Ačkoliv jsme v Íránu strávily téměř tři týdny, po tradiční íránské keramice jakoby se slehla zem. Katka se večer dala v Tabrízu na ulici do řeči s mužem, který slíbil že nás do nějakého obchodu s keramikou vezme a my jsme jeho nabídku nadšeně přijaly. Obchod byl vzdálený asi čtvrt hodiny jízdy taxíkem od našeho hotelu. Prodávali zde keramiku malovanou malými dětmi, různé koberce, lýkové tašky a spoustu dalších věcí. Hodně dlouho jsem přemýšlela a vybírala. Nakonec jsme si koupila malý modrý hrneček se dvěma panáčky a k němu modro-žluto-oranžový talířek.
Na zpáteční cestě do hotelu nás muž vzal ještě do cukrárny, kterou vlastnil jeho kamarád. Cukrárna byla pastvou pro oči – měli zde vystavený nespočet bonbónů, zákusků a hlavně nádherných nazdobených dortů. Také jsme dostaly různé druhy sladkostí na ochutnání. Nejvíce mi chutnaly velké kulaté sušenky s pistáciemi. Samo sebou že jsem chtěla ochutnat všechno a tak mi bylo po zbytek dne docela špatně.
Zastavili jsme se také v kavárně, kde se náš společník docela rozpovídal. Líčil nám, jak před dvaceti lety utekl z Íránu do Austrálie. Vzpomínal na staré časy a vyprávěl, že dříve bylo nemyslitelné, aby si nesezdaný pár vyrazil do kavárny a jen tak si povídal, tak jako my právě teď. Za každým rohem číhala mravnostní policie a ta dokonce kontrolovala i počet vrstev oblečení, které na sobě dívky měly. Pokud byla některá z žen nalíčená, mravnostní policie ji vzala stranou a žena se musela okamžitě odlíčit. Z pod hábitu nesměl ženám vykukovat ani vlásek a nosit na nohách sandály bylo absolutně nepřípustné….
Cesta do Rashtu
Náš hotel byl nedaleko kavány a jen co jsme dopily kávu, vyrazily jsme. Chystaly jsme se do městečka Rasht a autobus nám jel odpoledne.Věci jsme si zabalily včera a tak jsme se v hotelu vyzvedly jen batoh. Ani se mi nechtělo věřit tomu, jak těžký se batoh během našeho pobytu v Tabrízu stal. S batohem na zádech jsem se nemohla ani zvednout a když už se mi to s Katčinou pomocí podařilo, batoh mě převážil a ležela jsem na posteli zas. Nakonec se mi vstát přeci jen podařilo a vyrazily jsme na autobusové nádraží.
Čekání na autobus jsme si krátili odpočíváním na trávě a ani tentokrát jsme neušly pozornosti místních lidí. Většina z nich si přišla jen popovídat, zeptat se odkud jsme a kam cestujeme. Přítomnost Jordana nám přišla opravdu vhod, protože zastal 90% konverzace a my jsme nemusely nic říkat. Někdy tvrdil že jsme jeho sestry a jindy jsme se střídavě stávaly jeho manželkami. Jednou dokonce někomu řekl že jsme jeho manželky obě dvě, čímž se postaral o pořádný rozruch.
Těsně před odjezdem autobusu jsme dostaly od nějaké dívky sladké koláčky. Poučené z předchozích cest jsme si je schovaly na později a dobře jsme udělaly. Krátce nato totiž přijel autobus, jeden z nejhorších autobusů které v celém areálu autobusového nádraží stály. To že v něm nebyla televize, to jsme obě dvě uvítaly. Ale v autobuse nebyla ani klimatizace, skrze okna nebylo vidět a sedačky byly tak tvrdé, že se na nich ani nedalo pořádně sedět. Těšila jsem se, že dostaneme něco k jídlu, ale tolik očekávaný balíček se sušenkami řidiči tentokrát nerozdávali. Cesta se postupně začínala měnit v hotové utrpení.
Měli jsme jet osm hodin, ale po jedenácti hodinách jsme byli stále ještě někde uprostřed íránské nehostinné pouště. Jediné co jsme viděli, byly hory. Hory, hory, nic než hory. Řidič si při jízdě nebyl příliš jistý a jeho překotná jízda nedovolila žádnému z cestujících ani oko zamhouřit. Já jsem na chviličku usnula, ale pokaždé když řidič prudce strhl řízení doprava, třískla jsem se hlavou o sklo. Třetí náraz byl extrémně silný a tak už jsem byla raději vzhůru. Silnice se prudce svažovala do údolí, zatáčka střídala zatáčku a já jsem trnula hrůzou pokaždé, když se naproti nám vyřítilo nákladní auto. Náš řidič jel totiž neustále v protisměru a rychlostí 20km za hodinu. Myslím, že pěšky bychom tam byli rychleji.
