Po příletu do senegalské metropole Dakaru, si turista o majestátném vstupu do země může nechat jen zdát. Už úředník pasového oddělení nám jasně dává najevo, že ho ve tři hodiny ráno značně obtěžujeme. Nicméně po chvíli přestává trucovat a vpouští nás do země. Příletová hala dakarského letiště je vyhlášeným shromaždištěm všemožných existencí, které se bílého turistu naprosto neodbytným a nesmlouvavým způsobem snaží dotlačit do svého taxíku, do svého hotelu, do taxíku svého známého nebo do hotelu svého známého.
Také se vám neustále snaží něco prodat (nejčastěji marihuanu) nebo vám alespoň nabízí své dítě k adopci. Přesto jsme se právě zde rozhodli vyčkat na východ slunce. Na noční Dakar bude ještě určitě dost času. Na těch úmorných pár hodin, kterým jsme v letištní halebezprostředně po příletu byli vystaveniby zcela bezpečně sedělo označení kulturní šok.
Hned za rozednění se vydáváme na další pozoruhodné místo. Je jím Garre Routierre (jakésicentrální autobusové/taxíkové stanoviště), kde se vás ještě před výstupem z taxíku snaží zmocnit dav ušmudlaných černočerných podnikavců a chtějí, abyste nastoupil právě do jejich autobusu (vozidla pouze připomínajícího autobus, rozpadající se monstrum, ve kterémbyste za běžných podmínek a za střízliva rezolutně odmítli absolvovat jízdu byť i na sebemenší vzdálenost). Vlastně zde nikoho ani moc nezajímá kam jedete, pouze se všichni snaží z ješte jedoucího taxíku popadnout vaše zavazadla a naložit je na svůj ,,autobus“. Poté co jsou zavazadla pečlivě hozena na střechu autobusu, se objeví řidič s otázkou kam jedete. Na okamžik, kdy se vaše destinace neshoduje s trasou autobusu čeká další početná skupinka dohazovačů, kteří se okamžitě poté vrhají na vaše zavazadla a přenášejí je do správného autobusu. Za všechny tyto služby se samozřejmě očekává přiměřená platba. Čím více je vaše pleť světlejší, tím více budete platit.
Konečně asi v 8 hodin s oddechnutím zabíráme místo v jednom z autobusů směřujících do Tambacoundy (místacca 450 km vzdáleného), rozhlížíme se, nevěřícně sledujeme celý ten rej a neuvěřitelný ruch kolem, šílenou vytrvalost prodavačů těch nejnemožnějších tretek, kteří bez ustání vcházejí, vycházejí a zase znovu se vynořují, aby již po desáté, patnácté či sedmnácté zjistili, že vy jejich vařené vajíčko, umělohmotné chrastítko, kořen na žvýkání, vodu z kaluže v igelitovém sáčku ani miniaturní zelené banány prostě nechcete.To vše probíhá za zvuků zmodernizovaných černošských rytmů vřeštících z chraplavého radia vpředu a mísí se s jen těžko definovatelným zápachem. Když po takto strávených třech hodinách zcela rezignujeme, řidič a jeho asi čtyři pomocníci usoudí, že na poslední dva cestující je prostě nesmysl čekat, s velkou slávou se opravdu vydáváme na cestu!
Pokud člověk zažil fungující infrastrukturu a podmínky běžné například v Jihoafrické republice, po prvních pár hodinách pozná, že tady je úplně někde jinde, že tady toto je teprve ta pravá Afrika. Najednou jste ve světě, který se řídí zcela odlišnými pravidly, každý váš krok v sobě nese ztrátu dalšího očekávání, jste ve víru něčeho, co vás ohromí i ochromí….
„Real Africa“- to je to pravé slovo pro realitu míhající se za okny – sedřenými vyhublými osly táhnoucími typický místní dvoukolák naložený hromadami různých tvarů, polorozpadlé chatrče uplácané z hlíny, ženy v nádherných pestrých šatech s nádobami i jiným zbožím na naložených na hlavách, chlapíci posedávající před svými příbytky, roztomilé ušmudlané dětičky vrhající se na autobus při každé ze svých zastávek, ale především donebevolající smetiště plastového odpadu lemující v podstatě celou cestu a pomalu zaplavující celou zemi. S pozvolným nadcházejícím soumrakem působí siluety baobabových hájů téměř magicky, z krajiny pomalu začíná dýchat noční atmosféra, mění se zvuky a vy tak trochu začínáte získávat pocit, že si vás to všechno jistým podmanivým kouzlem získává. Mění se nejen zvuky, ale i vůně z vychládající krajiny kolem.
