Cesta do Ekvádoru a Peru – září, říjen 2003 – 1. díl Ekvádor

Ondřej Plachý

Ahoj čtenáři, jeli jsme dva, já (Ondřej – mmamuTIK) a Jirka. Odlétali jsme 3.9.2003 do Quita (hlavní město Ekvádoru), já se vracel 7.10. z Limy (Peru), Jirka později 27.10. ze Santiaga (Chile). Během cesty se k nám na pár posledních dní přidala Radka. Tahle stránka by měla popsat jak to všechno bylo a ukázat fotky, které se nám přes poměrně značné těžkosti s fotografováním (viz. dále) podařilo udělat. Let tam byl společný se společností Iberia z Prahy přes Madrid do Quita. Lety nenavazují, a tak je třeba přenocovat v Madridu, je to celkem fajn, alespon se člověk trošku aklimatizuje na španělsky mluvící prostředí. Zpět jsme se vraceli odděleně, já po cca 5ti týdnech, Jirka po cca 8mi týdnech (bohatší o solo zkušenost z boji zmítané Bolívie a cestu přes Chile do Santiaga).

Ekvádor

Po příletu do Quita přišel první šok (pro mě, neznalého neevropských kultur) a výpad z letištní haly přímo do přeplněných ulic předměstí Quita. Moc jsme se ani nerozkoukávali a rovnou odjeli autobusem přes rovnik do městečka Otavalo – úryvek z denníku: ˝… U pumpy v Quitu, kde sme brali benzín do vařiče, sem se ptal řidiče autobusu (prcka), kterej si tam dával pauzu, jak se dostanem na autobusák, odkud to jede do Otavala. Něco mi poradil, pochopil sem zhruba směr. Šli sme tam a po cestě nás předjížděl ten autobus, zastavil, že nás tam hodí. Řidiči a jeho dvěma kamarádům bylo maximálně 14. Vyhodili nás na křižovatce, kde žádnej autobusák nebyl. Tak sme se ptali lidí a ti nám řekli, že sme správně a že na něj musíme mávat. Jeden policajt a jedna paní nám pomáhali mávat, takže sme měli všestrannou péči. Byla tam spusta lidí a taky malá holčička, která mi furt šahala na baťoh, myslel sem, že mi chce ukradnout sandály, co sem tam měl zavěšený, ale paní vysvětlovala, že si tam chce vlézt a jet se mnou domů 😉 Jo, všichni si myslí, že sme Američani…˝

V Otavalu (50.000lidí, ale vypadá menší), jsme hledali hostel. Supr, čisto, teplá voda, 2 veliký postele, recepční indián. Otavalo je známé indiánskými trhy a skutečně, naprostá většina lidí ve městě byli indiáni (zbytek turisté). Na náměstí bylo plno stánků s rozličným zbožím, větsinou vyšívanými látkami, vlněnými kulichy a tak. Následující den jsme se chystali na aklimatizační výstup na horu Cotocachi (4944m), cesta vedla do národního parku, k jezeru Cuicocha. V Otavalu jsme šli na autobusové nádraží a ˝… kam chceme jet – Cotacachi. Stejnojmenná vesnice jako hora. Dávali sme tam batohy skoro už za jízdy a jelo se… Když sme vystoupili, tak k nám naklusal další člověk, jestli chceme jet na jezero Cuicocha – chceme. Tam je vstup do rezervace a vychází se na horu… Chtěli sme koupit vodu, ale nakonec to dopadlo, že nám prodavačka naplnila naše láhve z kohoutku a zařídila odvoz 4×4 autem za 4$, stejně je to drahý, ale lepší než 2×4$… Vysazujou nás u brány do rezervace jdeme k jezeru (kousíček), je to nádherný jezero s ostrovem ve tvaru dvou porostlejch kuželů….˝ Od jezera jsme vyšli na výstup na Cotocachi, na vrchol má vést pešina kolem vojenské stanice, ale vyhrála to jiná cesta.˝ … po cestě odbočuje pěšina doleva, která se nám líbí, tak tam jdeme. Cesta vede do divokýho údolí podél vody, který končí obrovským kotlem pod naší horou. Nacházíme tam chatrč (klacky svázaný kořeny a střecha z trávy). Je tam voda, tam přespíme, stavíme si stan, protože se bojíme havěti. Sme pod úrovní konce exotiky. Těsně nad náma začíná pás trávy. Výšku odhadujeme na 3200, ale nemáme proto žádný relevantní podklady. Tma je tady v 18:30…˝