Asi v půli cesty se řidič rozhodl udělat malou přestávku a zastavil u veřejných záchodků u silnice. Cestující se jeden přes druhého drali ven z autobusu a pelášili směrem ke zděným kadiboudám. Nebylo mi jasné, proč se ženy tísní u jedné boudy, když zbylé dvě byly volné. V momentě, kdy jsem se přesunula do jedné z volných kadibudek, ženy se na mě začaly pohoršeně dívat a cosi pokřikovat. Jedna kadibouda byla totiž pro ženy a zbylé tři pro muže – a tam jsem vlezla já.
Nevýhodou bylo asi jen to, že kadibouda pro muže měla o něco níž dřevěné dveře, takže od prsou nahoru mě bylo vidět. Stála jsem nad dírou do země, všude kolem bylo nakaděno a já jsem měla na nohou sandály. Předemnou stála skupinka nasupěných žen, které na mě upřeně zíraly. Ještě že jsem měla Katku, která si před záchod stoupla a začala se na ty černé můry usmívat.
Do cíle jsme dorazili asi ve tři hodiny ráno, unavení a rozlámaní. Městečko bylo úplně mrtvé a my jsme neměli ani zdání kde to vlastně jsme. Nezbývalo nic než doufat, že jsme opravdu vystoupili v Rashtu. Řidič nás vysadil na kruhovém objezdu a odjel. Lidé se okamžitě rozprchli a my jsme stáli uprostřed liduprázdné silnice, kterou osvětlovalo jen pár blikajících pouličních lamp. Po chvilce dohadování jsme se shodli na směru, kterým by mohlo být centrum a vyrazili jsme. Katka, jako velitel skupiny, šla vepředu. Několik metrů za ní se loudal Jordan a teprve dlouho za ním jsem se šourala já.
Pokaždé když jsme došli ke kruhovému objezdu, dohodli jsme se že u dalšího kruhového objezdu počkáme na taxík. Ale taxíky jakoby se do země propadly a tak jsme šli stále dál. Když mi zase začala téct krev z nosu, Katka i Jordan uznali že je čas alespoň na chvíli si odpočinout. Usadili jsme se na chodníku a čekali na spásu. Spása po chvíli opravdu přišla a to v podobě pomačkaného automobilu. Jeho majitel ale vůbec neuměl anglicky, což nám přineslo jen další těžkosti.
„Hotel, my spát. Rozumíte?“
„Ano, hotel.“
„Jet hotel?“
„Ano, hotel“
A tak jsme nastoupili. S lítostí jsem sledovala jak nás muž veze zpátky směrem, ze kterého jsme právě přišli. Asi po patnácti minutách jízdy řidič odbočil na postranní cestu a zastavil před bílými vraty. Se slovy „můj dům, hotel, vy tu“ nás vyzval abychom vystoupili. Katka se na něj jen zoufale dívala, mě už bylo všechno jedno a Jordan se snažil vysvětlit že si pozvání nesmírně vážíme ale že chceme jet do hotelu. Muže nakonec přesvědčil a ten nás dovezl do místního Hiltonu, ve kterém stálo ubytování 120 USD za noc. Trvalo nám další půl hodinu než jsme muži vysvětlili že takové ubytování je moc drahé a že hledáme něco levného. Nakonec nás dovezl do noclehárny nedaleko od náměstí.
Byli jsme úplně vyřízení a tak jsme vzdali veškeré snahy vysvětlit recepčnímu, že bychom se na pokoj nejdříve chtěli podívat, než za něj zaplatíme. Ani nám neřekli jestli je v hotelu sprcha. A tak jsme to prostě riskli a zůstali. Katka usnula snad ještě dřív, než došla k posteli. Já jsem byla ale už v takovém stádiu unavenosti, že jsem spát nemohla. Jordan na tom byl podobně a tak jsme si povídali asi do sedmi hodin do rána. Když jsem usínala, bylo už venku dávno světlo…
Laguna Anzalí u Kaspického moře
Probudil mě hlad. Když jsem se podívala na hodinky, nevěřila jsem vlastním očím. Bylo totiž 11:49. Jordan ještě spal a Katka seděla znuděně na posteli. Zatímco jsme my dva spali, ona vyrazila na průzkum města. Objevila restaurace kde prodávali i něco jiného než kebab, prozkoumala tržnice a hlavně, koupila snídani! Rasht je totiž proslulý vynikajícími skořicovými koláčky s ořechovou náplní.