Ve 23h je cesta konečně u konce, my za doprovodu snaživého místního mladíka kráčíme prašnými ulicemi na ubytování. Poměrně slušný hotýlek pro nás představuje neskonalou oázu po všech stránkách.
Následující den po otevření okenic nás upoutá výhled na uboze vypadající dvorek ještě ubožejšího příbytku. Jakási žena u studny napouští vodu do obrovitého hrnce, několik dětí se batolí v prachu poblíž uvázané kozy. Ostré sluneční paprsky slibují horký den, tudíž není radno příliš dlouho vyspávat. Vyspávání je ale stejně téměř nemožné, muezíni jsou zde spolehlivější než jakýkoli budík. Dáváme si závazek, že příště už opravdu jen do křesťanské země.
Na stanovišti taxíků, minibusů a jiných značně pochybných dopravních prostředků volíme ze skupinky více než tuctu zájemců a čumilů taxikáře pro naši cestu do Dar Salamu (vstupní brány do parku Niokolo Koba). Následují nezbytné procedury smlouvání, do něhož je zapojena minimálně polovina přihlížejících. Před cestou jsem si pečlivě opakoval francouzské číslovky, ale stejně domluva vázne. Nakonec tedy musím malovat číslovky do písku. Naštěstí písku je všude v Senegalu dost. Z původní ceny 60 tis CFA dosahujeme únosných 35 tis CFA avyrážíme na 120 km dlouhou cestu. U vstupní brány do parku je proveden záznam, zaplacen poplatek a podstupujeme další smlouvání s taxikářem, který má najednou výrazný zájem zavézt nás až do vesnice uvnitř parku, ale za zcela neslýchanou cenu, chvíli se dušuje, že jeho auto v žádném případě nevydrží jízdu po cestách parku, ale zdravý rozum nakonec přece jen vítězí, takže se vezeme.
Národní park Niokolo Koba představuje se svými více než 900 tisíci hektary největší chráněné území v západní Africe. Krajina parku je převážně rovinatá a hlavní zdroj vody představuje řeka Gambie. Plochu parku zaujímá z převážné části savana, alejsou zde zastoupeny také lesy, jezera a mokřady. Niokolo Koba byl vyhlášen mezinárodní biosférickou rezervací a v nedávné době byl rovněž zapsán na seznam UNESCO. V parku lze údajně spatřit až 350 různých ptačích druhů a více než 80 druhů savců jako lvy, levharty, slony, antilopy, opice, paviány, prasata bradavičnatá, a hrochy.
Místo našeho ubytování se jmenuje Simenti ajsou to v podstatě takové dvě osady v těsném sousedství. V obou jsou kruhovité chatky se slaměnou střechou, ale jen v těch s elektřinou, přívodem vody a restaurací jsou ubytováni turisti. Místní (zřejmě všichni se nějak podílejí na chodu turistického střediska) žijí za rákosovým plotem, který stráží obrovská hromada nejrůznějšího odpadu, jak je zde ostatně zvykem.
Po pěšině směrem k jezeru se zatím procházíme jen my, nicméně s nadcházejícím večerem putuje do stylové restaurace spousta bývalých francouzských kolonialistů. Po pokusu něco v tom vedru sníst neodoláme a jdeme popít láhev věhlasného senegalského piva La Gazele. Vedro je tak ukrutné, že ani cena piva nás neodradí. Na to že Senegal je takřka výhradně muslimskou zemí je toto pivo překvapivě silné.
Další den vstáváme v 7,30 mimořádně ze své vůle, neboť máme domluvenou projížďku na piroze. Připojují se k nám ještě tři Francouzi. Zpočátku nevinná vyjížďka po řece Gambii se místy mění v docela dobrodružnou plavbu mezi hrošími hřbety.
Polední klid trávíme pozorováním řeky, nejrůznějšího ptactva a sporadicky se vynořujících krokodýlů. To už ale vyčkáváme taxík, který nás výměnou za dvě švýcarské turistky odváží zpět do Tambacoundy.
