Camino Norte

19.6 .letím ráno z Prahy do Milána , z Milána do Bilbaa. Je to pěkné moderní i historické město. Za návštěvu určitě stojí Guggenheimovo muzeum. Z letiště jedu autobusem do centra, vystupuji na náměstí Moyua. Jdu do infocentra. Až třetí přivolaný člověk mluví anglicky ! (nenaučit se trochu španělsky byla jedna z největších chyb kterou jsem udělala). Dostávám mapu města. Průkaz poutníka (credencial del peregrino) dostanu na náměstí Zabalburu (Asociacion de amigos del camino de Santiago de Bilbao, Nicolas Alcorta 7 – pza de Zabalburu). Místa kde se dá průkaz opatřit najdete na www.caminosantiago.com . V Bilbau je otevírací doba  úterý a čtvrtek 19.00.-21.00.! Mám štěstí, je čtvrtek. V případě příjezdu jiný den, můžete přespat v albergu pro poutníky (albergue de peregrinos). V 19.00. vcházím do nějaké hospody, kde dědové hrají karty. U stolu v rohu na mě mává silná žena. Nemluví anglicky, ještě že mluvím trochu italsky… Vyplňuji dotazník, dostávám průkaz a seznam míst, kudy budu procházet, s počty km a značkami kde je alberg,  bar, lékárna, doktor, nebo opravna kol (pouť můžete absolvovat pěšky nebo na kole). Začátek Camino Norte je v Irúnu (815km) , z Bilbaa je to 674km. Rozhodla jsem se jít ze Santanderu (535km).

Autobus mi jede z autobusového nádraží v 19.30. Mám co dělat. V Santanderu jsem kolem 22.00. Je to dost pozdě. Nemůžu najít alberg. Nikdo mi nedokáže poradit, nerozumím. Ženy v lékárně mi ukazují značky na chodníku, prý se po nich dostanu až k albergu, ale to je špatně. Už jsem skoro za městem. Nějaký manželský pár venčí v parku psa, zoufale se ptám na cestu, berou mě do auta a dovezou až k albergu. Je kousek od autobusového nádraží!!! Je 22.30.! Dveře jsou otevřené, vybafne na mě nepříjemný muž. Nadává mi že jdu pozdě. Platím 6  euro a dostávám první razítko. Ukazuje mi koupelnu a místo na spaní. Skoro všichni už spí. Skoro potmě se hrabu v batohu. Nemůžu usnout, lidé chrápou a je mi horko.

V 5.30. vyrážím na cestu. Musím si zvyknout na denní režim poutníka. Ráno je lepší vstát brzy, večer se chodí spát kolem 22.00. Menší popularita severní cesty se bohužel odráží i v kvalitě a počtu albergů .Značení je špatné zejména v Asturii (běžně se stává že lidé zabloudí i třikrát za den!). Nemám mapu ani průvodce, často nevím, jestli jdu správně. Kdo umí německy, může dobrého průvodce koupit v Německu, nebo objednat  jiného na internetu v angličtině. Mapu dostávám v infocentru. Je dobré si večer naplánovat následující den, a zjistit, kde bude po cestě obchod a jestli bude otevřený. Otevírací doba je totiž 8.30.-14.00. a pak 17.00.-21.00.(22.00)!

Alberg v Requejadě stojí 4 euro, ale je tam jen šest míst! Pro razítko se musí do baru naproti. Další den jdu do Cobreces. Cestou procházím krásné historické městečko Santillana de lmar, přezdívané jako živé muzeum středověké vesnice. Historický skvost je Kolegiátní kostel z 12.stol. v románském stylu. Asi 2 km za městem je jeskyně Altamira s pravěkými kresbami. Z časových důvodů jsem tam nešla což mě později dost mrzelo. Alberg v Cobreces patří k Cisterciánskému klášteru (3eura). V 18.00.se koná mše. Pláž je 1km ,voda je ale studená.

Ráno jdu do Comillas. Je to pěkné městečko s historickým jádrem. Alberg je bývalé středověké vězení (5euro). Pro razítko se musí do infocentra .Kousek odsud je vila El Capricho (1883-1885), kterou navrhoval Antonio Gaudí. Jsou na ní dlaždice se slunečnicemi. Počasí je proměnlivé, střídá se slunce ,zataženo a déšť. Cestou do Llanes celý den prší. Jdu 33km! V botech mi čvachtá. V Llanes není alberg! Nejlepší volba je hostel na vlakovém nádraží (10euro). Cesta je každý den podobná. Vede přes pastviny na kterých se pasou krávy, po silnici, podél pobřeží, do kopců, z kopců, eukalyptovými lesy, malebnými vesnicemi…líbí se mi staré kamenné domky, všude bohatě kvetou hortenzie. V Pineres de Pria byl alberg zavřený, ale je tam soukromý (10euro). V hezkém novém domku je šest míst, kuchyňka, koupelna, TV i pračka! Majitelka byla tak milá, že nám nabídla půjčení svého kola. Dá se jít k moři. Na pobřeží jsou útesy, mezi nimi malé pláže.