Byla to vlastně placička těsta, na kterou se položilo trochu ořechové náplně, přikrylo se to další placičkou a ta se přimáčkla jakýmsi vzorovaným razítkem. To udělalo na vrchní placičce vzoreček a způsobilo, že vynikající ořechová náplň se rozprostřela po celé spodní placičce. Pak přišla na řadu skořice a cukr, kterými se koláčky posypaly a šup do trouby. Koláčky se prodávaly ještě teplé, byly vynikající a my jsme se jimi cpalipo celou dobu našeho pobytu v Rashtu.
Po snídani jsme se vypravili na výlet ke Kaspickému moři. Byla jsem zvědavá jestli uvidíme továrny na výrobu kaviáru, ale po zážitcích z Perského zálivu byla má očekávání do značné míry střídmější. Kaspické moře je se svými 370 000 čtverečními kilometry největším jezerem na světě. Obsahuje téměř polovinu vody, kterou mají všechna světová jezera dohromady. Od severu k jihu měří neuvěřitelných 1210 km, od východního břehu k západnímu má 210 km až 436 km. Hloubka jezera je 170 m, což je o polovinu více než hloubka Perského zálivu. Kaspické moře tvoří hranici mezi pěti zeměmi – Íránem, Kazachstánem, Turkmenistánem, Ázerbajdžánem a Ruskem.
Kaspické moře bylo naprosto nádherné. Pláže byly poseté malými bílými mušličkami, rozbořená betonová mola vedla hluboko do moře a nechyběl ani obrovský rezavý tanker, který při každičkém pohybu vody vydával skřípavé zvuky. Zaujaly mě stany, které byly postavené na pláži hned u vody. Íránci velmi rádi pořádají pikniky a stanují, ať už na náměstí, na pláži, v parku nebo dokonce před vlastním domem. Stany mají kuželovitý tvar a každá strana je jinak barevná. Populární jsou barvy jako křiklavě růžová, oranžová nebo červená. Při toulkách íránskými bazary jsme dokonce natrefily i na jakousi dílnu, kde se tyto stany vyráběly.
Kousek dál od moře stály malé bílé bungalovy, před kterými seděly na plastových židličkách celé rodiny a užívaly si pohody. Ta byla v této části Íránu téměř hmatatelná. Také my jsme se usadili do písku a užívali si pohody. K pobavení místních lidí jsme vytáhli z batohu lžíce a vodní meloun, do kterého jsme se ihned pustili. Příležitost poobědvat meloun na břehu Kaspického moře se naskytne tak jednou za život a my jsme se jí museli chytit.
Při bližším průzkumu moře jsem zjistila, že voda byla plná jakýchsi malých bílých červíčků. Nabrala jsem jich pár do ruky za účelem bližšího zkoumání. Ale jen co mi voda protekla mezi prsty a červíčci se ocitli na suchu, začali se mrskat a to nepopsatelně lechtalo. Po chvíli už jsem poskakovala po pláži sem a tam a snažila se vytřást tyhle malá lechtavá zvířátka, která mi uvízla mezi prsty u nohou. Z povzdálí mé chování muselo vypadat asi podivně. Místní na mě udiveně zírali a Katka s Jordanem se mi smáli.
Katka prohlásila, že mě lechtaly jen „vodní bubliny“ a nevěřila mi ani slovo. Kdyžsi ale po chvíli oba sundali boty a začali se brouzdat ve vodě, zanedlouho už poskakovali po pláži sem a tam a snažili se zbavit malých červíčků stejně, jako já o chvíli dříve. Později jsme se shodli na tom, že je moře plné miniaturních krevetek.
Přímořské městečko Anzalí působilo uvolněným dojmem, ulice byly neuvěřitelně široké a jednotlivé domy od sebe dělily desítky metrů. Vypadalo to, jakoby se všichni místní lidé koupali na pláži, protože městečko bylo úplně prázdné. Kromě dvou mužů na motorce jsme nepotkali ani človíčka. Atmosféra byla natolik příjemná, že ještě v šest hodin večer jsme seděli na lavičce uprostřed městečka a jen tak odpočívali. Kolektivně jsme se snažili přijít na to, odkud se v postranních uličkách města vzaly kaluže vody. Shodli jsme se na tom, že tam zřejmě někdo něco vylil a nebo že prasklo potrubí. Nad tím, proč je všude tolik zeleně se ani jeden z nás nepozastavil a že by mohlo v této oblasti Íránu pršet, to nás ani ve snu nenapadlo.
