Praha Dejvice, pět hodin ráno „Paní, no tak, netlačte se!“ křičí jiná paní, která se tlačí jako druhá do autobusu směrem na letiště. Odjíždíme pěkně narvaní, ale co, vždyť je to skoro prázdný autobus v porovnání s tím, co mě prý čeká v Indii…
Zvolil jsem pár přestupů navíc, jasně že abych ušetřil. Tedy musím nejprve do Frankfurtu a pak do Bahrainu. A v Bahrainu se čeká, nejprve pět hodin, pak více a více. Všechna letadla odlétají načas, ale do Dillí má zpoždění. Jako omluvu dávají čekajícím cestujícím malou večeři.
Na letadlech a letištích je pěkné, jaké směsky lidí se tam vyskytují. V Praze kromě Evropanů chodí po letišti hlavně Vietnamci a jiní jim podobní Asiaté, v Bahrainu už je to namíchané parádně, jasně že přavažují hlavně Arabové.
Sedím a kolem chodí žena v burce, chlap s tyrolským kloboučkem, Arab s šátkem na hlavě, turisti v tričku a šortkách, pákistánci v „pyžamu“, businesmani s kravatou a kufříkem, ženy v sárí, chlapík v kulichu a pletené vestě a také letušky různých společností v různých slušivých uniformách. Jazyky se míchají ze všech stran, už i hlášení letištního rozhlasu není srozumitelné, anglicky to sice zopakují, ale tak nějak to odbudou. V tomhle umělém světě letišť všichni nějak koexistují a respektují se, jen někteří evropští turisté vytahují foťáky a ukazují na každého, kdo je oblečen jinak než oni.
Po třetí hodině ráno, po téměř osmi hodinách na letišti, letíme dál. Skoro celou cestu spím, jen na jídlo se nechám probudit a přitom vidím z okénka nádherný východ slunce nad Indií. Jen co letušky zklidily tácky od snídaně, jdeme na přistání. Pod námi je do všech stran obrovské město, čím jsme níž tím víc detailů je vidět
– nízké domečky, proudy aut a rikš na ulici, i pár travnatých ploch. Tady žije víc lidí než v celé České Republice.
Dillí, deset hodin dopoledne
„Autobus do centra? Tady, sedněte si.“ No tak nevím, jsem opravdu v Indii? No jasně, autobus značky Tata není nejnovější a několik podlých taxikářů se hodně snažili, abych autobus vůbec nezahlédl. Ale proč lidé z autobusu nepřepadávají ven? Proč se nesedí na střeše? Vida, a odjíždí se, jakmile všichni sedí, nikdo ani nestojí. Zdá se, že na tu pořádnou Indii si budu muset ještě počkat, na letišti zatím nečeká…
Nejširší nabídku průvodců a map Indie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
První pocity z Dillí
Vzduch je vlhký a obsahuje neposatelné pachy a vůně. Hned mě to praštilo do nosu a vzpomněl jsem si na Saigon, kde to bylo podobné, jen možná výraznější. Autobus mi zastavil v Novém Dillí, kde jsem si vyhlédl malý hotýlek. Když si řeknu o teplou sprchu, zatopí pod kotlem a za půl hodiny se můžu sprchovat. A po tom jsem toužil už pár hodin.
Nové Dillí je pěkně organizované a relativně čisté. Tedy oproti očekávání, jasně že to Evropa není ani zdaleka. Zato Staré Dillí, to už je něco. Bazary, uličky, špína, pachy, davy lidí, troubení, pokřikování. Lidé tu mají úplně jiný osobní prostor, spíše nemají žádný a tlačí se na ostatní, vráží do sebe, dav plyne ulicí. Lidé pěší, pomalu jedoucí cyklorikši, troubící motorky, auta. Za košili mě tahá žebrák, prodavač na mě mává a nabízí nějaké tretky, rikšák mě tahá do svého tříkolového zázraku.
Ocitl jsem se na papírníckém bazaru. Papír, papír, papír. Co že to tady prodáváte? Papír! Všude je cítit vůně klihu, tu se prodávají obálku, tady sešity, támhle vyrábí přání k narozeninám. Ručně dělaný papír nebo strojově potištěný, co je libo. Poslíčci pobíhají s balíky papíru na hlavách, v dílničkách lepí obálky, sešívají sešity. Průmyslová výroba? Zapomeňte! Sakra, nějak jsem se zamotal, pořád papír a je už úplná tma, ale tady se to začíná prolínat s obchůdky, kde prodávají ocelové pruty. Je libo pět metrů? Nebo deset?
Dostal jsem se na větší ulici a je mi docela povědomá. Pár dotazů a opravdu, pouštím se směrem k Červené pevnosti, kde má být večerní „světelné a zvukové představení“.
Zítra přes den ještě trochu dalších částí Dillí a v noci přiletí další a jedeme hned do Chandigarhu.