Ráno pak jsme stoupali na hřeben nad naším údolím, již zcela mimo cestu˝ …masakr, jdu po trávě stylem: 5 kroků – vydejchat. Jdeme přímo nahoru na hřeben a po něm pak pod horu, čistýho času něco přes 3 hodiny a max 800 výškových metrů, ale mám dost… Dál musíme přetraverzovat po úbočí hory, protože sme na blbým hřebenu (vlevo). Naplánujeme si jenom cca půlku traverzu a přesně tam nacházíme skvělý místo na stan – v díře vymletý vodou… Výšku odhadujeme na 4100-4300, podle výšky kopce , kterej zbývá…˝ Pak následovala první naše zdejší noc ve výšce, Jirku bolela hlava, a tak si šel skoro hned lehnout. Já pozoroval západ slunce v horách a vychutnával si .. tak tohle jsou Andy, to co jsem vždy vídal jenom na mapách. Ráno při východu slunce jsme zanechali věci ve stanu a šli už jen nalehko. Zpočátku jsme pokračovali v traverzu zhruba směrem z předchozího dne, ale pak jsme našli mužíkovanou cestu a po ní se vydali na vrchol, měl několik předvrcholů. Chyběl dech, ale šlo to. Pak následoval sestup nepřehledným terénem ˝… Balíme a dál traverzujeme dolů, cesta necesta. Většinou je hnusná vysoká tráva v obrovskejch drnech, jde se fakt blbě. Navíc občas je potřeba slézt strmý svahy terénních hupů. Jdeme po opačným hřebeni (druhá strana, než kudy sme šli nahoru) dolů … Tentokrát scházíme po „scénický“ cestě kolem jezera, cesta je občas zařízlá po hlavu do terénu a vegetace, snažím se moc si neroztrhat karimatku. Docházíme k baráčku u jezera (já sem zase pomalej, fakt už sem po cca 12 hodinách unavenej). Chviličku po tom co sem došel, začíná lejt. Schováváme se pod střechou a čekáme, hrajeme šachy, když se stmívá a prší už jenom málo, stavíme stan…˝ Přespali jsme u jezera Cuicocha. Přes noc celá ˝naše˝ hora zasněžila, ráno bylo úplně jasno a zrcadlila se v jezeře. Ještě jsme dali koupačku a pak šli zpět k bráně do národního parku a po cestě do vesnice. Chytli jsme stopa (placeného) až do Otavala.

Z Otavala jsme jeli zpět do Quita na autobusák a pak do vesnice Lasso pod Cotopaxi. Jenže v Quitu se to stalo: první problém ˝…Autobus zase jede hned, sme tam sami, tak si, ukolíbán, dávám bundu a foťák nahoru nad hlavu BLBEC. Mezi tím všude v Quitu přistupujou lidi, lezou a vylézaj různý prodavači Za chvíli to kontroluji, bunda tam je, foťák ne. Burcuju pomocníka řidiče, dokonce jednoho vojáka co tam taky jede, koukám lidem do klína, lezu po čtyřech, koukám na zem. NIC. Sem nasranej nejenom na zloděje protože mi nikdo zrovna moc nepomoh. Byl tam jeden (první) vyfocenej film se spoustou skvělejch fotek: Indiáni na trhu v Otavalu, opravdu staří maličcí Indiáni před svým domem, fotky z údolí, z výstupu, ze shora od jezera při východu slunce, vrcholová fota, zemědělská krajina, nádraží v Quitu, stánek s telefonem Ach jo Zrovna včera sem Jirkovi vyprávěl, co všechno ten foťák umí a jak ho mám rád. … KURVA FOŤÁK V PRDELI! …˝ Do Lassa jsme dojeli v ne zrovna nejlepší náladě, ani vesnice nevypadala zrovna nejoptimističtěji – hnusná díra na hlavním tahu, navíc ani výbavu kterou jsme potřebovali na Cotopaxi (5897m) tam nepůjčovali. Tak jsme se ubytovali a jeli do městečka Latacunga na internet a sehnat půjčovnu vybavení. Obrovská (respekt budící) Cotopaxi byla vidět odevšud, navíc se chystala bouře, takže scenerie byla skutečně zlověstná. Byl jsem dost zničen ze ztráty foťáku tak jsem to ani nevyfotil přestože Jirkův automatek nám ještě zůstal (chyba). Půjčovnu jsme nenašli protože všude už bylo zavřeno, ale zato jsem zažili parádní tropický slejvák s obrovským množstvím krup.

