Carretera Austral – stoprocentní setina cesty kolem světa

„Nechoďte vyšlapanými cestami. Vydejte se tam, kde ještě žádné nejsou, a zanechte za sebou stopu.“ Ralph Waldo Emerson

Cesta kolem světa 2010 – 2012

Když jsme s partnerkou v říjnu 2010 z autobusu do Londýna dávali sbohem posledním pražským předměstím, netušili jsme, že pomyslný tachometr naší takto započaté cesty kolem světa se o rok a půl později zastaví na šestimístném čísle. Abychom si splnili svůj „fogovský“ sen, čekalo nás obkroužení planety přes všechny poledníky a rovník. Tato nutná podmínka však pro nás rozhodně nebyla zároveň podmínkou postačující. Jako vždy jsme se snažili akci pojmout jinak než ostatní. Proto také označení „Cesta kolem světa jinak“ a web www.jinykafe.cz.

Willy Fog objel svět za na svou dobu neskutečných 80 dní. Pro něj byla cesta jediným cílem, především pak její rychlost. S dnes běžně dostupnými prostředky lze cestu po jeho stopách zvládnout za pár dní. Mnozí se zdají být Fogovou touhou po rychlosti inspirováni a s využitím balíčků leteckých aliancí létají z jedné světové metropole do další jako splašení. Pro nás však má před venividivyfotilskou kvantitou jednoznačnou přednost kvalita.

Nesbíráme země, ale zážitky. Hlavně pak ty z končin člověkem nedotčených, nejraději hor. Naším cílem je důkladně poznat vybraná místa reprezentující jednotlivé světové ekosystémy a kultury důkladně, spíše než provozovat „hopping“ po desítkách destinací (což je mimochodem mnohem snazší). Co nejvíce trekujeme a jinak se pohybujeme vlastními silami a co nejméně při tom využíváme služeb všemožných zprostředkovatelů, kteří přináší jen vyšší náklady a hlavně ubírají na autenticitě.

Tři tisíce trekařských kilimetrů

Sedě u praskajícího táborového ohně a poslouchaje do lesního ticha se linoucí zvuk kytary doprovázený slovy písně „V nohách mám už tisíc mil“ se tehdy nezletilý autor tohoto příspěvku snažil představit, jak asi musí takový zasloužilý poutník vypadat. Ani v nejbujnějších snech nedoufal, že se jednoho dne octne v jeho botách.

I stalo se a prošlapané, před cestou zánovní, německé pohorky nechť jsou toho důkazem. Byly naším chodidlům bezpečným úkrytem při osmnácti stech kilometrech trekování „na těžko“ na nejnáročnějších a nejkrásnějších vysokohorských trecích světa. Včetně kratších treků a procházek jsme za rok a půl nachodili téměř tři tisíce kilometrů. Trekovali jsme tak vehementně, že jsme na to až na jeden použili všechny existující LP „Trekking in…“ průvodce.

Cesta trvala 511 dní, 18 úplňků. Zavedla nás na pět kontinentů, do 20 zemí (pěti jsme jen projeli) a na Antarktidu. Nejvýše jsme byli na vrcholu bolívijské Huyany Potosí v 6088 m.n.m., nejníže 15 metrů pod úrovní hladiny moře u australského jezera Eyre. Nejjižnějšího bodu cesty – 65 º jižní šířky – jsme dosáhli za Lemairovým průlivem na Antarktidě, nejsevernějšího v Londýně. Stanuli jsme na 75 mořských ostrovech.

V úvodu zmiňovaný šestimístný údaj o počtu uražených kilometrů konkrétně činí krásných 111 000 kilometrů. Tedy zeměkouli jsme nakonec vzdálenostně obkroužili skoro třikrát. Matematicky pouhé jedno procento z toho, zhruba 1200 km, jsme urazili po jedné z nejkrásnějších cest světa, chilské Carreteře Austral (Jižní silnici). Měsíc zde prožitý ovšem byl nejméně stoprocentní.

Nejširší nabídku průvodců a map Chile (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Cesta je cíl, Carretera je cesta

Než se v sedmdesátých letech buldozery začaly pomalu prokousávat neprostupnými pralesy směrem na jih k Jižnímu kontinentálnímu ledovci, byla drtivá většina Chilanů žijících mezi ním a Puerto Monttem se zbytkem země spojena jen občasnou lodní dopravou a výjimečně letecky. Místa jako Villa O’Higgins, kde se radlice obřích strojů z lesa vynořily teprve před deseti lety, v “předcarreterovských” dobách nikdo neznal. Dodnes chybí funkční průpoj mezi Galetou Gonzalo a Puerto Monttem, a tak jediné pozemní spojení Carretery Austral se severem Chile je přes Argentinu. To samé platí i pro nejjižnější část Chile, kamžto vnitrostátní silnice ani vést nemůže, protože celou šíři země jižně od Villy O’Higgins zabírá Jižní kontinentální ledovec.

