Češi v Antarktidě

Pro Středoevropana není vzdálenějšího a hůř dostupného kontinentu než je Antarktida – a přesto mnozí Češi s jejím poznáváním spojili vlastní osud. Cestovatel a publicista Hynek Adámek se „českou touhou antarktickou“ zabývá léta. Výsledkem je kniha složená z příběhů našich polárníků, kteří zažili ledový kontinent na vlastní kůži: počínaje prvním Čechem v Antarktidě Václavem Vojtěchem přes české vědce, kteří od konce padesátých let pracovali na sovětských antarktických základnách, až po současný, systematický výzkum, prováděný od poloviny devadesátých let. Základní text je proložený četnými rozhovory, dobovými i současnými fotografiemi a mapami.

Nejširší nabídku průvodců a map Antarktidy (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Ukázka z knihy:

Z  deníku  – 24.únor  2005

Další noční sněhová vichřice za námi. Vyjasnilo se. Vycházející slunce se opírá do stanů.  Ležíme pod zasněženými celtami a nikomu se nechce tak brzy vstávat. Nádherné ráno Už víc jak týden si užíváme jistoty – celou rozloženou stanici přiveze ledoborec chilské armády Almirante Viel. Připlout  by měl někdy v těchto dnech. Jistota uklidňuje. Lebedíme si v bílém světě bez zvuků a vychutnáváme vzácné okamžiky absolutního ticha….   

A pak se ozve něco, co do něj nepatří. Bublání, vrčení a hučení. Vzdálené, ale pravidelné. Není to vrtulník, není to moře, tohle nedělá vítr… Je to něco neznámého. Naše psychika zvyklá na omamující klid, se s tím chvíli nemůže  srovnat… jako by odmítala změnu… jako by jí najednou ze všeho nejvíc záleželo na tichu a nehybnosti. Zaduní lodní siréna. Hluboký tón ve vteřině vyplní veškerý volný prostor nad mořem. V dalším okamžiku nám přeletí nad hlavami a totálně zdevastuje ranní říši ticha. Nejistota je pryč. Hrneme se ze stanů. Necelý kilometr od břehu, mezi ledovými krami, se objevuje loď. Konečně!  Jsou tady! Od tábora to máme k moři necelých 100 metrů. Běžíme na pláž. Máváme. Někdo na lodi má určitě dalekohled a vidí nás. Z ledoborce se ozve kovový rachot spouštěné kotvy a potom všechno utichne. Ke břehu od něj běží nízké vlny a cestou pohupují malými kusy ledu. Přišel náš den. Na zasněžené pláži nás stojí sedm. Pozorujeme červený trup, vysokou nástavbu. Tahle loď a náklad v ní je završení představ a plánů stovek lidí, které doma fascinuje bílý kontinent. Jako by tu najednou stáli vedle nás. V tom virtuálním davu si vychutnáváme minuty, kdy sen se mění ve skutečnost. Nemůžeme se jich nabažit, protože už dobře víme, jak málo tady stačí a všechno je jinak.