Kapitán Goméz nám rozdal záchranné vesty a již nic nebránilo tomu, abychom se odrazili od břehu a vydali se na cestu do neznáma. Poklidná hladina jezera a slunce právě zapadající za hory nedávaly tušit následující události.
Hned, co sluníčko zapadlo a my se vzdalovali po jezeře Izabal dále od břehů, zvedl se z ničeho nic vítr, který přeměnil poklidné vody jezera na rozběsněné moře. Vlny se valily jedna za druhou a mnohdy dosahovaly jednoho metru. Začali jsme se strachovat, aby se přes naší loď s docela nízkým ponorem, nějaká vlna nepřehoupla. To by jsme šli honem rychle ke dnu.
O jezeře „Izabal“ jsem se před cestou dočetl, že je dost hluboké a toto zjištění jsem nyní referoval ostatním. Kačka s Lenkou se vážně začali strachovat. Báli se, že se můžeme potopit. Uvažovali nad tím, že kdybychom se neutopili hned, tak do rána jistě, protože záchranou loď bychom tu hledali marně.
I přes pocity strachu jsme museli obdivovat našeho kapitán v umění řízení lodi. V nepříznivém počasí se s námi několikrát svezl po vlně, jako velmi zdatný surfař. O něco později, opravdu velké vlny zaskočily i jeho samotného, a tak raději loď stočil více ke břehům. Na jezero padla opravdová tma. Goméz své světlo nerozsvítil, jak by se dalo při takové tmě předpokládat, a pokračoval dál v plavbě kolem břehů. Vítr se malinko utišil a vlny už nedosahovaly takových výšek. Strach z toho jak bude cesta pokračovat, ale neutichal. Před námi i za námi jen obrovská vodní plocha potažená temnotou. Dokonce ani blízkost břehu nezmírnila naše obavy.
V tom loď silně narazila a z ničeho nic se zastavila. Motor ztichnul. My také. Náraz byl tak silný, že nás málem vymrštil z lodi ven. Krosny vylétli z pod plachty a kapitán ze své sedačky na zádi. „Tak to je náš konec“, pomysleli jsme si všichni. Mysleli jsme si, že loď po nárazu praskla a že se potápíme. Loď ale ke dnu nešla. Nevěděli jsme, jestli se Goméz směje nebo jestli brečí. Po dlouhém dohadování mezi námi, jsme se ho zeptali, co se stalo? „Proč jsme narazili?“ Kapitán konečně rozsvítil svojí ohromnou čelovku, aby zjistil, co se opravdu stalo? Nemusel nám ani nic vysvětlovat. Sami jsme viděli, že naše loď najela na mělčinu, kde také uvízla.
Rozsvítili jsme naše čelovky a pomohli vytáhnout motor do lodi. Z mělčiny jsme se museli dostat pomocí pádel. Stále vystrašeni z nečekané kolize, jsme pádlovali několik minut, než jsme se dostali do větší hloubky a více od břehu. K obrovské radosti všech kapitán opět nastartoval motor a cesta mohla pokračovat dál. Plíce lapali pod dechu a srdce klepala jak o závod.
Od našeho výjezdu uplynula právě hodina a my doufali, že vesnice je již někde nablízku. Vyhlíželi jsme nějaké světýlko, které by dávalo tušit přítomnost proskleného hotelu s plnou penzí. Alespoň takhle popisují Selempín v turistickém průvodci zakoupeném u nás doma.
Poté, co jsme s lodí narazili a opět se vzpamatovali, vplul kapitán do klidnějších vod říční delty a loď pomalu vplouvala z jezera na řeku. Prvních dvacet minut jízdy byla řeka dostatečně široká a prvními zvuky z džungle uklidňovali naše strachem rozpumpovaná těla. Nad řekou jasně svítil měsíc a spolu s hvězdami cestu krásně osvětlovaly. Když Goméz jednou obětoval světlo ze své svítilny a zasvítil směrem ke břehům, mohli jsme pozorovat indiány sedící u ohně. Dávali jsme se dohromady ze šoku z nárazu a zatím netušili, že za malou chvíli se budeme bát o své životy, jako nikdy dříve před tím.
