Černobylská zóna se mění v zelený park plný života

4. 1986 mi byly dva roky, myslím tím přesně dva roky. Byl to den mých narozenin a zatímco já jsem ještě spal, o tisíc kilometrů dál na východ se schylovalo k největší jaderné katastrofě v dějinách. V 01:23 moskevského času exploze zničila část čtvrtého reaktoru Černobylské jaderné elektrárny V. I. Lenina. Zatímco jsem se ráno procházel s maminkou po malé vesnici na Vysočině a těšil se z krásného dne, na Ukrajině se rozbíhala záchranná operace obrovských rozměrů. O havárii mnoho dní téměř nikdo nevěděl, konaly se oslavy 1. máje, lidé se bavili a užívali si jara, mezitím na nás padal radioaktivní spad.

O 33 let později jsem stál přímo před reaktorem a s otevřenými ústy hleděl na nový sarkofág, jenž má chránit okolí místa havárie před radiací. Bude to stačit? Co budeme dělat za sto let, až se začne rozpadat?
Vyklizená zóna kolem elektrárny obsahuje nyní desítky kilometrů divoké přírody. Ta se sem vrátila a s brutalitou sobě vlastní si bere zpět vše, co jí patří. Odkud odešli lidé, tam se vracejí stromy. 

Do Pripyati jsme přijeli čtyři, toť vše. Bylo to v době, kdy Černobyl nebyl ještě cool (seriál HBO se promítal až rok po mé návštěvě) a všichni mě varovali před radiací. Opuštěné město může na mnohé působit depresivně, ale já viděl něco trochu jiného. Domy se propadaly do hluboké zeleně, asfalt byl protkán prasklinami, z nichž vyčuhovaly kořeny, tu a tam se mihla okolím divoká zvířata. Připadal jsem si jako v parku, možná trochu strašidelném, ale přesto zeleném. Člověk zde vypustil ze řetězů největší sílu, kterou disponuje, ale na přírodu rozhodně nemá, ta má čas a energii celé planety. 

Do Cestoklubu vstupuje celý svět. Profíci i nováčci zde sdílejí své cestovní příběhy, zkušenosti i sny. Nyní jich tu je již přes padesát a jejich přednášky zavedou posluchače na pět ze šesti kontinentů.
Počty stále rostou a každý týden zveřejňujeme tři až čtyři nová vyprávění, celkem jich tu máme k devadesáti. Cestoklub – svět na jednom místě.