Češi rozšiřují v Indonésii povědomí o ekologii

Západní svět si již začíná uvědomovat dopad svého chování na životní prostředí, v rozvojových zemích se ale rodí miliony dětí, které se nedostanou k potřebnému vzdělání a přitom budou výdobytky západní civilizace – plastové obaly, automobily, chemická hnojiva nebo třeba fast foody – teprve objevovat.

Jednou z takových zemí je i Indonésie, rozkládající se na více než 17 000 ostrovech. Každý z nich přitom oplývá jedinečnou přírodou, najdete tu činné sopky, deštné pralesy, korálové útesy, nerostné suroviny ale také ledovce. Příroda se tady ale každý den potýká s činností 250 milionů obyvatel ostrovů bez ekologického povědomí, kteří tento unikát, často v zájmu západních korporací, devastují.

Hlavní environmentální problémy

Mezi ty největší ekologické problémy zde patří odlesňování – podle statistik z roku 2014 indonéské pralesy mizí dvakrát rychleji než ty v Amazonii. Každý rok zmizí 840 000 hektarů pralesů, tzn. území hl. m. Prahy každých 20 dní.

Honba za indonéskou celulózou, dřevem a hovězím, kdy se bývalý prales změní v pastvinu, s sebou nepřináší pouze vymírání rostlinných a živočišných druhů (i těch ohrožených, jako jsou například orangutani, tygři, sloni či nosorožci), ale také změny celého ekosystému – přináší časté záplavy nebo naopak nekontrolovatelné požáry, když se žďáří zbylá vegetace před zasazením palmových plantáží.

Palmové plantáže mají na svědomí další pohromu – zpotřebují všechnu vodu ze svého okolí a tak na místě deštného pralesa po 30 letech zbyde pouze vyprahlá savana. Vodní zdroje v okolí planáží jsou pak často kontaminovány hnojivy.

Dalším z problémů je ničení korálových útesů. V současné době jich je 70% poškozených v důsledku rybolovu dynamitem, kyanidem či vlečnými sítěmi.

Z nízkých ekologických standardů profitují také nadnárodní těžařské společnosti devastující okolní krajinu. Je běžné, že například při těžbě zlata uniká do okolního povodí životu nebezpečná rtuť, která se následně potravním řetězcem objevuje v jídelníčku lidí.

V Indonésii se také daří černému trhu s divokými zvířaty, často ohroženými druhy. Ti poté novému majiteli slouží jako domácí mazlíčci, ale ve vysoké míře také jako ingredience orientální medicíny.

To, co vadí turistům v této rovojové zemi, jsou potíže s domácím a průmyslovým odpadem. Pálení, zakopávaní či zkrátka odhození plastových odpadků je všudypřítomným jevem.  A například na Jávě do řeky Citarum, na jejíž březích žije 9 milionů obyvatel, proudí odpad z více než 2000 továren (z nichž je většina zamířena na export).

Další z problémů se váží k rychlé urbanizaci a ekonomickému vývoji, které vedou k znečištění ovzduší, dopravním zácpám, nedostupné pitné vodě či špatně provedené kanalizaci.

Planetu máme pouze jednu a její ekosystém je natolik provázán, že to, co se děje například v Indonésii, má dopad na to, jak se budeme mít ve střední Evropě. Navíc je mnoho z vyjmenovaných problémů spojeno se zájmy nadnárodních firem, které často prodávají své produkty u nás. Požehnání ke svým činům často získávají u zkorumpovaných indonéských úředníků, kteří měří úspěch spíše v bankovkách než v metrech uchráněného pralesa.

Řešení problémů z této strany tedy nelze příliš očekávat. V Indonésii ale, stejně jako po celém světě, najdete mnoho aktivních jedinců a skupin, kteří se snaží současnou situaci změnit. Mezi ně patří také nezisková organizace green-books.org, kterou v roce 2013 založili Češi Petr Hindrich a Tomáš Jirsa a Martin Pokorný.

Nejširší nabídku průvodců a map Indonésie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Čtením k lásce k přírodě

green-books.org podporují vdělání v rámci udržitelného životního stylu a jejich cílem je zajistit, aby všechny indonéské děti měly přístup ke knihám a informacím o přírodě. Více o této organizaci nám v rozhovoru řekl jeden z jejích zakladatelů, Petr Hindrich.

Proč jste si vybrali právě Indonésii?

Indonésie je naší první zemí, ale doufáme, že se nám podaří rozšířit green-books.org i za její hranice. Začínáme tady hlavně proto, že zde bydlí část týmu. Já jsem se tady ocitl spíš souhrou náhod, chtěl jsem původně do Kanady kvůli snowboardu a to mi nevyšlo. Tak jsem se rozhodl, že vyzkouším surf. A protože jsem se dozvěděl, že nejlepší vlny jsou na Bali, zamířil jsem sem.

Co bylo prvním impulsem pro to, že tady chceš pomáhat?