Po příjezdu do Rashtu jsme vyrazili na průzkum města. Rasht je největším městem ležícím v provincii Kaspického moře. Několikrát v historii bylo město okupováno ruskou armádou, naposledy během první světové války. V této době byla zřejmě zničena podstatná část města. Dnes se tu nenacházejí žádné historicky cenné objekty a díky bílým dřevěným budovám působí město americkým dojmem. Zkoumat se proto daly jenom tři ulice místního bazaru.
Leje jako z konve
Večer jsme se domluvili, že budeme brzy ráno vstávat a že vyrazíme na výlet. Hned jak jsem ráno otevřela oči, uviděla jsem znuděnou Katku a bylo mi jasné že se něco děje. A čas 12:30 na mém budíku mé podezdření ještě utvrdil. „Podívej se ven,“ řekla Katka a ukázala směrem k oknu. Zprvu ani Katka nevěřila svým očím, když kolem 7h ráno vstávala. Lilo jako z konve. Nekonečné provazy deště smáčely zem a obloha byla docela šedivá. Teprve až ted mi došlo od čeho jsou ty všudypřítomné kaluže a proč včera na ulicích prodávali deštníky.
Déšť nepolevoval. Začínali jsme mít hlad ale lilo tak, že se ani jednomu z nás nechtělo vylézt z postele. K večeru přeci jen pršet přestalo a my jsme jak hladoví vlci vyrazili do ulic.
Cesta do Masooleh
Pohled z okna nevěštil nic dobrého ani další den. Obloha byla tmavě šedá a dešťové mraky se honily sem a tam. Další den jsme však už ztratit nechtěli a proto jsme se vypravili do nedaleké horské vesnice i navzdory počasí. Tak nějak jsme doufali, že cestou třeba pršet přestane. Samozřejmě že pršet nepřestalo a já jsem se musela celý den průběžně dívat, jestli ještě mám prsty na nohou. Možná jsem si přeci jen měla zabalit ponožky.
Cesta do Masooleh vedla překrásnou krajinou, zcela jistě jednou z nejhezčích v celé zemi. Čím výše jsme stoupali do hor, tím bujnější a divočejší okolní vegetace byla. Projížděli jsme horskými čajovými plantážemi i nepropustnou džunglí, kterou bych v Íránu rozhodně nečekala. Někde uprostřed téhle vší nádhery leží malá vesnička Masooleh, vsazená do úbočí skály. Všechny domy ve vesnici jsou natřeny žlutě, v oknech mají květináče s muškáty a dokonalost vesnice ještě umocňuje protékající řeka. Domy jsou do skály vystavěny patrovitě a střecha každého z domů slouží zároveň jako chodník. Do jednotlivých pater vesnice se dá vystoupat po malých kamenných schodech, vedoucích mezi jednotlivými domy.
Když jsme do vesnice dorazili my, stále ještě pršelo. Horský vzduch byl velmi chladný a docela jsem záviděla místním lidem zimní bundy, které měli na sobě. Nejrušněji bylo ve třetím patře vesnice, které bylo jedním velkým tržištěm. Prodávali tu úplně všechno, koberci počínaje a živými slepicemi konče. Tradičním místním výrobkem byly jakési oranžové dózičky s dřevěným víčkem, které se daly použít na cukr, sůl či na cukrátka. Netrvalo dlouho a byly jsme zase o několik tisícovek chudší, zato s nádhernými dózičkami v batůžku.
Asi po hodině brblání se mi podařilo přesvědčit Katku a Jordana, abychom se zahřáli v jedné z místních čajoven. Usadili jsme se na dřevěných lavičkách a čekali až bude hotový čaj. Přes lavice byly přehozené tlusté tkané přehozy, ale díky dešti bylo vše navlhlé a ani po pátém čaji mi prsty na nohou nerozmrzly. Dala jsem si ještě jeden čaj a vyrazili jsme na další průzkum vesnice. Mlha se začínala pomalu zvedat a celé údolí jsme tak měli jako na dlani. Viděli jsme domy pod námi a také parkoviště s auty, která vypadala jako malé barevné krabičky od zápalek.
