Zelené keříky čajovníku zdobí svahy okolo Dárdžilingu teprve od poloviny devatenáctého století. Za stopadesát let pěstování čaje zdomácnělo a dnes je dárdžilinský čaj jedním z nejproslulejších vývozních artiklů regionu. Ačkoli nepatříme mezi znalce čaje, návštěvu čajových plantáží jsme nemohli vynechat.
Do Dárdžilingu jsme přijeli na přelomu listopadu a prosince, tj. na samém konci čajové sezóny. Na čajových keřících dozrávaly poslední zbytečky čajových lístků a nebylo snadné zorganizovat svůj program tak, abychom viděli jak sběračky čaje, tak zpracování zelených lístků v blízké továrně Happy Valley Tea Estate. Ale nakonec se nám podařilo vidět vše, co jsme si předsevzali a ještě něco navíc.
Sklizeň čajových lístků
Během čajové sezóny, tj. od března do poloviny prosince vyráží na čajové plantáže stovky žen, aby v hustých čajových keřících česaly mladé čajové lístky. S pytlovinou kolem pasu se prodírají orosenými čajovníky a s malým srpem v ruce kosí jeden vzrostlý vrcholek lístků za druhým. Jednoduchou proutěnou nůši mají zavěšenou na popruhu na čele a zcela mechanicky hází seříznuté lístky za záda.
Na čajových plantážích pracují jako sběrači lístků pouze ženy – muži jsou prý na tuto mravenčí práci příliš líní. Majitelé plantáží mají pro muže jinou, méně fyzicky náročnou a přesto lépe placenou práci. Někteří z nich vykonávají dohled nad ženami na poli. Chodí s rukama za zády a sem tam křiknou krátký pokyn na své pracovnice. Továrna na zpracování čaje, která ženy zaměstnává, stanoví rovněž kolik kg lístků musí každá žena natrhat. V Dárdžilingu činí tento limit během čajové sezóny osm kilo čajových lístků denně. Kdo natrhá méně, nemá nárok na plnou denní mzdu, která činí 50 Rs. Pilné trhačky dostávají za další kila navíc finanční odměnu. Ti nejlepší prý dokáží během vrcholné sezóny sklidit i osmdesát kilo denně. Na konci listopadu či na začátku prosince se však už nesklízí čajové lístky celý den. Ženy pracují pouze dopoledne. Za dvě až tři hodiny natrhají každá dvě kila čaje a dostanou plat 45 Rs.
Exkurze v továrně
Nejblíže městu Dárdžiling stojí průvodcem Lonely Planet doporučovaná továrna Happy Valley Tea Estate. Výhodou zdejší exkurze je přinejmenším skutečnost, že je na návštěvy turistů zvyklá. Jsou zde vyčleněni pracovníci, kteří se snaží svou chabou angličtinou vysvětlit cizincům proces vzniku čaje. Na druhou stranu je návštěva továrny zpoplatněna, i když velmi mírně, tj. 5 Rs za vstup a několik dalších rupek očekává rovněž „průvodce“.
Natrhané čajové lístky se nejdříve částečně suší v mělkých korytech, do kterých je střídavě přiváděn horký a studený vzduch pomocí obrovských větráků. Pak jsou lístky vhozeny do prvního stroje, který je zkroutí do ruličky. Následuje tzv. fermentace vlhkým vzduchem, během které čajové lístky změní barvu ze zelené na hnědou a zároveň se rozvíjí charakteristická vůně a chuť. Poté se čaj dosuší na běžícím pásu, který prochází horkovzdušnou komorou s teplotou kolem 120°C. Proces trvá asi 25 minut. V poslední fázi jsou lístky rozdrceny a pomocí několika důmyslných sítí roztříděny podle velikosti na čaj různé jakosti. Výsledkem je čaj prvotřídní kvality s prodejním názvem „First Flush Super Fine Tippy Golden Flowery Orange Pekoe One“ z nelámaných lístků. Další odrůdy méně ceněných čajů jsou z lámaných lístků „Golden Broken Orange Pekoe“ a “ Orange Fannings“. Nakonec jako odpad na podlaze zbyde čajový prach, který se používá pro výrobů sáčkových čajů, které v Čechách pijeme asi nejčastěji.
Poprvé jsme továrnu navštívili v odpoledních hodinách a proto jsme celou prohlídku absolvovali jen teoreticky, neboť žádný čaj se zrovna nezpracovával. Je už konec sezóny a poslední zbytečky čajové úrody se kroutí a třídí jen v dopoledních hodinách. Při druhé návštěvě jsme si mohli továrničku projít sami bez průvodce a vidět všechny starodávné stroje z devatenáctého století v chodu. Na obsluhu strojů stačí jen pár zaměstnanců, kteří přesouvají krabice či necky s různě rozdrceným čajem od jednoho stroje ke druhému. V konečné fázi zpracovaný čaj prochází rukama několika žen, které jej čistí. Na plochých ošatkách vyhazují čaj do výšky a ručně přebírají jeden lístek za druhým.
Madam Kusum – čajová kouzla v plechové boudě
Návštěvníci továrny určitě nepřehlédnou čilou babču madam Kusum, která v plechové boudě těsně nad továrnou vaří turistům čaj údajně z těch nejlepších čajových lístků. Kvalitu jejího „čaje za pět sekund“ jsme jako běžní uživatelé čaje té nejnižší kvality nebyli schopni fundovaně zhodnotit, ale povídání s ní bylo velmi příjemné. Dvaašedesátiletá babča se do Dárdžilingu přivdala z nepálského města Patan ve třinácti letech. Měla štěstí, protože rodina jejího manžela ji poslala do školy a proto dnes umí velmi dobře anglicky. K malému šálku čaje za 10 Rs přibalí madam Kusum velkou dávku divadelního vysvětlení o výrobě a zpracování čaje a pro zájemce má vždy dveře otevřené k povídání o čemkoli. V popsaných sešitech od cestovatelů doporučujících její čajovnu jsme našli mnoho českých příspěvků a při své třetí návštěvě, kdy jsme byli pozváni na čaj zdarma, jsme jedno doporučení připsali i my.
Symbióza vesničanů a čajových keříků
Během odpoledních procházek na čajových plantážích jsme viděli mnoho vesnických žen, jak se prodírají čajovými keříky. Některé plely čajovníky od kopřiv a jiných bodláků a jiné lovily v dolních patrech keřů dříví na podpal. Všechny si pak domů odnášely plné nůše nasbíraného materiálu. Díky těmto zásahům jsou dárdžilinské čajové plantáže krásně zelené, husté a čisté bez kopřiv. Radost pohledět!