Doprava po Jižní silnici je zatím stále spíše sporadická a pohyb po ní bez vlastního auta vyžaduje dostatek času a trpělivosti. My měli obojí, a tak jsme se zařadili do téměř neexistentní skupiny návštěvníků, kteří se z argentinského NP Los Glaciares vydávají dále na sever po chilské a nikoliv po podstatně civilizovanější argentinské straně. Pobyt v provinciích Aysén a los Lagos měl dvě převažující barvy – modrou a zelenou a dva základní společné jmenovatele – vodu a lesy.

První vyplývá již z názvu province los Lagos. Voda, voda a zase voda. Čím dál vzácnější a mnohde již nedostatková. Nikoliv však v Patagonii. Na jihu v podobě Jižního a Severního kontinentálního ledovce, severněji pak v nespočetných kilometrech potoků, řek a jezer. Žádný průmysl, minimum aut a lidí. Voda je křišťálově čistá a prakticky všechna se dá pít. Naše dny tu byly ve znamení ryb, opuštěných (sladkovodních) pláží a autentického chilského venkova, bez jakýchkoliv známek turismu, ale třeba také raftingu na neskutečné řece Baker a možná nejlepší bílé vodě světa, libozvučně se zvoucí Futaleufú.

Z vody do lesa

Ódu na modrou jsme střídali s lebeděním na způsob Křemíleka a Vochomůrky v mechu a kapradí zelené části jihochilské krajiny. Asi tak ve stejném poměru jako my proti večerníčkovým hrdinům jsou v chilských pralesech několikrát větší i mechy a kapradiny. Ne, nepřeskočilo nám, i v jižním Chile jsou obrovské plochy území pokryty neprostupnými pralesy. Nejsou to ovšem pochopitelně všeobecně známé pralesy tropické, ale přehlížené deštné pralesy mírného pásu.

„Trekovat“ v nich jsme začali vlastně už na počátku, resp. konci, Carretery Austral u Villy O’Higgins. Carretera totiž vede přímo jejich středem a tak již z oken auta vidíte tisíce let staré stromy, kapradiny větší než člověk, bambusy (Chusquea quila), mechy a lišejníky. Lesy jsou nasáklé vodou a vegetace tak hustá, že bez mačety či jiného klestícího nástroje v nich neuděláte ani krok. Zelené moře sem tam obarvují převážně růžové a červené květinové ostrůvky. Mezi nimi i veliké růžové květy chilské národní květiny lapagerie růžové.

Přeneseně i doslova největším lákadlem jsou tisíce let staré alerces – fitzroye cypřišovité, jedny z největších a nejdéle žijících stromů světa, podobně jako známější severoamerické sekvoje. Část pralesů je chráněna v pozoruhodném parku Pumalín. Není to park národní, nýbrž soukromý, provozovaný zakladatelem společností The North Face a Esprit, Douglasem Tompkinsem, který také skoupil příslušné pozemky. Nenechte se však mýlit, s rozlohou hodně přes 3000 km² je velký jako šest Prah.

Kovbojové z Jižní Ameriky

V neposlední řadě stojí za pozornost také fenomén „gauchos“. Zcela lakonicky řečeno, gauchové jsou jihoamerickou obdobou severoamerických kovbojů. Najdeme je převážně v Argentině, ale také v Uruguaji a právě v jižním Chile. Původně to byli hlavně mesticové a jejich potomci, kteří chytali volně žijící dobytek a koně a domestikovali je. Postupem času si osvojili specifický způsob života, oblékání a kultury, který s některými z nich přetrvává dodnes.

Asi nejzajímavější „gaučí“ událostí je jineteada. Nepřeložitelný termín je označením pro „jízdy“ na nezkrotných či dosud neježděných koních na způsob rodea. Je to drsná akce jak pro účastníky, tak pro přihlížející. Jezdci mají za úkol se na více či méně neklidných koních udržet mezi 6 a 15 vteřinami, buď zcela bez ničeho, nebo s pomocí různých popruhů a postrojů. Když je kůň vypuštěn, pochopíte, že je to doba delší než by se na první pohled mohla jevit…