Bukurešť – pod ochranou Drákuly 

Nedělalo mu vůbec žádný problém, aby invazivního nepřítele přicházejícího z Osmanské říše připravoval v boji, ale i po jeho skončení, o hlavy, které pak pro výstrahu napichoval na dřevěné kůly podél hlavních cest. Šlo přitom o nadmíru účinné odstrašení. Domácím, aby se nebouřili, i cizákům, aby nechali jeho zemi na pokoji. Jeho krutost za života se ovšem časem proměnila v nesmrtelnou báji o posmrtné krvelačnosti. Živí tak na mrtvého nezapomněli. Do nedalekých zasmušilých Karpat proto o čtyři století později vsadil Bram Stoker nový románový symbol zla a bezmezné krutosti – hraběte Drákulu. Legenda byla na světě.

Spoluautorem článku je Vojtěch Košťál

Bukurešť si Vlad III. vybral v polovině patnáctého století za své letní sídlo. Bylo tu příjemné podnebí, bohaté lesy i zarybněné řeky. A také sedm pahorků jako v Římě, Athénách či v Moskvě, tedy ideální místo k založení budoucí metropole… Tenkrát šlo vlastně jen o poměrně malou obec, v jejímž středu na jednom z návrší stával nedaleko od řeky Dambovity knížecí dvůr s kostelem. Velmi ponuře a nehostinně vypadající trosky Starého dvora (Curtea Veche) jsou dnes bohužel zahaleny do hroutících se lešení a provizorní změti střech. Patrně se počítalo s důkladnou rekonstrukcí. Ta se však evidentně nevyvíjí podle předpokladů a dnes je tento památný areál městu spíše pro ostudu. Opakem je nicméně sousední, prokazatelně nejstarší kostel ve městě, příznačně nazvaný Starý kostel, zasvěcený sv. Antonínovi. Září novotou, byť tu ve zvláštní bílo-červené kombinaci stojí již od poloviny 16. století, a to i s přilehlou cihlovou zvonicí a dalšími budovami církevního určení.

Drákulovo dědictví je ve městě patrné dodnes, a to jak ve vztahu k historickému odkazu, tak především k jeho pochybné, mnohdy až kýčovité drákulovské tváři. Kdejaký obchod se suvenýry, jichž se to v centru jen hemží, vám upomínkou na Drákulu prodá nějaký laciný talisman. Tak třeba láhev rumunského červeného vína musí být nezbytně opatřena černým drákulovským pláštěm s vysokým límcem. Zpod něho trčí krví nasáklá etiketa… Jednoduše pochybné balkánské kouzlo hledání té skutečně pravé turistické identity Bukurešti. Ostatně jsme si asi skrze Drákulovu odstrašující praktiku napichování hlav odpověděli také na hádanku, proč památník protikomunistické revoluce 1989 vypadá jako děravá brambora napíchnutá na vysokou kamennou jehlu. Napíchnutou bramborou jej nazývají místní a kroutí přitom hlavou, co jim autor chtěl vlastně říci. Nám je ale jasné, že tímto počinem patrně narážel, a to doslova, na vzdálenou tradici napichování hlav na kůl. Památník stojí poněkud excentricky na náměstí Revoluce, těsně před budovou ministerstva vnitra, z jejíhož balkonu měl diktátor poslední projev k národu. Ten však pro nesouhlas vzbouřených davů nedokončil a záhy musel prchnout vrtulníkem z ploché střechy téže budovy, aby byl o pár dní i se svou manželkou dopaden a bez řádného soudu popraven.

Nad Bukureští se prokletí středověkého valašského vladaře vznáší dodnes. Ačkoliv se v něm najdou zajímavá místa k vidění, celkový bukurešťský obraz stále ještě poznamenává mnoho starých jizev. Obzvláště intenzivní je nechtěná iniciace turistova v podobě místních taxikářů. Takových malých upírků, co vám spolehlivě odsají několik desítek euro za pár kilometrů… Hned jak přiletíte na letiště Henriho Coandy, vzdáleného jen 16 kilometrů od centra Bukurešti a projdete letištními halami, radíme, abyste se vyhnuli lačným řidičům zdejších žlutých taxíků. Umějí to vskutku dobře. Vlákají vás do své žluté pasti, z níž vás propustí až po zaplacení přemrštěného jízdného, obvykle v eurech. Proto nadšencům pro Bukurešť doporučujeme buď si cenu s taxikářem předem domluvit, nebo si rovnou objednat alternativu, a tak ušetřit až dvě třetiny toho, co by vás stál taxík… Bohužel s variacemi na téma nízké kvality služeb v kombinaci se stále nataženýma rukama, připravenýma za všech okolností inkasovat, se potkáte prakticky všude. V hotelích stejně jako v restauracích. Je tu například běžné, že když v cukrárně neodoláte dortu, zinkasují vás za každý jeho gram. Člověk alespoň neztloustne…

