Bydlíme u rastamana v ghettu

Naše obavy, zda na nás bude Phillip před letištěm kvůli zdržení na imigračním stále čekat, jsou zbytečné. Je tam a vypadá přesně tak, jak se popsal. Hubený vysoký rastaman, co vypadá na třicet, i když už přesáhl čtyřicítku. Phillip se snaží živit muzikou – zpívá a rappuje – i když to umí na Jamajce téměř každý, jak sám přiznává. Z toho důvodu koncertuje spíše ve světě, kde má více úspěchu než ve své rodné zemi.

Přátelsky se zdravíme, Phillip nás odvádí ke svému miniaturnímu fiátku s okýnky zalepenými kobercovkou a odváží nás do svého domovského ghetta na okraji Kingstonu. Tady bydlí v dřevěném domku s dvěma malými místnostmi se svými třemi dětmi, kočkou a dvěma psy, kteří nesnáší černochy a milují bílé. Když před půlnocí přijedeme, všechny děti už dávno spí stočené v klubíčku v jedné posteli. Na nás zbyl pokoj pro hosty a široká postel dokonce i s moskytiérou.

Jak vydělat?

Svou kariéru bere Phillip asi hodně vážně, protože nepracuje. Osobně si ale myslím, že je spíš líný. Raději naříká, že nemá peníze a byli jsme svědky toho, kdy ho byl navštívit kamarád (velkej černoch, kterého Phillipovi psi málem zaživa sežrali) a domlouval mu, ať si najde normální práci.

Je pravdou, že v Kingstonu to asi není jednoduché kvůli vysoké nezaměstnanosti – statistiky udávají, že je zde až 53%. Proto taky většina lidí, co nemá práci, přes den prodává na ulici ovoce, oříšky nebo zeleninu. Vypadá to tak, že si prodavači okolo krku dají pytle s oříšky a do rukou si dají kýble plné chipsů, džusů a flašek vody a obchází celé dny nádraží, taxi stanoviště a autobusy, kde se snaží svoje produkty prodat.

Někteří z nich si tlačí před sebou malé nákupní vozíky. Podle toho, kde se na Jamajce nacházíte, jsou různě agresivní. V Kingstonu se o vás klidně poperou, v Mandevillu, v horách, kde jsme strávili nejvíce času, jsou milí a neuvěřitelně v pohodě. Klidně se mezi pokřikováním “Oranges, bananas” zastaví a zatancují si do rytmu reggae, které na Jamajce hraje opravdu úplně všude. A když si u nich koupíte pomeranč, tak vám ho oloupou, rozkrojí na půlku a obřadně vám ho podají.

Hned první den nás Philip stáhne o 3000 jamajských dolarů – asi 600 korun, pro nás celkem zanedbatelná částka – zato pro Jamajčana zroj obživy na několik dní. Phillip chce peníze za benzín a parkování na letišti. Že je nepoužil na benzín nám je jasné hned druhý den, kdy přijde s několika lahvemi Coca-Coly a dětem i sobě koupí nové boty. Nejstarší dceři černé hadrové do školy, sobě prvotřídní imitaci Niků.

Hned další den pak naříká, že je bez peněz. Mám z Phillipa upřímně zvláštní pocit. Není zlý člověk. Má jen pocit, jako spousta Jamajčanů, že na nás může vydělávat nebo, chcete-li, okrádat  nás jenom proto, že jsme bílí. Na Jamajce, stejně jako třeba v Indii, mají pocit, že bílým proudí peníze snad i místo krve. Phillipovi děti ve věku 9, 10 a 11 let máme moc rádi, i když jsou jako z divokých vajec a rádi zkouší, co vydržíme. Zejména jeden večer nás úplně vysávají.

Na tržišti

Téměř všude se o Jamajce můžete dočíst, že je to země s největší kriminalitou na světě. Slyšeli jsme, že se tu stane 15 vražd denně, téměř většina pak v ghettech – takže jsme na správném místě. Samozřejmě, že tuhle informaci společně s tím, že Jamajčani jsou rasisté, jsem si chytře přečetla před příjezdem na Jamajku, a tak jsem lehce paralyzovaná strachem. (To Pavel to má jako vždy a všude totálně na háku. Ideální parťák na cestování.)

Naše kamarádka Alleya nám například vyprávěla, že když by ona jako Jamajčanka vlezla do špatného ghetta a na sobě měla nevhodnou barvu (zelená znamená na Jamajce přiznivce kapitalistů, oranžová socialitů), mohla by se rovnou rozloučit se životem. A Phillipova bratrance před pár dny zastřelil na ulici malý kluk. Phillip má ale v ghettu určitou vážnost a drží nad námi ochrannou ruku, takže se nás nikdo ani nedotkne. Když si po pár dnech v ghettu zvyknu, mám najednou pocit, že jsou k nám všichni moc přátelští a divím se sama sobě, jak mě dokázala nepodložená, neověřená informace z internetu limitovat.

Hned první den nás Phillip představuje své babičce, která nás doprovodí na tržnici a máme tak díky ní možnost zjistit, kolik co stojí. Kvůli barvě pleti se nám totiž může lehce stát, že můžeme zaplatit několikanásobek běžné částky. Věci na tržišti se prodávají po tuctu, měrná jednotka je také kámen.

