Cesta až na ,,Konec světa“… a to jen na dvou kolech starého Favorita

Nezbývalo nic jiného, než domněnky potvrdit, v lepším případě vyvrátit. A tak jsem se vydal až na „Konec světa“ ve Španělsku.

K sousedům do Hallstattu

2. července vyjíždím z Velkého Beranova u Jihlavy na svatojakubskou pouť a symbolicky zastavuji právě v Jihlavě, u kostela sv. Jakuba. Odsud mé stopy vedou do sousedního Rakouska. Cestu mi kříží řeka Traun, která zláká k ochlazení v horkých dnech. Poprvé vidím naživo v řece raka, kterému jsem se dokázal jen těsně vyhnout, aby mě neštípl do palce u nohy.

Oblastí Solné komory, kde se naskytnou jedinečné výhledy na jezera Traunsee a Hallstattské, přijíždím do malebného solného městečka Hallstatt. Město je zapsané na seznamu UNESCO a překvapí svou jedinečnou atmosférou. Když odbouráte tisíce turistů z Asie, kteří toto místo denně navštíví, určitě si pak dokážete užívat i ta hezká zákoutí města.

Nejširší nabídku průvodců a map Rakouska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Od Bodamského jezera k Ženevskému

Po jednodenním odpočinku navštěvuji další z mnoha jezer. Wolfgangsee je považováno za jedno z nejhezčích v oblasti. Cestu po jeho jižním břehu mohu doporučit už kvůli projížďce mezi okolními kopci, jako je např. vrchol Schafberg. Trasa mě přivádí do Salzburgu. Bohužel celý den prší, takže po projetí hranic s Německem vyhledávám přístřeší v podobě silničního mostu, který mi zároveň poskytne útočiště až do rána.

Dlouhým sjezdem, ve kterém testuji spolehlivost svých starých brzd, se ocitám na kraji Bodamského jezera ve městě Bregenz. Cyklostezka mě dovede až ke švýcarským hranicím, kde mě polévá horko nejen z toho, že jsem se dostal až sem, ale i díky teploměru, který ukazuje přes 30°C. Nečekají mě příliš velké kopce, přestože se nacházím v hornaté alpské zemi. Sever není výškově náročný, a docela pohodovou jízdou šlapu až k jezeru Neuchátel. Osvěžující voda a různá zákoutí tohoto místa mi poskytly příjemnou koupel a také útočiště pro další noc.

Mezi městy Lausanne a Ženeva se setkávám s další pěknou trasou podél Ženevského jezera. Překvapila mě jeho velikost, když jsem se přes 60 km od něj neodtrhnul. S příjezdem do Ženevy mě z dálky vítá i 140 m vysoký vodní sloup, který tryská v blízkosti přístavu. Pohled na něj mě donutí najít pohodlné místo na promenádě a zaposlouchat se do tónů pouličních umělců.

Veni, vidi, vici? Francie už čeká

Za Ženevou překračuji hranice s Francií. Ihned je znát rozdíl povrchu, po kterém jedu. Spoustu výmolů a kořenů nadzvedávajících vozovku mi dělá starosti přes celou zemi. Nesmím opomenout ohlušující cikády na stromech, ze kterých mi večer brní v hlavě.

Napojuji se na silnici, která mě vede podél řeky Le Rhône a zajišťuje mi dlouhou rovinatou jízdu. S mými pěti převody na kole to není špatnou volbou. Bohužel nastávají i první obtíže – několikrát píchnu a musím opravovat. Sjetá zadní zatížená pneumatika se začala po 1500 km ozývat a vše řeším přehozením zadního pláště za přední.

Ve městě Mèze na jihovýchodě země se poprvé na své cestě setkávám s mořem. Zastavuji u laguny, která přímo do moře ústí, a srdce mi poskočí, že jsem se dostal tak daleko. To ještě netuším, co mě čeká po průjezdu zbytku Francie podél Pyrenejí směrem na západ, kde se octnu ve městě Bidart nad Atlantikem. Padám doslova na zadek a tiše pozoruji ten nekonečný oceán.

Začíná španělský dril

Přes Irun vstupuji do Španělska. Hned za městem mě čekají pěší výstupy, protože to na svém Favoritovi zkrátka nezvládám ušlapat. Projíždím malými vesničkami ve vnitrozemí se všudypřítomnými kostelíky, na které u nás nejsme zvyklí. Kamenné stavby s „placatými“ věžičkami a zvony na vrchu. Na svůj nejvyšší bod cesty vystupuji na vrcholu sedla Alto do Poio, kde mě silnice zavede do výšky 1335 m.n.m. Sedlo nedosahuje ani na naši Sněžku, ale rozhodně toto stoupání dokázalo po 26 dnech jízdy potrápit. Ještě před tímto výšlapem projíždím kamennou vesničkou O Cebreiro, odkud se naskytnou krásné výhledy do okolí. „Přepadli“ mě tu italští senioři, kteří se zájmem fotili mé kolo a s otázkou „Old bike?“ ke mně přistoupili.

Svůj cíl mám před sebou. Zjevuje se mi Santiago de Compostela. S kolem po boku procházím historickými uličkami a s pokorou vcházím na hlavní náměstí před katedrálu. Neubráním se slzám a usedám na kamennou zem. Po 27 dnech a 3100 km. Takovýto pocit štěstí nenahradí nic a já si říkám, co dál. Cesta stále nekončí.

V další dny se dostávám až na ten pomyslný „Konec světa“. Přijíždím na místo zvané Fisterra, kde prý Evropanům dříve končil svět, a znovu padám na zadek při pohledu na oceán. U majáku na útesech fouká nepříjemný vítr, takže moc času na velké rozjímání není, a přesouvám se do 30 km vzdáleného města Muxía.

Na pobřeží nalézám obří balvany, po kterých doskáču až k samotné hladině. Bouřící vlny se zde rozbíjí o útesy a na vše dohlíží blízký kostel se dvěma věžičkami. Po 3300 km zde ve večerních hodinách pozoruji nádherný závěr cesty v podobě zapadajícího slunce. Přesvědčil jsem sám sebe, ale i ostatní, že i na starém českém kole se dá stále cestovat. A rozhodně to stojí za to.