Především díky oddanému boji Dian Fosseyové přežily gorily horské až dodnes. Proto se fotograf Petr Slavík za nimi mohl vydat do džungle a strávit hodinu uprostřed jejich tlupy.
„Paule, víš, jakou má barvu srdce Ugandy?“
„To nevím,“ přišourá se ke mně zrzavý Brit, který má za sebou dvanáct let průvodcovské práce po centrální Africe.
„Je zelený!“ ukážu rukou do údolí. Obklopený čajovými plantážemi zůstal v údolí malý ostrůvek deštného pralesa ve tvaru srdce. Stejnými ostrovy jsou dnes místa výskytu horských goril. Zbytky kdysi silné populace největších lidoopů světa přežívají ve dvou geograficky oddělených oblastech v celkovém počtu šesti set padesáti jedinců…
Setkání s gorilami
První písemná zpráva o setkání lidí a goril pochází z roku pět set před naším letopočtem. Admirál Hanno ve spise Periplus Hannonis popisuje expedici z Kartága na západní pobřeží Afriky. Líčí střet s divokými lidmi porostlými srstí, jimž tlumočníci říkali gorillai. Podařilo se jim chytit tři samice, které museli usmrtit, protože škrábaly a kousaly. Jejich kůže, jak se později dozvídáme od Plinia, se zachovaly v Kartágu v chrámu bohyně Juno.
V roce 1598 se anglický velitel domorodého vojska Andrew Battell dostal jako portugalský zajatec do vnitrozemí Cabindy, kde se setkal se šimpanzi i gorilami. Ale vědecký svět vzal gorilu jako existujícího tvora na vědomí až o dvě stě padesát let později, kdy misionář Wilson poslal do Ameriky několik lebek. Roku 1847 reverend Thomas Savage a Jeffries Wyman popsali gorilu jako samostatný živočišný druh. Ve všech těchto případech se jednalo o gorily nížinné.
Gorily horské musely na své „objevení“ čekat ještě další polovinu století.
Gorily a hory
První historický dokument o horských gorilách pochází z roku 1902. Německý kapitán Robert von Beringe společně s lékařem dr. Engelandem, s dvaceti askary, kulometem a nezbytnými nosiči opustili 19. srpna 1902 Usumburu, aby navštívili sultána Msingu ve Rwandě a pokračovali pak dále na sever, dokud nedosáhnou řetězce vulkánů. Pravděpodobným cílem této expedice bylo nejen podpořit vliv německé vlády v tehdejší Německé východní Africe získáním krajových náčelníků, ale také návštěva odlehlých základen. Když se výpravě podařilo dosáhnout vulkanického pohoří, rozhodli se podniknout výstup na Mount Sabinyo. Zpráva kapitána von Beringea zněla takto:
„Od šestnáctého do osmnáctého října doktor Engeland a já společně s několika askary (domorodými vojáky) a absolutně nezbytnými zavazadly jsme se pokusili vylézt na dosud neznámý vrchol vulkánu Kirunga ya Sabinyo, který podle mých odhadů dosahuje výšky okolo 3300 metrů. Na konci prvního dne jsme se utábořili na náhorní plošině ve výšce 2500 metrů. Domorodci nás doprovodili do kempu, aby nás hojně zásobili potravinami. Tábor jsme opustili 17. října s jedním stanem, několika litry vody, pěti askary a nosiči. Po čtyřech a půl hodinách chůze jsme dosáhli výšky 3100 metrů a procházeli bambusovým lesem využívajíce sloní stezku.
Místy byla vegetace tak hustá, že jsme se museli prosekávat. Po dalších dvou hodinách jsme se dostali do kamenité oblasti. S každým dalším krokem vegetace řídla a výstup se stával těžším a těžším. Následující hodinu a čtvrt jsme pouze přelézali skály. Po dosažení vrcholu se nám na extrémně příkrém svahu podařilo vztyčit stan. Askaři a nosiči našli útočiště před ledovým větrem pod skalním převisem.