Takže jsme museli do Latacungy následující den ještě jednou, tentokrát jsme měli štěstí – obrovskou náhodou jsme sehnali vše co jsme potřebovali (mačky, cepíny, úvazky, lano). Dokonce i v rámci možností celkem levný odvoz 4kolkou na parkoviště (4500m) pod chatu José Ribas (4800m). Pouze nás přibrali k jedné angličance, která to již měla zaplacené. Cesta vedla přes náhorní plošinu NP Cotopaxi, je tam v 3800m úplná rovina s mělkými jezery a horami všude kolem. Po příjezdu na parkoviště jsme pozorovali ještě pár dalších skupinek složených vždy z jednoho průvodce a řidiče v jedné osobě a účastníků – vesměs viděli vybavení poprvé a tak si to nadšeně oblékali na 300 výškových metrů cestu k chatě. „…Převažujou Francouzi. My si v pohodě sedneme na bágly a svačíme. 300 výškových metrů 4500 – 4800 s báglama pak je celkem v klidu díky předchozí aklimatizaci a nese nás na rozdíl od Francouzů svačina (velký vevnitř růžový banány, co u nás nejsou, salám, chleba). Přicházíme na chatu a tam celkem bez problémů dostáváme slíbený vybavení, pak nás ale ty svině hned vyhazujou ven, ani nenechaj Jirku dopít pivo, co si tam koupil. Když spíme ve stanu, tak nesmíme dovnitř, nesmíme na záchod, nesmíme si nabrat vodu. TO SME EŠTĚ NEVIDĚLI!…“

V noci před výstupem mi nebylo nejlíp, přeci jenom ve výšce 4800m jsme ještě nespali. „…mám třesavku a je mi blbě od žaludku, je zima, trochu sněží, ale to není ten problém. Když vstáváme, je mi úplně hrozně, mechanicky se oblíkám spíš kvůli Jirkovi a říkám si, že to zkusím pod ledovec a tam se kdyžtak otočím. Jdeme skoro bez jídla, nejsem v stavu do sebe nasoukat ani jednu celou housku. Při chůzi, ale problémy celkem opadávají, jenom se musím zastavovat …“ Vstávali jsme asi ve 2, trošku později než ostatní z chaty. Chtěli jsme je mít před sebou, nakonec jsme nastupovali na ledovec jako předposlední z cca 7-8 skupin. „…Jdeme pomalým tempem a to je dobře, protože sme později schopni ho udržet. Nástup do ledovce je trochu divokej. Začíná se několik set metrů ledopádem, přecházejí se roztodivně vylámaný bloky ledu a trhliny – sám bez lana bych nešel. Líbí se mi to, tak zapomínám na problémy a jde se. Po celý cestě se střídají zajímavý a nudný pasáže, někde se obcházejí obrovský trhliny, je vidět dovnitř, kde je všude modrej led a rampouchy, někde se jde po vyšlapaný cestičce ve sněhu prostě do kopce. Je celkem dobře vidět (i kdybysme neměli čelovky) díky měsíci… Cca 250m pod vrcholem potkáváme vůdce s Angličankou, nevypadá nejlíp, ani neodpovídá na pozdrav, po tom co kolem nich procházíme už to otáčejí. Já dostávám krizi cca 100m pod vrcholem, zatočila se mi hlava a udělalo trochu zle, ale je jasný, že už to DOJDU. Nakonec sme na vrcholu přesně při východu slunce nebo těsně po jako druzí po 2 Francouzích s vůdcem. Objímají nás tam, div že nám nedávají pusy, večer předtím nás ti samí ani nepozdravili. …. nahoře se zhroutím do sněhu a pár minut trvá než sem schopnej se postavit na fotku. Je vidět kráter a ostatní nejvyšší hory Ekvádoru…“ Jirka si zapoměl sluneční brýle tak se cesta dolů stala závodem o zrak, seběhli jsme co nejrychleji jak to jen šlo, takže nebyl čas fotit více v ledopádu, škoda, některé tvary byly opravdu fantastické. Pod ledovcem Jirka spěchal do stanu a já ještě sekal cepínem led do tašek, chtěli jsme ho rozpustit a tak získat vodu. Ke stanu jsem dorazil těžce vrávorajícím krokem jak opilec. Oba jsme podřimovali, dokonce jsem neměl ani moc sílu na rohovor se skupinkou seveřanů, kteří se přišli zeptat jaká je cesta. Odpoledne již to bylo lepší, tak jsme zabalili stan a vydali se dolů. Tentokrát jsme nesháněli žádné auto, ale prošli si NP Cotopaxi pěšky. Nemeli jsme již vodu, ale to se večer vyřešilo.“…Za námi se ženou šílený mraky, rozhodujeme se postavit stan a nachytat dešťovou vodu. Kromě vody padají i kroupy, tak to máme i s ledem. V chytání vody nám pomáhá kreténsky udělaná stříška nad vchodem do stanu Gemma, vytvoří kaluž vody, která se vylézajícímu člověku krásně vyleje na záda. Tentokrát se nám to ale hodí. Večer ustane déšť a objeví se úžasná panoramata s mraky ozářenými zapadajícím sluncem, fotíme, ale co vyleze z toho automatu Říkáme si, jakej je paradox, že sme v 3800 a připadá nám to, že už sme hrozně nízko…“