Celková nedotaženost města budí rozpaky, ale i zvědavost, která se vyplácí. Je to taková královna Koloběžka. Ani opravená, ani neopravená, ani klidná, ani hlučná, ani hezká, ani ošklivá. Je jednoduše svá, a kdo hledá, nějakého kouzla města se nakonec přece jen dobere. Má na jedné straně krásné parky s jezery, ale také monotónní sídliště, v nichž se ztrácejí nepatřičně „pozůstalé“ kostelíky… Rovněž tak brutální odvaha novodobých architektů o vylepšení obrazu města, do něhož tak intenzivně vstoupil jiný, novodobý Drákula – komunistický diktátor Nicolae Ceausescu, přidává této evropské metropoli poněkud nejednoznačné vyznění. Když na „vykuchanou“ jednopatrovou vilu rodu Paucescu z druhé poloviny 19. století stojící naproti Královskému paláci nastavíte třípodlažní skleněnou nástavbu, působí taková urputná a přitom nevzhledná kombinace přinejmenším bizarně. Výškově ani pochybným stylem do svého okolí jednoduše nezapadá, ale rozhodně k sobě přitáhne pozornost. Tím spíše, že v sousedství tohoto domu vyrůstá architektonický symbol této Paříže Východu – reprezentativní Atheneum s předloženým kolosálním sloupovím. 

Nejširší nabídku průvodců a map Rumunska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Pochybný odkaz tvrdého diktátora

Historické srdce Bukurešti je vskutku nezvyklé, možná u někoho budí až určité rozpaky. V jednotlivostech konkrétních budov, mnohdy velmi reprezentativních i pěkně opravených, jistě zaujme, ale jako celek funguje jen pramálo. Ze starého města zbylo vlastně jen severní torzo, protože čtvrť Izvor nechal Nicolae Ceausescu prakticky srovnat se zemí. Za oběť jeho megalomanii v osmdesátých letech minulého století padlo plných 30 000 domů a k tomu ještě asi dvacítka kostelů a šest synagog, včetně většiny židovského města. Z úzkých uliček a pitoreskní architektury přizpůsobené lidskému měřítku posléze vyrostly široké bulváry s plánovaně rozmístěnými panelovými domy, na komunistické poměry ovšem poměrně nezvykle zdobenými balkónky, římsami a věžičkami… Ceausescův kýč tak zabral celou oblast historického jádra na jih od řeky Dambovity, aby ukázal na nekonečné možnosti rumunského národa. 

Na místě někdejšího prastarého kláštera Mihai Voda vyrůstala s požehnáním diktátora od roku 1983 vůbec největší obluda mezi všemi těmi vysokánskými bloky obytných domů, Palác Parlamentu, čili Palatul Parlamentul. K tomuto gigantovi vede až osmiproudý bulvár Jednoty (bulevardul Unirii) s řadou fontán na širokém středovém dělicím pruhu. Právě ta nejbližší směrem k parlamentnímu obrovi nese paradoxně jméno, ale i ducha děsivého knížete Vlada III. Tepese… Dnes v této ohromné budově o osmi podzemních a dvanácti nadzemních podlažích sídlí obě komory rumunského parlamentu. Masa mramoru a opulentní interiérové výzdoby ovšem daleko přesahuje potřeby parlamentářů, a tak se do jeho 1100 místností nastěhovala ještě tři muzea a dost místa tu stále zbývá… Ceausescu si svůj vysněný památník plánoval jako důkaz velikosti rumunského národa, který se před ničím nezastaví. Kvůli stavbě zaměstnal dvě stě tisíc dělníků a nechal srovnat vrchol pahorku se zemí, aby vytvořil potřebné základové plató. Veškerý použitý materiál musel mít svůj původ v Rumunsku. Mramorové doly chrlily potřebné stovky kamenných bloků a kvůli obrovitým kobercům pro předimenzované interiéry byl přímo na místě sestaven a zprovozněn obrovský tkalcovský stav. Bukurešťský kolos ve výstavbě přežil i svého duchovního otce, a tak je dnes druhou největší budovou světa po washingtonském Pentagonu a vůbec nejtěžší budovou na naší planetě… Náklady na výstavbu tohoto „drobečka“ se vyšplhaly do astronomické výše 4 mld. USD! Za cenu prázdných obchodů, denně přerušovaných dodávek elektřiny i vody a celkového zbídačení domácího obyvatelstva, kterému byla běžně upřena veřejná kanalizace…