Z našeho tábořiště jsme mohli pozorovat tlupu velkých černých opic, které se pokoušely překročit hřeben vulkánu. Úspěšně se nám podařilo zastřelit dvě, které se s řevem zřítily do rokle. Po pěti hodinách vyčerpávající práce se nám podařilo pomocí lana vyprostit tělo jednoho ze zvířat. Byl to veliký, člověka připomínající samec opice, asi jeden a půl metru vysoký a vážící okolo jednoho sta kilogramů. Jeho prsa nebyla porostlá srstí a jeho ruce a nohy byly abnormálně veliké. Naneštěstí jsem nemohl tento druh určit, protože na šimpanze byl tento tvor příliš velký a výskyt goril v této oblasti není znám.“
Na cestě zpět ukradla kůži a jednu ruku tohoto zvířete hyena. Zbytek se podařilo zachránit a úspěšně dopravit do muzea v Berlíně, kde ho později popsal dr. Matschi jako nový poddruh gorily (gorila horská) a pojmenoval po von Beringeovi – Gorilla gorilla beringei.
Starý muž z Mikena a ochrana goril
Následovaly další expedice. V roce 1921 do pohoří Virunga přijel Carl Akeley, aby zkompletoval sbírku materiálů o horských gorilách pro American Museum of Natural History v New Yorku. V jeho výpravě byla i osmiletá holčička Alice Bradleyová. Společně zaznamenali vše nejen fotoaparátem, ale podařilo se jim natočit i první záběry horských goril.
Když Carl zastřelil gorilího samce známého jako Starý muž z Mikena, změnilo to celý jeho život. Při pohledu do tváře mrtvé gorily odmítl tato zvířata dál lovit. Na jeho podnět byl belgickou vládou 21. dubna 1925 založen Albertův národní park, ke kterému je o čtyři roky později připojen i řetěz vulkánů Virunga. Tak začala historie ochrany goril v Africe.
V roce 1959 přijeli do Virungy George a Kay Schallerovi. Jsou první, kteří dávají dohromady ucelenou terénní studii o horských gorilách. George je sám stopuje, tráví dlouhé hodiny v jejich přítomnosti, nosí s sebou matraci, aby mohl spát v jejich blízkosti. Jeho práce se stává „biblí“ pro všechny, kdo přicházejí po něm. Mezi ně patří i Dian Fosseyová, jedna z nejkontroverznějších postav ochrany africké přírody.
Proč jsme tady?
…těžké kapky tropického lijáku buší do vlnitého plechu, který pokrývá střechu chatky v Buhoma Lodge v národním parku Bwindi. Nemohu spát. Ještě za šera vstávám a znovu kontroluji veškeré vybavení. Chybu si nemohu dovolit. Šedivým svítáním mířím k budově správy parku. Registrace. Kontrola dokladů. Čekání. S hrůzou sleduji ty, kdo mi patrně budou na cestě za horskými gorilami dělat společnost. Bílé kalhoty. Světle modrá košile. Jasně oranžový šátek. Starý muž, který špatně zvládá chůzi po rovině. Dívka v sexy šortkách. „Vezměte si hůl, pane! Půjde se vám lépe,“ ťuká mi na rameno usměvavý černoch a nabízí asi metr a půl dlouhou hůl: „Jmenuji se Chris, jsem váš průvodce.“ „Nechci, děkuju. Nechodím s holí!“
Stoupáme prudkým svahem s hustou vegetací. Terén je těžký. Půda nasáklá vodou. Slunce, které právě vyšlo, mění prales v prádelnu. Jdeme pomalu. Až příliš pomalu. Nesourodý řetěz lidí se plahočí vzhůru. Ozbrojená stráž, průvodce, stopař, nosiči a… my. Proč jste tady? Snažím se číst ve zpocených tvářích ostatních. Američana s nešťastným výrazem jeden nosič táhne za ruku a druhý strká za zadek. Tolik je touží vidět?!