Před vjezdem do města oznamujeme jméno hotelu, který jsme si vybrali pro náš následující nocleh – Chez Desert. Řidiči se to nějak nezdá a radši se nás ještě třikrát ptá, jestli opravdu Chez Desert. Málem se nám hrůzou zastavuje srdce, když vidíme před čím jsme to zastavili. Ale na úprk už není šance, neboť snaživý majitel „hotelu“ se zmocňuje našich zavazadel a mizí s nimi kdesi na dvorku mezi vlajícími kusy prádla. Představa o pravé Africe a životě obyčejných Afričanů je nyní více než hmatatelná. K našemu nesmírnému údivu jsou zde i další hosté – španělský pár a francouzská rodinka s karavanem. To nejlepší však přichází až v průběhu noci. Po zhasnutí světla se začne ozývat šelest a bzukot nejrůznějšího, v Evropě většinou ještě neznámého, hmyzu. Ráno pak na svých tělech nevěřícně sledujeme neskutečné množství a pozoruhodnou různorodost štípanců, kousanců a fleků nejrůznějších barev a velikostí. Den začínáme chutnou bagetou s chutným sýrem, ucházející kávou v nechutném hrnečku. Na dvorku skotačí děti, francouzská rodinka se balí k odjezdu, majitel-podnikatel se otáčí jak divý, aby navařil dosti vody pro svůj plně vytížený hotel. S námi už čas nemaří, neboť ho včerejší konverzace ve francouzštině zřejmě příliš neobohatila.
Na místním garre routiere (autob. nádraží) zaplňujeme poslední dvě místa v Pegeot taxi a takřka okamžitě odjíždíme (spolu s dalšími šesti cestujícími). Rychlá (téměř zběsilá) jízda v příšerném autě po silnici asi 7. kategorie je opět sama o sobě zážitkem. Za hodinu a 20 min jsme ve Velingaře. Bleskově se místním taxi přesouváme na druhý konec osady na zastávku mezistátní autobusové linky směrem do Gambie.
Tento den je náš šťastný, neboť pod stromy je již shromážděno dostatečné množství cestujících i zavazadel, a tudíž nic nebrání odjezdu. Přijet o 15 minut déle, tak se čekání protáhne na pěkných pár hodin.
Pokud někdo někdy použil přirovnání o mačkajících se sardinkách, tak zřejmě neměl příliš ponětí o významu tohoto obratu. Každopádně my jsme si obrázek udělali. Navíc zrovna vedle mě sedí nejhlučnější osoba ve vozidle. Z jejího vyřvávání mě již po 10 minutách začíná zvonit v uchu a na hranice je to ješte 15 km a 40 minut jízdy.
Na senegalských hranicích jsou v pohodě, gambijská strana si hraje na důležité. Zajímá je obsah batohů, na rozkládání stanu naštěstí nedošlo. Nicméně i touto procedůrou procházíme zdárně a krátce po poledni se dostáváne do nejmenšího státu pevninské Afriky – do Gambie. Při bližším ohledání minibusu nemůžeme pochopit, že jsme se bez úhony dopravili až sem.
29.4. ne – odpoledne odlet Praha – Lisabon – Dakar
30.4. po – ráno opřílet do Dakaru, z letiště přesun na autobus směr Tambacounda, večer
příjezd a ubytování v Tambacoundě
1.5. út – dopoledne přesun do NP Niokolo Koba, ubytování nejspíše ve vesnici Simenti, pak
safari v parku
2.5. st -pobyt v Niokolo Koba, v podvečer odjezd do Vélingary – v přídadě neprůjezdnosti
silnice zpět do Tambacoundy
3.5. čt – ráno cesta přes Vélingaru do Gambie – ubytování a pobyt v měste Basse Santa Su
4.5. pá – přesun do Tendaba Campu, večer výlet do rezervace Baobalong Wetland
5.5. so – ráno nejspíš pěší výlet do NP Kiang West, zbytek dne pobyt v Tendabě
6.5. ne – ráno cesta na pobřeží Atlantiku, ubytování v některém z rezortů nebo v Serekundě,
prohlídka Serekundy
7.5. po – návštěva rezervací Abuko a Biljo Forest Parku, pláže v Bakau nebo Kololi
8.5. út – výlet do Banjulu
9.5. st – brzy ráno přes Banjul lodí do Barry, přes hranice v Karangu do Dakaru,
předpokládaný příjezd do Dakaru pozdě večer
10. 5. čt – Dakar, Růžové jezero a možná rezervace De Bandiara (pouze v případě rozumné
ceny)
11.5. pá – výlet do St. Luis, v případě dostatku času NP Djoudj
12.5. so – ostrov Ile dGoree, večer přesun na letiště a v noci odlet
