Bula bula, Fidži

Přímé lety z Evropy na souostroví Fidži nejsou. Je několik cest jak se tam dá dostat. Letecky z Nového Zélandu, odkud se dá letět s Air New Zeland, s Air Pacific a s lowcostem Blue Pacifik. Při cestě s Air Pacific se vyplatí si zakoupit „Airpass“, který umožňuje za přijatelnou cenu létat mezi pacifickými ostrovy např. 30 dnů. Další možné lety jsou z Austrálie, z Japonska a z Jižní Koreje.

Nadi

Ráno hostelu jsem neměl ani u snídaně moc klidu, majitelé mě totiž zahrnovali s různými nabídkami. Tak výmluvou, že si musím vyměnit peníze, napsat několik zpráv na internetu a poslat několik pohledů, jsem se vypařil do ulic Nadi. Centrum města tvořila jenom jedna dlouhá ulice, kde bylo několik obchodů se suvenýry a dva menší supermarkety. Na ulici mně každou chvíli, někdo zastavoval a nabízel mi výlety, bydlení a potápění. Vše jsem si vyslechl a nakonec podnikavce odbyl s tím, že si to rozmyslím. Co občas nebylo nejednoduší. Nakonec jsem se nechal zatáhnout do jednoho starožnictví, kde mi byla nabídnuta „káva“.

Po tomto uvítaní mi obchodník nabídl pobyt ve vesnici Bukoja v horách. Protože jsem jíž měl plné zuby nadháněčů ze špinavého městečka Nadi s jednou hlavní ulici a s tržištěm, které vůbec nezapadalo do mých představ krásných upravených ostrovních městeček. Tak jsem se nechal přemluvit s tím, že příští den ráno si mně vyzvedne u hotelu.

Cesta do vesnice mi terénním autem trvala přes dvě hodiny (30km) po nesmírně rozbité silnici. V jedné zatáčce uprostřed pralesa řidič zastavil, že mám vystoupit a počkat na průvodce, který mně spolu s dalšími lidmi zavede k vodopádu. Batoh mi vzal do vesnice a mně nechal prakticky jenom s fotoaparátem stát na kraji pralesa někde uprostřed ostrova. Začaly mně napadat okamžitě různé myšlenky o okradených a nezvěstných turistech. Naštěstí se po chvilce nervózního čekaní vynořil z pralesa polonahý domorodec s mačetou v ruce. To mně v prvním okamžiku trochu vylekalo, ale když promluvil anglicky, tak jsem se uklidnil.

K Francouzce a jejímu fidžijskému kamarádovi z města, čekajících dole pod svahem u potoka, jsem po rozbahněném terénu spíš doklouzal, něž došel. Vodopády byly nádherné, hlavně jejich průzračná hluboká voda s množstvím malých jeskyněk. Já a Francouzka jsme skočili do vody v plavkách, Fidžijec z města to vyřešil skokem po hlavě přímo v džínech. Po koupeli nás průvodce zavedl do vesnice, která byla jenom asi 500 metrů od místa, kde mně vyhodil řidič. Ubytoval jsem se v místním typickém obydlí ze slámy nazývaném buru. Vedle mého buru byla dokonce i sprcha, kterou po večerech, jak jsem později zjistil, využívá skoro celé příbuzenství rodiny, kterému chatrč patřila. A tu tvořilo několik desítek lidí.

Oběd byl skvělý, skládající se z několika druhů jídel z ryb, různých omáček a z palmové dutiny chutnající jako brambory.

Kdysi byli Fidžijci vyhlášenými lidožrouty, ale z jídel které mi podávali na vesnici se mi nezdálo, že by ve svých zvycích pokračovali. Koluje dokonce legenda o největším kanibalovi, který prý snědl za svého života přes 870 lidí, něž byl sám snědený.