Njiramačabeli – osamělá
Osamělá žena v pralese neboli njiramačabeli – tak ji nazvali domorodci. Dian Fosseyová strávila mezi horskými gorilami devatenáct let. Do východní Afriky přijela v roce 1963 a tehdy se prvně setkala s horskými gorilami ve volné přírodě. O čtyři roky později založila za finanční podpory Národní zeměpisné společnosti výzkumnou stanici Karisoke. Když se její fotografie pořízená Bobem Campbellem objevila na titulní straně slavného geografického magazínu, stala se z Dian mezinárodní celebrita, která přináší masivní publicitu problému ochrany goril. V roce 1974 získala doktorát ze zoologie na Cambridgeské univerzitě.
Její láska ke gorilám je v ostrém kontrastu s nenávistí vůči pytlákům. Organizuje protipytlácké hlídky a pytláky neúnavně pronásleduje. Po smrti gorilího chlapce Digita, který patřil k Dianiným miláčkům a kterého považovala spíše za přítele než za divokého tvora, se její boj s pytláky ještě vyhrotil. Stal se její osobní válkou. Sama jim zabavovala zbraně a nářadí. Některé zdroje tvrdí, že je i sama bičovala.
Bohužel už velice brzy kromě s pytláky začala Dian bojovat i s rwandskými úřady, které chtěly otevřít národní park turistům. Její výroky, že zastřelí každého turistu, který se přiblíží k její stanici, nebo že nedovolí vystavovat gorily jako v nějaké hloupé zoo, s vládními zájmy moc nekorespondovaly. Svým někdy až fanatickým přístupem si získala mnoho nepřátel.
Dian Fosseyová byla brutálně zavražděna v ložnici své chaty v Karisoke 26. prosince 1985. Lebku měla rozseknutou pangou (mačetou se širokou čepelí), kterou před několika lety zabavila pytlákům a měla ji pověšenou v obývací části chaty jako ozdobu. Její smrt byla okamžitě přiřčena právě pytlákům. Bylo to nejpohodlnější. Tomu, že ji zabili pytláci, ale věřil málokdo. Měli dost příležitostí spáchat podobný čin uprostřed pralesa, aniž by riskovali odhalení.
Navíc existuje mnoho různých důkazů, které ukazují zcela jiným směrem. Železná zástěna do její ložnice zůstala tu noc otevřená, vedle Dianina těla byla nalezena zbraň nabitá špatným nábojem, tisíce dolarů v hotovosti, cestovní šeky a fotografické vybavení – to vše zůstalo nedotčeno! Těžko si představit chudého pytláka, který odolá takovým lákadlům! Z vraždy byli obviněni americký student Wayne McGuire a stopař Emmanuel Rwelekana. McGuire uprchl z Rwandy na radu amerického velvyslanectví ještě před zatčením a domorodec se ve vězení oběsil. Kdo byl oním neznámým v její chatě, to dodnes zůstalo záhadou.
Jestli byla Dianina práce vědeckým výzkumem, nebo slepým bojem za milovaná zvířata, je dnes jedno. Podařilo se jí zachránit jeden živočišný druh před vyhynutím. Hlavně její zásluhou nejsou horské gorily jen několika obrázky na starých fotografiích.
Gorily jsou tu!
„Jsme na místě!“ klade si průvodce prst na ústa. „Všechno tady nechte, gorily jsou před námi! Nosiči dají na vaše věci pozor!“
Porost je velice hustý. Není vidět více jak na dva metry. Přesto cítíte, že tu něco je. Zahýbe se obrovský list, i když jinak je vzduch nehybný. Ozve se prasklá větev zlomená vahou těžkého těla, ale nic nevidíte. Jsou tady! A velice blízko! Rozhrnuji větve keře, abych mohl o kousek popojít. Snažím se přitom uchránit skla objektivů před vodou, která zůstala na listech po ranním dešti.
