Cesta časem: Kmeny a tradice Údolí řeky Omo

To je ovšem jen úzký výsek této rozlehlé oblasti, která se nachází v regionu SNNPR – Státu jižních národů, národností a lidu. Dále je to také místem, kde se střetává původní s přírodou spjatý životní styl s modernitou a divokým hospodářským rozvojem, který nezná hranice a nemá v plánu zpomalovat. 

Okolí řeky Omo je známé pro svou kulturní diverzitu, kdy se na malém prostoru střetává několik stovek etnických skupin, které se odlišují jak svými kulturními zvyky, tak jazykovou vybaveností. Navzdory tomu zde probíhají čiré obchodní styky napříč vesnicemi, kdy místní trhy jsou živelným místem, které uchvátí všechny vaše smysly. O jedinečnosti této oblasti svědčí i zápis na seznam UNESCO, které má tuto oblast pomoci zachovat pro další generace. Omo je každoročně cílem desítky tisíc zahraničních turistů, kteří zcela bezelstně lační po fotografiích zachycujících tamní obyvatele ve svém přirozeném habitatu. Toto metaforické označení není mířeno na srovnávání místních lidí ke zvířatům, avšak spojitost v chování některých turistů a lidské zoo může být na místě. Je tento přístup etický? Do jisté míry určitě ano, avšak přináší s sebou i negativní aspekty. Nicméně místní komunity se velmi úspěšně zvládly přizpůsobit. 

Samotný pobyt v oblasti řeky Omo po vlastní ose se zdá být téměř nemožný, a to nejen vzhledem k neznalosti oblasti, ale také k problémům vztahujících se k vyjednávání vstupů do jednotlivých vesnic. Turistický průvodce je tedy jasná volba, která učiní celý pobyt příjemnější a hlavně snazší. Ačkoliv je výběr průvodce vždy tak trochu loterie, samotná volba do určité míry rozhoduje o dojmech, které si odnesete. Existují průvodci, jež se vyznačují větší či menší kulturní citlivostí, a je jen na vás, zda-li preferujete senzace nebo alespoň trochu hlubší poznání. Jisté je to, že na vlastní oči uvidíte a zažijete obojí, neboť se různé turistické skupinky se svými průvodci ve vesnicích potkávají. Ve chvíli, kdy se do vesnice kmene Mursi přiřítí skupina čtyř offroadových aut s francouzskými důchodci, začíná show. Fotoaparáty cvakají jako o závod a není vůbec žádnou výjimkou, když místní děti přebírají peněžní hotovost. Za uvítání? Za to, že jsou? Jaký efekt má rozdávání peněz na malé dítě, které se naučilo anglické slovíčko ‚money‘? Tato problematika má pochopitelně mnoho aspektů a toto je značně zjednodušující vodítko, ale v EtiopiI je velmi jednoduché nabýt pocitu chodící peněženky v očích místních. 

Nejširší nabídku průvodců a map Etiopie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Samotné focení se v průběhu let stalo velmi výdělečným byznysem pro místní komunity, který trochu kazí dojem z celkového zážitku. Poplatky za obecné fotografie jsou často zahrnuty do ceny vstupného do každé vesnice, avšak pokud toužíte po fotografii konkrétního domorodce, musíte zaplatit přímo jemu. Na tom není nic špatného, ale kdo z vás by toužil po tom, aby vás turisté fotili při tom, jak sedíte doma na zahradě nebo na balkoně svého bytu. Otázka hodnoty svého soukromí je určitě na místě. Realita v Údolí řeky Omo je ovšem ještě o něco více pokřivená. Situace kdy se vám místní lidé doslova tlačí před váš objektiv a ostentativně žádají o fotografii je trochu bizarní. V tomto kontextu se velmi často objevuje kritika především ze strany různých cestovatelů, těch ze západního světa, kteří poukazují na nedostatečnou autentičnost domorodých kultur a sílu globalizace, jež všechna tato krásná a velmi odlišná společenství téměř pohltila. Nutno podotknout, že o tom, zdali jsou tato etnika dostatečně autentická ve své sebereprezentaci do jisté míry rozhodujeme i my, turisté. Pokud je naším cílem přivést spousty fotografií a neváháme zaplatit požadované částky, tak je pochopitelné, že se druhá strana velmi ráda přizpůsobí. Upřímnost k sobě samým je v tomto případě velmi na místě. Kolik takových původních a autentických míst zbývá v Evropě? Když turisté přijedou do moravské Strážnice, tak se místní lidé navléknou do dobových kostýmů, a i přes úctu ke svým tradicím hrají pro své návštěvníky do určité míry divadlo. Je toto dostatečně autentické? Je velmi jednoduché soudit a kritizovat posun domorodých populaci k modernitě, která je ovšem vykoupená velmi tvrdě a velmi často probíhá způsobem tři kroky vpřed a dva zpátky. Hospodářský rozvoj je nezastavitelný a některá etnika v Údolí řeky Omo kvůli tomuto přicházejí o svou půdu, o způsob kočovného života a stále nenalezla schopnost přizpůsobit se novým změnám, tudíž postupně dochází k zániku či transformaci těchto kultur. 

