(* 28. 9. 1843, Beroun, † 4. 12. 1906 Ljubljana, Slovinsko) – český jazykovědec působící v Rusku
Berounský rodák vystudoval malostranské gymnázium a pak právnickou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity (1865), od mládí jej však zajímala jazykověda. Po studiích si tedy nehledal právnickou praxi, ale odjel do Londýna a nějakou sobu pracoval v Britském muzeu. Odtud pokračoval do Sankt Petěrburku, kde získal místo vychovatele v rodině tamního starosty Bykova. S jeho syny pak procestoval značnou část evropského severu, byl v Laponsku i v oblasti obývané Něnci (Samojedy). V roce 1868 absolvoval zkoušky z orientalistiky, pobýval v ruském Finsku a vydal se na svou nejdelší cestu – z Archangelska k ústí Pečory a dále do vnitrozemí, kde žijí příslušníci národa Komi; Šercl mezi nimi žil tři měsíce a důkladně zkoumal jejich jazyk.
Příštího roku (1869) se stal docentem pro srovnávací jazykovědu na univerzitě v Charkově. Tam také, po vydání studie O číslovkách v jazycích indoevropských, získal v roce 1880 profesuru. Po dalších pěti letech odešel na univerzitu v Oděse, kde zůstal až do svého penzionování roku 1896. Některé své práce vydal též česky, byla to hlavně dvousvazková Mluvnice jazyka ruského (1883–84) a studie Ze života dřevních Indů (1889). Desítky prací publikoval rusky, zabýval se v nich především slovanskými jazycíky, sanskrtem a fonetikou.
Šercl nepodnikl žádné velké cesty. Jako první z našich jazykovědců ale zkoumal jazyk domorodých kmenů na místě, v jeho případě až na dalekém a nehostinném evropském severu.
Encyklopedii českých cestovatelů vydalo nakladatelství Libri