Nejširší nabídku průvodců a map Ekvádoru (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Následující dopoledne jsme došli až k hlavní silnici, byla tam restaurace jejíž jsme byli jediní hosté. Měli jsme hlad a chuť na něco výživného, kuchař byl asi 13ti letý kluk a jeho dva pomocníci měli asi tak 9-10, nikdo jiný tam nebyl. Zkusili jsme požádat o neco jiného než jihoamerickou klasiku – kuře – ale byl to problém. Spokojili jsme se tedy s objednávkou kuřete. Ale kluci se nám chtěli zavděčit a po chvilce jeden z nich přiběhl a vítězoslavně ukazoval umouněnou ručičkou kousek hovězího masa v igelitovém pytlíku. No, nebyl to z nejlepších obědů…

Ještě týž den jsme pak dorazili autobusem do města Baňos. Je to velmi hezky položené město pod činnou sopkou na spojnici mezi panamerickou dálnicí a Amazonií. V podstatě centrum turistiky, nachazí se zde spousta „adventurních“ cestovek, které nabízejí výlety jak do okolních hor tak do nedalekého Amazonského pralesa. Přímo do města padá vodopád, jsou zde také vyhlášené (a svaté) termální lázně. „…Večer jdeme do lázní, jsou tu ze sopky … vlezeme tam, mají noční provoz a síla: 2 malinký bazénky s kouřící vodou a v nich stovky lidí. Jirka, když to viděl, vyměknul a nešel tam. Já se sprchuju (všude zelená plíseň) a du do toho. Voda je fakt vařící a celkem příjemná. Nevydržím tam moc dlouho, za chvíli vypadáváme. Po cestě zpátky potkáváme celkem příjemnou hospodu…“