Ráno zas prší. Dnes je můj cíl La Isla (donativo= cena dobrovolná). Všichni suší mokré boty, perou zpocená trička a zalepují chodidla, píší deníky… Ráno je cesta po dešti strašně rozbahněná, nejde kam uhnout. Na jedné straně je potok a na druhé sráz. Boty jsou celé od bahna. Ve Villaviciose se cesta rozděluje na Camino Norte a Camino Primitivo.  Jdu do Gijonu, je to 29km. Ztrácím se ale a zacházím si. Přicházím o čas i síly. Na řadu přichází prudké stoupání a cesta po asfaltu.V Gijonu není alberg! Jsem tam pozdě, hostely jsou plné. (Lepší volba je zvolit cestu z Villaviciosy do Ovieda a pak se napojit na cestu do Avilés). Jdu za město a spím v eukalyptovém  lese. Na chodidlech mám puchýře a ve svalech na nohou křečovité bolesti, ramena necítím. Slabě prší (nemám stan). V 7.00. vyrážím dál. Nohy mám zalepené ale bolest cítím. Cíl je Avilés (3eura). Jsem tam první. Pro klíč musím do lékárny na protějším rohu. Spěchám do sprchy, peru si oblečení. Později potkávám Katju (dívku z Maďarska kterou už znám z předchozích míst). Kvůli bolesti v palci u nohy musí k doktorovi. Dostává antibiotika a nesmí týden chodit. Rozhodne se zůstat ještě jeden den a pak půjde dál.

Další alberg  je až v Soto de Luina (34km). Asi v půlce je San Esteban. Na konci hlavní ulice je hostel (13euro). Podél pobřeží vede 4,5km dlouhá stezka. Na lavičce na útesu u kostela usínám, večer se vracím do hostelu. V Soto de Luina (donativo) jsem první. Je zamčeno. Kdosi mi radí že pro klíč musím do nějakého hotelu, tam ale chtějí nejdříve vidět razítko v průkazu. To prý dostanu v baru na začátku městečka. Zbytek cesty probíhá v podobném duchu. Někteří lidé když jsou unavení nebo alberg je moc daleko  jezdí autobusem nebo vlakem! Je to podvod, ale nikdo to moc neřeší. Na francouzské cestě dokonce existuje služba, která Vám převeze těžké věci na další místo (3-4eura). V Ribadeu se cesta odklání od pobřeží do vnitrozemí. Místo moře přicházejí hory. Je tu krásná příroda. Z historických měst je třeba zmínit Mondonedo, kde se nachází katedrála de Santa Maria ze 13.století postavena v románském stylu, s třílodní bazilikou, s cisterciánskými prvky. Její půdorys má tvar latinského kříže.

Neochutnat po cestě španělské sýry je téměř nemožné, vyhlášený je třeba San Simon ve Vilalbě. Všude v restauracích  mají menu del dia za 8 euro, jinak s potravinami po cestě není větší problém. Pitnou vodu si lze doplňovat po cestě z pítek k tomu určených.

V Baamonde doporučuji navštívit muzeum sochaře Victora Corrala Castra. Sám autor mě provedl zahradou , kde mi ukázal všechny své sochy a v domě jsem měla možnost si prohlédnout další expozici i ateliér! V Miraz je alberg, který spravuje britská organizace Confraternity of Saint James ( www.csj.org.uk ). Střídají se tam britští dobrovolníci. Vaří pro všechny večeři a připravují snídani, nic si však neúčtují, cena za alberg je donativo!

V Sobrado je krásné jezero plné rozkvetlých leknínů a kuňkajících žab. Na koupání to není, kolem však vede dřevěný ochoz na kůlech. Hlavní skvost je však první cisterciánský klášter postaven ve Španělsku, (ve kterém je i alberg), přes tisíc let starý (r.952)! Od roku 1142 členové řádu tu poskytují pomoc  poutníkům.

