Mladý Nor vždy toužil poznat jižní ledový kontinent. Přání se mu po velké snaze splnilo a on se svou lodí Southern Cross probádal další místa neznámé oblasti.
BORCHGREVINK Carsten (* 1. 12. 1864, Kristiania (Oslo), Norsko, † 23. 4. 1934, tamtéž) – norský přírodovědec a antarktický badatel
Jen letmo se dotkli mořeplavci v prvních desetiletích 19. věku ostrovů v bezprostředním sousedství ledového kontinentu. Vlastní pevnina, jen zvolna odhalovaná cestovateli, čekala celé desítky let, až se na jejím povrchu objeví první lidské stopy.
Mladý norský přírodovědec Carsten Borchgrevink, který po studiích lesnictví v Sasku se v polovině 80. let usadil v Austrálii, toužil poznat ledový světadíl na jižním „konci“ světa. Dočkal se, když v létě 1894 zakotvila v Melbourne norská loď Antarctic. Mířila do australského kvadrantu Antarktidy na lov velryb. Borchgrevink se nechal najmout za lodníka a s norskými námořníky vyplul do jihopolárních moří.
Poprvé na Antarktidě
Příznivé povětrnostní podmínky dovolily Antarctiku proniknout do Rossova moře (k Viktoriině zemi) až na 74. rovnoběžku. Při zpáteční cestě uprosil Borchgrevink kapitána Christensena a v malé loďce se 23. ledna 1895 vydali k malému dílu pevniny v blízkosti Adarova mysu. Jako první lidé vstoupili na půdu Antarktidy.
O půl roku později jednal v Londýně VI. mezinárodní geografický kongres. V poslední den jednání vystoupil C. Borchgrevink, jenž se čerstvě vrátil z jihopolárních končin, a v přítomnosti nejvýznamnějších kapacit z oblasti přírodních věd předložil návrh na organizaci výpravy k dosažení jižního magnetického pólu. K uskutečnění předneseného projektu však chyběly peníze a norskému docentovi nezbývalo než objíždět Evropu, přednášet o významu průzkumu Antarktidy a hledat bohaté mecenáše.
Podporu získal od londýnského vydavatele George Newnese, který Borchgrevinkovi poskytl 35 000 liber. Za ně norský badatel zakoupil loď Southern Cross, konstruovanou podobně jako Nansenova Fram. S třicetičlennou posádkou opustila 30. června 1898 Kristianii (Oslo). V listopadu zakotvila na Tasmánii a 20. prosince doplula k hranici driftujícího ledu. S obtížemi se loď pod norskou a britskou vlajkou prodírala Rossovým mořem, až v únoru 1899 vystoupil C. Borchgrevink s desítkou mužů u Adarova mysu (ve stejných místech jako v roce 1895).
Zima na ledovém jihu
Zatímco Southern Cross zamířila k přezimování na Novém Zélandu, Carsten Borchgrevink se svými muži se připravil na přezimování v Antarktidě. V primitivní chatě na břehu Robertsonovy zátoky prožili členové norsko-britské expedice celý rok. Podnikali průzkumné cesty do vzdálenosti několika desítek kilometrů – do pohoří Admirality s jeho třítisícovým vrcholem Mount Sabine a na protější břeh Robertsonovy zátoky, aby vyplňovali přírodní obraz Antarktidy.
Koncem ledna 1900 se Southern Cross vrátila pro své „cestující“ a polárníci pokračovali ve svých pozorováních i na její palubě. Stanovili tehdejší polohu jižního geomagnetického pólu (73° 20’ jižní šířky a 146° východní délky). Pokračovali ve stopách Jamese Rosse k sopce Erebus a zažili chvíli, kdy se v jejich blízkosti odlomil ohromný kus ledu z Velké bariéry. Překonali Rossův rekord při postupu k jižnímu pólu (78° 21’ jižní šířky) – 17. února 1900 se Borchgrevink vydal se psím spřežením dále k jihu, až na 78° 50’ jižní šířky.
Encyklopedii světových cestovatelů vydalo nakladatelství Libri.