Rozhodli jsme se jet do městečka Puyo v Amayonii. Cesta autobusem po úzké rozbahněné silně frekventované silnici po úbočí údolí řeky byla poměrně adrenalinová. Nastěstí měl autobus povětšinou zatažené záclonky a tak jsme toho tolik neviděli. Přesto při vyhýbání se rozbitému kamionu v trochu příliš těsné blízkosti srázu bylo napětí v autobusu i mezi ostatními místními pasažéry znát. Po příjezdu do Puya jsme se vydali kousek do pralesa. „…pořád prší a je celkem vedro. Městečkem procházíme nazdařbůh směrem, kde tušíme nejvyšší kopce, hned za periferiízačíná bahnitá cestička ve vegetaci směrem k nejbližším chatrčím, ty ale brzy končí a cestička se zdrsňuje až končí. Sme na kopci, už sme viděli banány, obrovský kapradiny a spoustu epifitů, pozorujeme trošku v dálce dovádět opice. Jdeme trošku dál a bereme to zářezem miniaturního potůčku, to už se skutečně prodíráme vegetací, voda je ze všech stran, Jirka mi ukazuje na zemi slušně velkýho pavouka. Každým došlapem rozvířím spoustu komárů, nasazuju si antikomáří pytlík, co sem si nedopatřením koupil v Praze, na hlavu. Musím v tom vypadat skutečně směšně: na tom mám ještě napařenej klobouk a sem celej mokrej…“. Pak jsme se vrátili do města a pochodovali pořádný kus po silnici směrem zpět na Baňos. Viděli jsme spousty pil a výroben nábytku, všude jelo zpacování dřeva z pralesa na plné obrátky, ale žádné velkopily, spíše rodinné podniky. Když nás to přestalo bavit, mávli jsme si na autobus. Další den jsme si ještě prohlíželi okolí Baňos a pokoušeli se bezúspěšně vyfotit blízkou činnou sopku, byla v mracích.

To byl konec našich aktivit v Ekvádoru a čekala nás cesta autousem přes polovinu Ekvádoru na jih na hranici s Peru. Rozhodli jsme se pro hranici poblíž moře, v nížině. Do Machaly z Riobamby nic nejelo, tak jsme jeli autobusem do Guayaquilu s tím, že po cestě na poslední příhodné křižovatce vystoupíme. Řidič se patrně domluvil s druhým řidičem a ten nás na křižovatce již čekal, pouze se přehodily baťohy a jelo se dál. Do Machaly jsme dorazili o půlnoci a autobus dál na hranici ještě jel. Byli jsme tam asi v 1 ráno. Ujeli jsme ten den cca 700 km, většinou v horách, posléze v nížinách podél banánových plantáží. Zejména na jihu v nížinách byla města ještě více plná rozličnou lůzou a zvířaty, navíc cestování bylo zpestřeno bezpečnostními vložkami. „…autobus do Machaly na nás už čekal, tam přichází první šok: u vchodu sedí težce vyzbrojenej policajt a každýho (mě prvního) prošacuje. Pak ještě několikrát zastavujeme u vojenskejch kontrol, všichni ven, ruce na kapotu a prošacovat. Vojáci nevypadají jako relaxovaní strážci pořádku, ale zbraně mají pořád připravené. Nevíme co hledají, jestli drogy nebo zbraně….“.

Dorazili jsme tedy v noci na hranici a to byla asi trošku chyba. Peru a Ekvádor se nemají rády a není možné přejet hranici jakýmkoliv dopravním prostředkem, pouze pěšky. Kolem se vytvořila obrovská konglomerace stánků, baráků, bordelu, špíny, lůzy, a tak. Hranici tvoří mostek pro pěší přes páchnoucí stoku. Bylo to tam opravdu odporné. „…Nepozorovaně přecházíme Ekvádorskou hranici (tak nepozorovaně, že o tom ani my nevíme). A postupujeme po silnici přes totálně páchnoucí stoku (později zjistíme, že právě tomu říkají hranice) a na druhý straně lezeme do policajtárny. Policajt nám radí, že máme jet motorikšou, kterejch je tam spousta, což z Ekvadoru neznáme, na imigrační úřad a zavolá nám jednoho šmejdíka, kterej nás tam zaveze. Eště dobře, že sme jeli, prostředí je opravdu odpuzující. Je to 2 – 3 km. Na imigračním úřadu úředník zjišťuje, že nemáme výstupní razítko z Ekvádoru a posílá nás zpátky. Sme už unavený a po cestě sme viděli hostel, necháme se vysadit tam – uprostřed hnusu a území nikoho, stejně už žádný autobusy na peruánské straně nejedou, razítka necháváme na zítra. Hostel je celkem levnej, proti tomu co známe z Ekvádoru, ale ta ÚROVEŇ. Kobka vypadá jako hodně silný vězení, vymalováno jako na chodbách, plíseň, mříže. Nad postelema zahumusený moskytiéry, koukáme, že nějaký komáři tam jsou, tak si to radši nasazujeme….“. Přespali jsme tedy v zemi nikoho a ráno bylo naším úkolem ulovit správné razítko a probít se do Peru.