Řeka se začala dělit na více užších ramen a kapitán Goméz vplul do jednoho z nich, stále bez použití svítilny. Pluli jsme dalších deset minut a holky pomalu začaly nahlodávat bezpečnost cesty. Zahrnuly nás hromadou otázek typu – „my toho člověka neznáme“ , on je nejspíše opilý“, „určitě cestu nezná“, „v houští nás oloupí a nechá nás tu napospas džungli“ , „až nás zabije, kdo se to dozví ?“ apod. Do té doby, než holky začaly o plavbě pochybovat, jsme strach neměli a ani jsme nad takovými strašnými scénáři nepřemýšleli. Stejně rychle, jak začala houstnout džungle v okolí říčky, začaly houstnout i naše obavy. Zatímco my chlapi jsme tiše přemýšleli a myšlenky si nechávali jen pro sebe, holky znepokojeny naším mlčením a tichým přemýšlením stále více znejišťovaly.
Když se vodní cesta zúžila natolik, že by druhá loď vedle nás neproplula, když se džungle přiblížila natolik, že jsme museli před větvemi uhýbat hlavami a když se loď zastavila a Goméz musel čistit motor od trav a leknínů, začali jsme všichni věřit tomu, že má s námi nekalé úmysly oloupí. Z obavy o naše životy jsem si k sobě přitáhl batůžek, abych nahmatal svůj velký nůž. K nejen své radosti se mi podařilo nahmatat kožené pouzdro a s úlevou si zastrčit nůž pod stehna. Aleš si toho všimnul a konstatoval „to je dobře, že máš ten nůž u sebe“. Přemýšlel jsem o tom, že budu muset nůž použít rychleji, než Goméz někoho zastřelí. V hlavě jsem si svůj bleskový zákrok představoval.
Před očekáváním z toho, co bude následovat a před neutichajícím pláčem dámského osazenstva, kdy se hlášky „Maminko já chci domů“ už nedaly poslouchat, jsem si zapálil cigárko. Při vtahování nikotinu do úst mne napadlo , to může být klidně cigareta poslední. Jarda se ke mne přidal a za úplného ticha jsme pokuřovali a při tom vplouvali dál a dál do husté džungle. Alešovi jakožto nekuřákovi jsme mu cigaretu striktně zamítli.
Celý jsem se klepal a i hlas se mi klepal, ale ne ze strachu, nýbrž proto, že mi byla strašná zima. Byl jsem na kost promočený a zuby mi drkotaly. Na břehu jsem zahlédl jakousi ceduli.
Přemohl svůj strach a drkotavým hlasem se kapitána zeptal, „Co je to za ceduli ?“
Goméz podivným a hlubokým hlasem odpověděl „ Bienvenidos en Selempin“ ! Přeloženo „Vítejte v Selempínu“. Jak říká Jarda, „ten balvan, který z nás spadl, musel být slyšet až u nás doma.“
S láhví Becherovky jsme pak v chýši oslavili naše přežití. Druhou láhev Becherovky jsme darovali kapitánovi Gomézovi za to, že nás zdárně dovezl do cíle. Neměl to vůbec lehké, ale nejspíše věděl, kam nás veze a co dělá.
Přemlouvali jsme ho, aby s námi přes noc zůstal a zpět vyrazil až ráno za světla. Naší nabídku odmítl, poděkoval za dárek, na papírek napsal své telefonní číslo, pro případ že bychom potřebovali odvést zpět a zmizel. Ovšem ještě před tím, stačil guatemalským agronomům povyprávět, jak pěkně povozil vystrašené turisty, kteří se báli tak, že celou cestu skoro nepromluvili a na lodi dokonce brečeli. Guatemalci brečeli také, ale smíchy. Myslím, že po návratu kapitána Goméze, si celý „El Estor“ vyprávěl příběh o vystrašených „gringáčích“. Možná že se smějí ještě dnes. Stejně jako se smějeme my při vzpomínce na tuto dobrodružnou cestu.
Nejširší nabídku průvodců a map Guatemaly (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