Do Arzui se vyplatí přijít brzy. Je to totiž bod,ve kterém se setkávají camino frances a camino norte.Alberg zde je jen pro 48 poutníků! Přišla  jsem jako šestá, bylo však nutné čekat (otevírá se od 13.00.). Odpoledne už na dveřích visela cedulka :ocupato! Ve větších městech není problém najít internetovou kavárnu (hodina 2eura), nebo vyhledat knihovnu s internetem zdarma. Známky na pohledy mají v tabáku. V posledním dni cítím nostalgii, že jdu naposledy. Mám takové nasazení, že předbíhám asi stovku lidí.

Nejlepší je dorazit do Santiaga před polednem. Ve 12.00. totiž začíná denně mše v katedrále pro poutníky. Kousek od katedrály je kancelář, kde se vydávají osvědčení v latině o vykonání cesty. Jdu na mši. Je to silný zážitek, ze zpěvu staré jeptišky mám husí kůži. Říkají,  kdo dnes přišel do Santiaga. Z České republiky jsem jediná. To mě nijak nepřekvapuje, cestou jsem nepotkala žádného Čecha. Ze stropu se spouští velká zlatá kadidelnice, knězi ji zapalují, vytahují do výše a rozhoupávají. Lidé nadšeně vstávají, tleskají, fotí. Kadidelnice létá klenbou kostela, prostorem se line typická vůně, navozuje atmosféru.

Po skončení si procházím město. Obdivuji historické jádro. Všude je spousta obchodů s kýči, na všem je symbol mušle, nebo žlutá šipka. Trochu mě to mrzí, ale obchod je také odvětví průmyslu.

V Santiagu jsou čtyři albergy. Nejblíž centra je Seminario Menor, klášter, kde je možné zůstat více nocí, cena je však v hlavní sezoně 12 euro. Další je Acuario za 7 euro, kde je však rychle plno, stejně jako v San Lázaro (1.noc 10 euro, další 7), nejdál je Monte do Gozo (3euro), který je situovaný na pokraji města, jezdí sem však autobus č.6. Tuto možnost volím i já.

Do Santiaga jsem dorazila brzy, odlet mám až v pondělí a je čtvrtek. Následující den jedu tedy autobusem (21 euro!zpáteční) na Fisterru, městečko na západním pobřeží, kam hodně poutníků pokračuje svou pouť (v kanceláři kde vydávají osvědčení dostanete zas průkaz). Je tam nádherné počasí. Potkávám tu Aniku z Německa, kterou už znám. Jdu se projít k majáku, kde poutníci kteří sem  váží svou cestu, aby z útesu  symbolicky hodili mušli do moře. Je tam poslední patník s počtem kilometrů – samé nuly. Zůstávám tu dva dny a relaxuji na pláži. Líbí se mi, že tu (kromě poutníků) není žádný turismus. Alberg (3 euro),který je určený jen pro pěší (ty smějí zůstat jen jednu noc !) se nalézá kousek od zastávky autobusu. Pro ostatní je tu soukromý alberg (10 euro). Oba jsou brzy plné. Cestou z pláže potkávám kluky, kteří říkají, že budou spát na pláži.

Do Santiaga se vracím nerada. Ještě bych zůstala. Loučím se s městem. Ráno odjíždím. Autobusové nádraží je kousek od centra. Autobusy na letiště jezdí každou hodinu. Letím do Madridu, (batoh dávám do úschovny) a metrem jedu do centra. Ve městě je 42°C  ve stínu!  Bohužel je pondělí a světoznámé galerie mají zavřeno. Většinu dne trávím v Parque del Retiro. Další odlet mám až následující den ráno.

Večer se vracím na letiště a vyzvedávám batoh. Nemám dost peněz na ubytování, tak musím spát na letišti. Narážím na dvě holky jak rozbalují spacáky. Dám se s nimi do řeči. Také letí ráno. Lehám si kousek od nich. Později je nás tam asi deset. Kolem čtvrté se budím, je mi dost zle. Asi jsem si uhnala nějaký úpal. Jsem zoufalá. Stav mě přinutí vyhledat letištní ambulanci.

Na pokraji zhroucení musím vypisovat nesmyslné dotazníky v recepci ordinace. Z posledních sil se snažím vysvětlit, že reklamy po stranách vytištěné letenky nejsou údaje o letu. Doktorka nerozumí anglicky (!), dostávám injekci do zadku. Za hodinu si prý můžu uvařit kuřecí maso (to je dobrá rada když budu ve frontě na palubní lístek, a pak mě čeká let…). Později je mi lépe, ale po příletu do Vídně usínám vyčerpáním na lavičce v parku v Prateru. Večer odjíždím autobusem do Prahy.

Jak řekla moje kamarádka, taková pouť, to není jak Matějská… Takže  co dodat? Snad jen Buon camino!