Mesa Verde (Zelený stůl) je jediným parkem v USA, který je zaměřen výhradně na archeologické nálezy. Je to velice unikátní památka, která byla naštěstí dlouhou dobu ukrytá v krajině, stranou od civilizace. Zříceniny staveb byly náhodně objeveny a prozkoumány bělochy až roku 1888.
4. den Neděle 8.5.2005
V milém městečku Blanding jsme se probudili brzy ráno, ostatně jako každý den, protože časový posun v Americe 8-9 hodin je opravdu velký a než se člověk pořádně zadaptuje, už aby se vracel zpátky. Takže ranní ptáče dál doskáče a vyrazili jsme po 191 asi 140 mil zpátky na jih do špinavého a škaredého městečka Chinle, které je východiskem pro vstup do Canyon de Chelly /čej/.
V Chinle jsme zastavili před marketem a museli jsme odhánět spoustu žebrajících indiánů, kteří po nás chtěli peníze na chlast přímo pod nápisem vyzývajícím turisty, ať nikomu nic nedávají, protože jinak si indiáni na tento způsob obživy zvyknou a nikdy se nedonutí dělat nic pořádného….
Kaňon je skutečně úžasné místo, které je historicky i přírodně tak cenné, že patří k opravdovým skvostům jihozápadu. Naštěstí není tak turisticky profláklý, takže se člověk nemusí prodírat davy turistů. Na dně divukrásného kaňonu žije velká komunita (25 rodin) Navahů, v jejichž historii má kaňon neobvykle posvátný a symbolický význam.
Cesta kaňonem de Chelly
Podél kaňonu vedou dvě cesty – obě jsou dlouhé asi 40 mil. Vybrali jsme si cestu na jižní straně hrany South Rim Drive. Zastavovali jsme na každém view pointu a obdivovali tu nádheru. N vyhlídce White House Overlook je možné zaparkovat a sestoupit na dno kaňonu. Přestože v průvodcích psali, že se zde na parkovištích krade a je potřeba dávat pozor na věci,byla to zastaralá informace, protože tam hlídal nějaký uniformovaný indián zaparkovaná auta.
Cesta do údolíje asi 2,5 míle dlouhá, trvá cca 30 minut dolů a 45 minut nahoru a vede po skalních římsách, přes vytesané tunely a končí u řeky pod skalním převisem, ve kterém jsou zbytky starých pueblanských staveb. Do jejich orlích hnízd vedla přístupová cesta pouze po žebříku.
Pueblanští předkové, tzv. košíkáři, zde žilikolem roku 300 n.l. a byli zruční hrnčíři, tkalci i stavitelé. Teprve několik set let poté, co opustili svoje paláce pod převisy a ve skalách a zmizeli neznámo kam, se v kaňonu usídlili indiáni z kmene Hopijů. Postupem času je vystrnadili Navahové.
Odpočinuli jsme si na břehu řeky před středně náročným výstupem zpátky. Po cestě jsme potkávali několik šílenců, kteří opakovaně v tom strašném vedru běhali nahoru a dolů do kaňonu. Museli být hodně trénovaní.
Nasedli jsme do auta a pokračovali až na konec asfaltové cesty, k vyhlídce na naprosto famózní skály Spider Rock (Pavoučí skála), což byly dvě špičaté skalní věže vysoké asi 250 metrů a čněly ze dna kaňonu asi 60 metrů od jeho hrany.
Nejširší nabídku průvodců a map USA (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Hranice čtyř amerických států
Pak už jsme se vrátili asi 15 mil zpátky do Visiter Centra a stejnou cestou, jakou jsme do Chinle přijeli, jsme se vraceli k další pozoruhodnosti „Four Corners“. Je to jediné místo v USA, kde se spojují čtyři státy dohromady – Arizona, Colorado, New Mexiko a Utah.Místo se nachází na území Navahů, takže se zde opět platí malé vstupné. Udělala jsem si obligátní foto s každou končetinou v jiném státě a pokračovali jsme dál do městečka Cortéz a odsud do Národního parku Mesa Verde.
Archeologický skvost Mesa Verde
Mesa Verde (Zelený stůl) je jediným parkem v USA, který je zaměřen výhradně na archeologické nálezy. Je to velice unikátní památka, která byla naštěstí dlouhou dobu ukrytá v krajině, stranou od civilizace. Zříceniny staveb byly náhodně objeveny a prozkoumány bělochy až roku 1888.
Vstup do oblasti se nachází asi 10 mil od Cortézu a museli jsme vystoupat nekonečnými serpentinami, krajinou zničenou v roce 1992 a 2000 požárem, na náhorní plošinu. Požáry paradoxně pomohly archeologům k tomu, že byla objevena nová naleziště.
Pueblanští předkové zde žili před rokem 500 n.l. až do 13. století. Byli nejen usedlí zemědělci, ale i zruční hrnčíři. Pěstovali kukuřici, fazole, tykve, chovali krocany a psy. Po několika stech letech opustili vesnice na vršku hory a přestěhovali se pod skalní převisy, kde vybudovali důmyslné vícepodlažní obytné domy, mnohdy těžce přístupné, visící vysoko na stěnách kaňonů. Potom se ale vystěhovali, patrně z důvodů mnohaletého sucha. Jejich potomci dodnes obývají Puebla Nového Mexika a Arizony.
Visitor centrum bylo v provozupouze do 17:00, takže jsme ho již nestihli otevřené, ale naštěstí jsme si mohli prohlédnout alespoň velmi pěkné a poučné muzeum, v němž byla expozice věnovaná historii a životu Anasaziů – pueblanských předků.
Skalní komplexy podél Ruins Road
Za muzeem vedla dvojice šestimílových silničních okruhů Ruins Road. Protože jsme měli málo času, vydali jsme se na západní okruh, kde jsme viděli největší a nejzachovalejší architektonický komplex Cliff Palace (Palác v útesu), kterým se rozkládal asi 30 metrů pod okrajem velkého skalního převisu. Prý zde bydlelo 100 až 200 lidí., měli 217 místností, z nichž většina sloužila jako skladiště a sýpky. Vyhlídka na celý komplex byla 50 metrů od parkoviště.
Bohužel jsme se nedostali dovnitř, protože se památky na noc zavírají. K některým z nich se dostává také dost dramaticky, například k jedné z nejpůsobivějších památek parku – Balcony House se člověk dostane jen po žebřících, římsách a průlezy nad několik desítek metrů hlubokým kaňonem.
Byla jsem ráda, že jsme to podstatné stačili, přes pokročilou hodinu, zvládnout. Na zpáteční cestě jsme opět dávali pozor na vysokou, která nám občas přeběhla přes cestu, a v Cortézu jsme si našli hezký motel přímo naproti Wallmartu, i se snídaní a s internetem. Neodolala jsem a šla do obchoďáku na dvouhodinovou exkurzi, něco pokoupila, rozeslala pár SMS, protože jsem konečně chytla signál, a šla spát.