Ve vesnici jsem strávil šest dnů. Rozprostírá se po hřebenech několika kopců a odtud vedou silnice do všech světových stran. K vesnici patří ještě několik malých osad, které mají spolu asi 700 obyvatel. Může tam vkročit jenom pozvaný host s někým z vesnice, jinak může byt považovaný za nepřítele. Hlavou tohoto společenství je šéf, bývalý boxer, ke kterému jsem byl pozvaný na zdvořilostní návštěvu a tu jsem si musel zaplatit.

Vesničané se zabývají zemědělskou činností na svých polích, někteří výrobou suvenýrů a lovem divokých prasat. Ve vesnici není žádný obchod, vše tady funguje ve formě výměny a jenom málokdy se schází do města pro nějaké drobnosti. Průvodce, který mně měl provázet po okolí byl ochotný vyrážet až po desáté hodině, takže již další den jsem se na něho nespoléhal a vybral na vlastní pěst.

Většinu času jsem trávil procházkami po okolí a rozhovory s lidmi, kteří ovládají díky dost přísnému školnímu systému dobře angličtinu. Lidé jsou tu strašně milí a příjemní. Při setkání se zdraví jíž z dálky „bula, bula“ a bez povšimnutí jsem nedokázal projít kolem nikoho. Okamžitě mně zastavili a začali se vyptávat odkud jsem, co dělám a jak dlouho jsem tady, kde bydlím a pod. To jsem musel opakovat i několikrát denně. Místní se strašně rádi fotí a několikrát mně sami požádali, ať je zvěčním. Takto se alespoň nějak dostanou do světa.

Rozhodl jsem se, že jeden den si zapůjčím koně a projdu se na něm po okolí, abych poznal i místní přírodu. Cena za půjčení se mi moc nelíbila, tak jsem smlouvával, až nakonec ustoupili. Ráno jsem měl připraveného koně hned po snídaní. Celý nadšený jsem se k němu vrhl abych využil maximálně čas. Na druhý pokus se mi za podpory domorodců podařilo na něho dostat. Do ruky jsem dostal proutek a vystartoval. Prvních par metrů bylo skvělých, ale pak se mi to všechno vymklo. Protože jsem neměl s těmito kopytníky žádné zkušenosti nevěděl jsem, jak ho ovládat a pomáhal jsem si jenom s tím, co jsem si pamatoval z televize. Nějak to nešlo a po chvilce mi připadalo ovládaní koně těžší něž auta. Každou chvilku se zastavoval, vůbec nebyl ochotný zrychlit krok a na mé pokyny reagoval zcela opačně. Byl tvrdohlavý jako mulice. Kdybych se vybral pěšky, zašel bych dál. Většina domorodců z mých pokusů měla ohromnou legraci. Odpoledne s vidinou přicházející bouřky jsem to raději vzdal. Ta potvora začala zrychlovat, až když jsme se přiblížili k vesnici, ale i tak jsem zmokl. No nic aspoň měli na vesnici konečně zábavu a já další zkušenost. Kdybych tak nesmlouval možná by mi dali lepšího koně.

Každý podvečer se na místním plácku odehrávalo ragbyové utkání, kterého se účastnili všichni muži z vesnice a trochu mi to připomínalo dávné souboje. Ragby je tady sportem číslo jedna a při všech mezinárodních soubojích se posadí vesničané kolem několika rádií a v napětí poslouchají reportáž z celého zápasu. Poslední den, který jsem trávil ve vesnici byla neděle, tak jsem se zašel podívat na nedělní mši do metodistického kostela.

Cestou jsem potkával některé známé tváře, které jsem dosud znal jenom v otrhaném oblečení a s mačetou v ruce. Teď se přede mnou objevovali v čistě bílé košili a v sukni. Společenským oblečením pro muže je jednobarevná tmavá sukně. Z celé mše jsem nerozuměl ani slovo, jenom podle křiku faráře jsem pochopil, že to bylo asi dost tvrdé kázání. Při odchodu z kostela mně zastavil duchovní a poděkoval za návštěvu kostela, s tím, že jsem šel dobrým příkladem místním obyvatelům.