Jak tedy dále? Dvěma zcela odlišnými příklady jsou dvě etnika Karo a Mursi, která k turismu přistupují velmi odlišně. Při příjezdu do vesnic kmene Karo není žádným překvapením, když potkáte místní v naprosto neočekávaném oblečení – kraťasy a fotbalový dres Realu Madrid. Následně probíhá příprava na přehlídku, kdy se především muži odeberou do svých domovů a připraví si svá vystoupení a nezbytnou výbavu na obligátní focení. Princip je jednoduchý – místní muži se dočasně stávají modely před objektivem a očekávání turistů jsou zcela naplněna. Dostali to, pro co přijeli, tedy “autentický“ a kulturní zážitek, za který řádně zaplatili. Jedná se o velmi efektivní a jednoduchou formu komunitního turismu. 

Protipólem této formy turismu je komunita Mursi nacházející se dále na jih poblíž města Jinka. Mursiové jsou velmi známí pro své bohatství v podobě velkých stád dobytka, avšak žijí ve velmi izolovaných oblastech poblíž hranic s Keňou a Jižním Súdánem. Příjezd na místo je doporučovaný pouze v ranních hodinách. Důvod? Velmi rozšířený alkoholismus a násilí. Samotní průvodci jsou zde velmi obezřetní a vjezd do vesnic je možný pouze s ozbrojeným rangerem. Již samotný pohled na nervózního průvodce je dostatečně neblahým znamením, že turisté nejsou vždy vítáni. Řeč peněz ovšem dokáže mnohé. 

Kmen Mursi je navzdory svým problémům velmi pozoruhodným společenstvím. V  souvislosti své geografické izolovanosti od okolních měst a vesnic, zde probíhají útočné výpady a únosy žen ze sousedního Jižního Súdánu. V očích Evropana se jedná o naprosto barbarský a trestuhodný čin, avšak důvod je velmi prostý. Jde primárně o zachování zdravého genomu, protože výběr je omezený. Jakkoliv to zní velmi naturalisticky, toto je realita bez ohledu na náš názor. Ve srovnání s evropským vnímáním hodnoty lidského života je zdejší přístup velmi odlišný, velmi tvrdý a nemilosrdný. Není ani špatný a ani dobrý, je zkrátka jiný a funguje. 

Onu jinakost dokazuje i případ etnika Hammar a jejich rituály dokazující oddanost své rodině. Konkrétně místní ženy se nechávají bičovat na důkaz lásky svému muži a jeho mužské rodinné linii. Při pomyšlení na opakované bičování by se většina z nás zhrozila. Přesto je tato praktika všeobecně přijímaná a podporovaná nejen okolními diváky, ale i ženami, které jsou bičovány. Ve skutečnosti rituál probíhá tak, že se ženy doslova vysmívají svým protějškům a prosí o další a tvrdší rány. Schopnost vydržet tuto ukrutnou bolest za rytmů divokého tance je symbolem lásky a loajality k mužským příbuzným. Ukončením obřadu dojde k velmi podstatné věci – muži jsou svým ženám skutečně navždy zavázání za to, co podstoupily a vydržely. Na druhou stranu i ženy se v rámci společenských struktur ocitají ve velmi privilegované pozici. Po uzavření sňatku zůstává nevěsta doma a je zbavena všech domácích povinností. Jejím jediným úkolem je nasávat atmosféru a zvyky nového domova. Zpočátku manželé spí odděleně a sňatek může být kdykoliv zrušen a to ze strany nevěsty. Důvody se různí, od všeobecné nespokojenosti, dostatečného nezájmu ze strany nového manžela až po případnou neplodnost mužského protějšku. To vše bez jakýchkoliv negativních důsledků, které by případně pro ženu plynuly. 

Život v Údolí řeky Omo je velmi odlišný od všeho, co nám je blízké. Způsob, jakým jsou navazovány a vedeny lidské vztahy, každodenní život a nebo také možnosti a otázky zachovávání vlastní kultury v globalizovaném světě. Nicméně je zásadní připustit jinou optiku tohoto světa a přijmout fakt, že to správné může být úplně jiné, než si myslíme.