Prodavači nemají žádné pultíky, sedí jednoduše na zemi. A všechny odpadky hází do stoky na kraji ulice. Odpadkový koš se nám nikde najít nepodařilo. Za 12 banánů přímo z Jamajky platíme 250 jamajských dolarů, což je necelých 50 korun, za 12 pomerančů 200 dolarů – v přepočtu zhruba 40 korun. K tomu si ještě nakoupíme 2kg rýže a máme s jídlem na týden vystaráno. Z tohoto dojmu nás ale velmi rychle vyvedou Phillipovi děti, protože jakmile přijdou ze školy na ovoce se vrhnou a všechno sežerou. No což, my si můžeme banány koupit kdykoliv, jim je táta asi moc často nekoupí. Lednička v jejich polorozpadlém domečku je velká a úplně prázdná.

Když člověk moc hulí

Život v ghettu plyne lehce monotónně. Ráno se děti za zvuků reggae a křiku sousedky samy vypravují do školy. Když něco zbyde od večeře, tak se i nasnídají, umyjou se ve studené sprše (což tady opravdu nevadí, od rána tu je snad čtyřicet stupňů), chvilku se honí po dvorku, pak se oblečou do uniforem a pěšky společně vyráží do školy. Poté, co to na dvorku utichne, vstane Phillip a pustí svoji písničku, kterou již známe zcela zpaměti, neb ji pouští celé dopoledne – přibližně čtyři hodiny – dokola.

Za chvíli se z jeho boudičky, ve které spí a zároveň v ní má nahrávací studio, line vůně marihuany. Občas si na nás udělá čas a popovídá si s námi, takže máme šanci nahlédnout na Phillipovu životní filozofii. Podle něj náš svět řídí několik lidí (s čímž bych souhlasila), kteří mají domluvu s mimozemšťany, a výměnou za nesmrtelnost pro ně zabíjí lidi formou válek, teroristických útoků a tak podobně. Má k tomu spoustu příběhů a ilustruje to mimo jiné na útocích na Libyi.

Celé dny také sleduje konspirační dokumenty na YouTube. Nechce se mi jeho teorii popírat, nicméně bych se přikláněla spíše k tomu, že Phillip moc hulí a málo toho dělá. Za zvuků Phillipovi písničky se den přehoupne do druhé půlky. Okolo druhé přijdou děti ze školy a začne divočina. Válí se po nás, prohledávají nám batohy, křičí, zpívají, jedí potají naše banány a pomeranče.

Večer uvaří nejstarší dcera jídlo, následuje opět nějaké to jančení a úderem deváté se děti ukládají do postele, před čímž si neodpustí ještě pořádně zakřičet, rozházet všechny boty, aby je pak ráno nemohly najít a případně si v rámci sourozeneckých hádek nějak ublížit, což se samozřejmě neobejde bez breku. Pak už se do pozdní noci pouze z Phillipovi boudičky ozývá zvuk konspiračních dokumentů o evidenci mimozemšťanů na zemi.

Krádež nebo dar?

Postupem času cítíme, jak se Phillipův přístup k nám mění. Chodí nám stahovat plyn se slovy, že nemá peníze, nejezdí autem, protože nemá peníze, v naší přítomnosti si zkrátka stále stěžuje na svoji nelehkou finanční situaci. Příjemné nám to není, ale nechceme se nechat nikam zatlačit, protože jsme se k němu dostali přes Couchsurfing a základní myšlenkou tohohle projektu je, že pomáhá cestovatelům z celého světa cestovat s minimálními finančními prostředky.

Hostitelé by si proto za ubytování nikdy neměli říct o peníze. To Phillip nedělá, ale evidentně nás tlačí, abychom mu ještě nějaký dolar podstrčili. Nakonec si říkáme proč ne, měli jsme se tu dobře a máme nevšední zážitek z ghetta. Rozhodujeme se proto dát Phillipovi 1500 dolarů. Jenže když si jdu pro peníze do peněženky, jedna tisícovka mi tam chybí. Máme tak rozhodnuto, protože zbývající peníze si musíme nechat na cestu do Mandevillu, kam máme z Kingstonu namířeno.

Naše rozloučení s Phillipem je tak trošku rozpačité, ale moc si z toho neděláme. Peníze jsme mu nakonec stejně dát chtěli a je pravda, že jsme si moc nevěděli rady, jak to udělat, takže se vše nakonec vyřešilo úplně samo.

Tak se loučíme z Kingstonským ghettem, se všemi sousedy i s naší útulnou ghetto uličkou, která není ani na Google Maps a vydáváme se do horského Mandevillu, kde mají být údajně nejmilejší lidé z celé Jamajky.

Martina Suchá se živí novinařinou téměř deset let. Momentálně dala přednost cestování a píše si spíše pro radost a na svůj blog www.mywaytonowhere.wordpress.com. Miluje přírodu, tanec, hudbu, intenzivní pocity, ráda medituje a cvičí jógu. Mezi její sny patří pěší cesta z Kanady do Mexika, prožít rok na samotě ve srubu a vydat vlastní knihu.