Z Nadi po jednodenním odpočinku v civilizaci jsem se vybral autobusem jižním směrem kolem ostrova, který má po obvodu přes 200 km. Ostrov obchází asfaltová silníce v některých místech přerušovaná polní cestou, která je počas deště nepojízdná. První zástavkou bylo městečko Lautoka (Nadi – Laotoka 20 km) obydlené převážně indy. Dále jsem pokračoval do městečka Raki Raki, které je výchozím bodem pro návštěvu ostrova Mana na Ira (Laoutoka – Mana na Ira 60 km). Na ostrov jsem se dostal malým trajektem a vybral si k odpočinku odlehlou část, kde jsem předpokládal, že moc lidí nebude. Večer na ostrově jsem trávil poleháváním na písku a pozorováním přílivu.

Ráno jsem se vybral na obhlídku ostrova a při odlivu se mi podařilo dostat se na druhou stranu ostrova, kde byly překrásné bílé pískové pláže, s palmami a průzračnou vodou. Přesně podle obrázku z katalogu luxusních cestovek. Dojem z toho mi pokazilo jenom stádo krav pasoucích se pod palmami na konci pláže.

Po návratu do kempu jsem se nechal poučit místními, jak vybrat ten správný kokosový ořech a jak ho otevřít. Další dny jsem si zapůjčil šnorchl a vystartoval do průzračně vody objevovat korálový útes. Předem jsem byl ubezpečený, že mi nehrozí žádné nebezpečí. Svět pod vodou byl neobyčejně nádherný a barevný. Připadal jsem si jako na jiné planetě. Kolem mně spousta barevných rybiček a korálů, prostě neskutečná krása.

Večer jsem se chválil správcové resortu, co všechno jsem viděl a zmínil se o černobílé rybě podobné úhoři. Velmi se vylekala a začala mi vykládat, že se jednalo o mořského hada, který je velmi jedovatý. Pak mně ještě upozornila na zelené korály, kterých se nemám dotýkat, prý jsou taky jedovaté a přidala ještě zprávu o tom, že kousek odtud vylovili žraloka. V jeho žaludku objevily lidské pozůstatky.

Nejširší nabídku průvodců a map Fidži (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Sigatoka

Z ostrova „Mana na Ira“ jsem pokračoval dál kolem ostrova do hlavního města Suva autobusem (Mana na Ira – Suva 80 km). V autobuse kromě řidiče je i průvodce prodávající jízdenky, které si cestující musí uchovat a po vystoupení je odevzdat řidiči, jinak by musel cestovné zaplatit ještě jednou. Suva je špinavé velkoměsto bez zajímavostí, se spoustou aut a lidí. Rozhodl jsem se pokračovat do Sigatoky, které je oblíbené hlavně mezi surfaři. Dojel jsem do města kolem 21 hodiny večer a začal hledat bydlení, co byl celkem problém. Nakonec se mi nabídl jeden místní s tím, že bydlí kousek za městem a mohu si u něho na záhradě rozložit stan. Tak jsem to riskl a šel s ním. Nabídnul mi i čaj a něco k jídlu. Na čaj odtrhl pár lístků z citrónovníku a na polévku přinesl nějaké bylinky ze zahrady. Vše bylo hotové během deseti minut.

Sigatoka je malebné městečko v ústí řeky s několika pěknými domky a náměstíčkem. Ze Sigatoky jsem se dostal zpátky do Nadi, odkud jsem měl další den rezervované letadlo do Aucklandu. Bohužel jim nefungoval roentgen tak jsem si musel vystát frontu aby mi mohli otevřít a zkontrolovat batoh. Ten, kdo se odvážil protestovat nahlas, toho podrobili důkladné prohlídce.

Odletový poplatek je 20 FjD. Na letiště se dá dostat taxíkem asi za 5 FjD. Nebo spousta hotelů a hostelů má zdarma transport. Také jezdi autobus kolem letiště směr Lautoka za necelý 1 FjD.