Dřív jsem hodně cestoval po světě a uvědomil jsem si, že hmotné statky jsou opravdu pomíjivé. Nejšťastnější lidé, které jsem potkal, byli vždycky ti žijící v souladu s přírodou.

Poslední postrčení, které jsem potřeboval, se mi stalo na indonéském ostrově Sumba. Byl jsme tam surfovat, ale rozbila se mi motorka a tak jsem tam týden mezi domorodci čekal na její opravu. Při jejich pozorování jsem se utvrdil v tom, že bez přírody nemůžeme být šťastní ani zdraví. A že ještě šťastnější můžeme být, když svou lásku dáme nezištně druhým a právě přírodě. Chtěl jsem, aby si to samé uvědomili všichni.

Jak tedy konkrétně green-books.org bojují s místními problémy?

Častokrát jsem v Indonésii viděl, jak dítě odhodí papírek od bonbonu na zem a nikoho to nepohorší. Hodně neziskových organizací se snaží napravovat již způsobené chyby, ale my věříme, že má větší smysl jim předcházet. Proto se soustředíme právě na děti. Ony se s láskou k přírodě už rodí, je ale potřeba ji dál rozvíjet.

Zakládáme eko-knihovny a vybavujeme je dětskými knihami v indonéštině o zvířatech, rostlinách, přírodě a ekologii. Zatím jsme po celé Indonésii iniciovali 25 eko-knihoven na Sumbě, Sumatře, Lomboku, Malukách, Jávě, Sulawési, Kalimantanu a na Bali a vybavili je 1 250 knihami.

Navíc vymýšlíme hry a aktivity, které se v eko-knihovnách aplikují a které dětem pomáhají pochopit, že udržitelný životní styl je ta správná cesta.

Proč jste se rozhodli zásobovat děti právě knihami?

Ačkoliv se Indonésie zmítá v záplavě environmentálních potíží, tohle téma není úplně na pořadu dne. Děti ve školách se o ekologii neučí, chybí jim nejenom učebnice, ale také pedagogové.

Proto nás napadlo zakládat eko-knihovny plné knih o přírodě vhodných pro pokročilé i začínající čtenáře. Jejich pomocí zasejeme semínko poznání o přírodě v dané komunitě. Zároveň doufáme, že díky těmto knihovnám děti získají ke knihám náklonnost a budou pokračovat ve čtení i pro vlastní potěšení. Tak by se mohli dozvědět i o jiných důležitých tématech a dělat v budoucnosti moudrá rozhodnutí, nejenom co se týče ekologie ale například také občanské angažovanosti, výživy, plánovaného rodičovství nebo rovnosti pohlaví.

Na indonéském venkově totiž není čtení příliš rozšířené – cena jedné ilustrované knihy tady přesahuje týdenní plat. Spousta dětí tak v naší eko-knihovně vidí  barevnou knihu poprvé v životě.

Naději tedy vkládáte do dětí, co naopak považujete za největší hrozbu?

Největší hrozbou je podle mě spojení ekologické negramotnosti s přemírou touhy po hmotných statcích. Na ostrově Sumba, kde probíhá několik z našich projektů, se lidé raději složí na generátor, parabolu a televizi než na vyhloubení studny. Televizní masáž pak má další nedozírné následky – venkované velice snadno podléhají reklamám propagujícím nezdravé jídlo či farmaceutika, touze po něčem co vlastně nepotřebují.

Je možné říct, že na některých z ostrovů je situace horší nebo lepší než na jiných?

Obecně je možné říct, že nejhorší situace je na nejhustěji obydlených ostrovech. Bohužel je to tak, ale všude kde dochází ke konfrontaci člověka s přírodou je příroda devastována. I na tom nejodlehlejším místě kam jsem se podíval lidé odhazují obal od nudlové polévky nebo šampónu (každá dávka je tu navíc balena zvlášť), a pak si to vynásobte 250 miliony.

O Indonésii se na sklonku léta začalo mluvit v souvislosti s extrémně rozšířenými požáry na Sumatře a Kalimantanu. Reaguje na ně nějak vaše organizace?

Určitě se nás to dotklo. Jedna z našich eko-knihovniček se nachází u Palangkarayi v Centrálním Kalimantanu, tedy v ohnisku požárů, děti tak kvůli kouři nemohly chodit do školy. Spoluorganizovali jsme charitativní akci jejíž výtěžek putoval na nákup roušek pro děti do této oblasti. Také jsme pro ně iniciovali výtvarnou soutěž na téma životního prostředí.

Poslední otázka, v Indonésii už působíte pár let, co za tu dobu považujete za váš největší úspěch?

Za úspěch považujeme to, že se o nás dozvídá čím dál více indonésanů, kteří mají zájem zlepšit povědomí o životním prostředí v jejich komunitě. Dalších 50 komunit si zažádalo o eko-knihovnu a čeká až seženeme finance na nákup knih. Nicméně, podle údajů UNESCO je v Indonésii 85 miliónů dětí a ty všechny vyrůstají bez environmentální výchovy a knižní kultury. Takže ještě máme hodně práce.