„Au!“ zasyčím tiše bolestí, když se při dalším kroku propadnu až nad kolena do díry ukryté tlející vegetací. Snažím se vylézt, když mi Chris zmáčkne loket a ukáže napravo. Mladá samička, spíše ještě mládě, sedí kousek ode mne. Spokojeně okusuje větev, husté černé chlupy nasáklé vodou. Na okamžik zachytím pohled jejích černých očí a pak rychle uhýbám. Oba víme, co to znamená…
Gorily a já
Na setkání s horskou gorilou vás nic nepřipraví. Když mi z jihoafrické společnosti Limar zavolali, jestli nechci jet do Ugandy fotografovat gorily, měl jsem týden na rozmyšlenou. Už v okamžiku, kdy náš rozhovor končil, jsem ale věděl, že pojedu. Než jsem stihl zhlédnout pár dokumentů, byl jsem v Africe. Stoupal jsem deštným pralesem ve společnosti lidí, kteří si tuto „legraci“ mohou dovolit. Jednodenní permit na cestu k horským gorilám stojí 375 amerických dolarů. Připočtěte si ubytování, spropitné pro stopaře a vůdce, plat nosičů a další nutné výdaje, a částka se téměř zdvojnásobí. Podle informací, které jsem získal na místě, je pravděpodobné, že příští rok vzroste vstupné na 700 dolarů.
Cesta příkrými svahy národního parku Bwindi Impenetrable Forest je náročná i pro člověka s dobrou fyzickou kondicí. Ale síla dolaru je všemocná. Nemůžete? Zaplaťte nosičům a oni vás tam třeba donesou. Že zdržujete ostatní, je vám v podstatě jedno. Jste přece bohatí! Přátelé v luxusním newyorském klubu jistě náležitě ocení dobrodružnou historku, jak jste se z posledních sil prodírali deštným pralesem, abyste našli strašlivou, nebezpečnou horskou gorilu! Že je to pustý blábol, pozná v té společnosti jen málokdo.
Obraz zuřivé příšery patří do historek dobrodruhů z minulého století. Viděl jsem jejich obrovskou sílu, když nám vůdčí samec předváděl svou dominanci. Viděl jsem i matku, která něžně držela v náručí mládě jen pár dní staré. Seděl jsem uprostřed gorilí tlupy, viděl tvory mírné a ve své síle i něžné. Klopil jsem oči, když jsem seděl tři metry od dvěstěkilového samce, abych se vyhnul přímému pohledu, který znamená hrozbu. Dusil jsem v sobě smích, když stejný samec hlasitě vypustil větry a vzápětí se tomu zasmál. Ano, znají smích. Tu výlučnou vlastnost člověka, na kterou jsme tak hrdí!
…dvaatřicetiletý samec Ruhondeza sedí pár metrů ode mne, jeho mohutné paže si postupně přitahují okolní porost, aby utišil svůj hlad. Zdá se, že mu ani nevadím. Na chvíli si podepře hlavu rukou a zamyslí se. Jeho početná rodina je všude kolem. Občas některý z členů tlupy vydá hluboký hrdelní zvuk, aby ujistil ostatní, že je vše v pořádku. Jedna ze samiček si to namíří ke mně. Obloukem se přibližuje. Sedím na bobku, ona stojí přímo u mne. Vím, že se na mne dívá. Cítím to. Dělám, že si čistím fotoaparát, a snažím se pomalu ustupovat. Zcela zaměstnán tou magickou chvílí kontaktu s divokým tvorem, vnímám Chrisův hlas jako z jiného světa. „Je třeba jít! Hodina skončila!“ upozorňuje mě průvodce, že čas mezi gorilami končí. Ještě jsem neodešel a už se chci vrátit, napadá mě v okamžiku, kdy balím objektivy. Ohlédnu se a vidím je mizet v podrostu. Jen aby tu za pár let ještě byly…
Gorila horská (Gorilla gorilla beringei)
Jeden ze čtyř poddruhů rodu Gorilla.
Vyskytuje se ve dvou geograficky oddělených oblastech na území států Zair, Rwanda a Uganda.
Samec váží kolem 180 kg a měří okolo 170 cm, v dospělosti je na hřbetě zbarven stříbrošedě, samice je výrazně menší a lehčí, rodí nejčastěji jedno mládě, které odstavuje mezi 3. až 6. rokem jeho života.
Živí se výhradně rostlinnou potravou.
Spí v hnízdech, postavených z okolní vegetace, na každou noc staví nové.
Hustá černá srst umožňuje přežít i ve vysoko položených oblastech.
Dožívá se 30–40 let.
Vyšlo v Magazínu KOKTEJL – Listopad 2006.
