou dobou byli v Maroku už druhý týden a jejich finty jsme prokoukli. Připravte se na to, že nejpozději v Erfúdu budete terčem všech možných dohazovačů a průvodců. Z Erfúdu jsme jeli grand taxíkem přes Rissani do Merzougy, kde jsme se ubytovali v hezkém a celkem levném auberge nedaleko dun (Palais de Dunes, 80 D dvoulužák s teplou vodou). Další den se chystáme vyrazit pěšky do pouště a přespat tam (na velbloudy jsme peníze neměli).

Z deníku:

„Dnes chceme strávit celý den v poušti. … Vůči mravencům ve stanu jsme lehce xenofóbní, zabíjíme je. … Ve stanu je počasí jako v sauně a venku otravuje hmyz … inu, bude to příjemný den …“

Duny Erg Chebbi byly moc hezký. Výstup na nejvyšší dunu (200 m) byl trochu namáhavý, ale výhled to byl nezapomenutelný.