Cesta do pravěku na indonéskému ostrově Rinca

Napětí, nervozita, vzrušení, zvědavost, ale i trochu obavy. Koluje ve mně neskutečný koktejl pocitů. A najednou je to tady. Už z dálky vidím na přistávacím mole jednoho dva a půl metru velkého ještěra. Své obří tělo vystavuje slunečním paprskům a vypadá, že ho okolí nijak zvlášť nezajímá. Procházím kolem něj, jistit mě má průvodce. V ruce drží dřevěnou tyč, která vypadá jako vidle u mojí babičky na dvorku.  Vidle u mne důvěru nezískaly, nicméně první setkání s varanem zabijákem, který je přísně chráněný, jsem přežila.

Včera pokousal kuchaře

Přivítání místních rangerů je opravdu upřímné. Naši skupinu vítají slovy: „Zrovna včera jeden varan napadl našeho kuchaře. Pokousal ho, útok zřejmě nepřežije…“ Varan komodský dokáže jedinou ránou ocasu skolit jelena. V obrovské tlamě má 60 ostrých zubů a jako bonus sliny plné bakterií. Po kousnutí dochází k zanícení rány a následné otravě krve. Existuje několik prokázaných případů, kdy tento nebezpečný ještěr zabil turisty.

Připravit se na setkání s ním ovšem moc nejde. Rada zněla jasně: Nemít u sebe žádnou svačinku v podobě masa. Pro jistotu jsem si nevzala ani čokoládovou tyčinku. Řídím se tím, že ostrov patří drakům a já jsem zde pouze na návštěvě.

Nejširší nabídku průvodců a map Indonésie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Mistři maskování

Před sebou mám zhruba desetikilometrový trek po vyprahlém ostrově. Není to žádná zoologická zahrada, nikde tu nejsou ploty ani mříže. Na nebezpečného ještěra můžu narazit kdekoliv. Obzvlášť riskantní je úsek, kdy procházím metr a půl vysokou trávou. To se spíš modlím, abych na něj nenarazila zrovna tady. Musím být ve střehu!

Záhy ovšem zjišťuji, že ani dobrý postřeh mi nepomůže k tomu, abych přehlédla dvoumetrového varana. Líně se povaloval mezi listím a větvemi.  Byl dokonale zamaskovaný.  Tohle je jejich specialita. “Co by se asi stalo, kdybych na něho šlápla?“ říkám si. Varani jsou nejaktivnější ráno po východu slunce. V tuto dobu obvykle číhají na svou kořist a pak už celý den jen odpočívají po vydatné hostině.

Z buvola zbyla jen lebka a parohy

Během putování po ostrově jsem narazila nejen na varany, ale potkala jsem také divoká prasata, koně nebo buvoly. I to je pořádná dávka adrenalinu – stát kousek od tohoto ohromného zvířete a ještě s ním pózovat před foťákem. Nikdy jsem nevylezla ani na malou jabloň, natož tak na vysokou palmu, takže kdyby se buvol rozeběhl, můj osud by byl zřejmě zpečetěn.

Buvol je největší zvíře, které na ostrově žije, přesto jej varani dokáží zabít. Zaútočí na něj v nestřeženém okamžiku. Zvíře kousnou a pak už jen vyčkávají, až začne pomalu umírat na otravu krve. U buvola to může trvat i tři týdny. Poté se na něj vrhne celá smečka varanů. Sežere maso i kopyta. Zbyde jen lebka. Stejná, jakou jsem viděla během mého putování po Rince. Stála jsem na místě, kde se možná jen před pár dny odehrávala krvavá hostina. V tu chvíli by mne ani nenapadlo, že do roka se na stejné místo vrátím znovu a znovu prožiji úchvatnou cestu do pravěku.