Sám diktátor se ženou Elenou a třemi dětmi ovšem na tomto exponovaném místě nežili. Přebývali v nepoměrně klidnější části na druhé, severovýchodní straně Bukurešti. V diplomatické čtvrti pojmenované po jaru (Primaverii) se v blízkosti největšího parku našla poměrně rozlehlá parcela, kde mohla vzniknout rodinná vila i s vnitřním nádvořím a rozlehlou zahradou. Své vzory čerpala až v daleké Itálii doby renesance. A tak exteriérově vcelku nevýraznou stavbu zdobí jen několik fontánek a soch a také předložený sloupový portikus. Čím chudší zevnějšek, tím bohatěji ovšem působí interiéry, rozdělené do pěti apartmánů, v nichž bydleli jednotliví členové rodiny – kromě manželů Ceausescových také jejich dva synové a dcera. Oproti obecným varováním i lákání průvodců, jak kýčně jsou interiéry ztvárněny a vybaveny, však vila podle našeho názoru nepůsobí zas tolik nepatřičně. Zámecky laděné místnosti jsou vcelku barevně uměřené, takže nijak přesmíru nehýří. Z dochovaného šatstva je dokonce zřejmé, že paní domu měla vkus, anebo se obklopila lidmi, kterými nedostatek vlastního vkusu eliminovala. Asi největší pochybnosti ohledně dobrého vkusu vyvolává snad jen poměrně barevně divoká mozaiková výzdoba stěn vnitřního bazénu. Koupající však v tomto ohledu jistě od rozdováděných stěn rozptýlilo vlnobití, jímž je bazén dodnes vybaven. Máme-li přidat pár praktických rad k prohlídce, vyplatí se na prohlídkové trase nikam neuhýbat, protože interiér vily je velmi spletitý, má tři podlaží a poměrně velkou podlahovou plochu. Už se tu prý několikrát stalo, že neukáznění turisté bloudili nekonečnými chodbami i několik hodin, nežli je odsud vysvobodil personál. Také neradíme přes přísný zákaz fotografování pořizovat snímky například na mobilní telefon. Byli jsme svědky toho, že průvodkyně kvůli focení nechala neukázněné návštěvníky vyvést ochrankou…

Vyrabování vily po popravě manželů Ceausescových v zimě roku 1989 zabránily jednotky tajné bezpečnosti. Díky jejich tříměsíčnímu pobytu sice zmizel z vily veškerý alkohol, nicméně mobiliář tu zůstal v úplnosti a na svém místě. A to včetně obložení stěn a stropů z plátkového devítikarátového zlata. Určitě se tak vyplatí tuto budovu, která se nazývá Jarním palácem (Palatul Primaverii), navštívit. Rezervaci si ale udělejte zavčas, nejlépe aspoň dva týdny před vaší návštěvou, e-mailem nebo telefonicky.

Kláštery – záchranná centra rumunské spirituality

V Bukurešti ale také narážíme na světlé a pozitivní výjimky. Jsou to úžasné oázy klidu a duchovní spirituality, podtržené vůní kadidla a chorálovými zpěvy ortodoxních popů. Kromě jednotlivých kostelů mezi ně patří hlavně nevelké klášterní areály, které tvoří jakási azylová území věčně uspěchaného města. Navštívili jsme jich hned několik. Každý byl jiný a přece je spojuje určitý architektonický kánon, tedy pevná pravidla o jejich uspořádání. Ústřední bod kláštera představuje kostel, jenž je obvykle ze všech stran obehnán obytnými budovami, často s další, soukromou kaplí pro mnišské obyvatele, a také výraznou hranolovou vstupní branou. Oko spíše dráždí, než že by mu lahodily většinou rozměrné barevné fresky v ostrých kontrastech jednotlivých barevných kombinací. Strnulé obličeje i postavy hledí z těchto tradičně rozkreslených ikon, po staletí malovaných pořád stejně. V 19. století se na bukurešťských klášterech nejvíce projevil talent původem moldavského malíře Gheorghe Tattarescua (1818-1894), jinak ovšem především otce moderního rumunského neoklasicistního malířství. 

Zvláště zajímavý byl klášter Antim. Už z jeho půdorysu lze vyčíst, že do zdejší architektury zasáhl vyšší politický zájem. Vlastně je to zázrak, že klášter z poloviny 19. století stále ještě stojí. Ceausescuovi vadilo jen jeho severní křídlo, protože zasahovalo do budoucí jižní panelákové fronty jeho nejširšího bulváru Jednoty. A tak neváhal, odříznul ho od země a po kolejích dopravil o nějakých dvacet metrů jižněji… Proto působí tento klášter trochu asymetricky a patrně i stísněněji než dříve. Mnohem původněji působí klášter Radu Voda, který nacházíme o kousek východněji odsud, na malém zalesněném návrší, kde prýští pramen údajně léčivé vody. Dodnes sem pro ni chodí Bukurešťané v zástupech. Areálu vévodí hlavně poměrně starý klášterní kostel z hloubi šestnáctého století.

V samotném historickém středu Bukurešti, dnes tolik změněném Starém městě (Centrul Vechi), se mezi reprezentativními budovami druhé poloviny 19. století krčí miniaturní ženský klášter Stavropoleos. Je o poznání starší, protože tady v současné podobě stojí od roku 1724. Jeho výraz je čistě orientální. Zprohýbané arkádové oblouky jeho dvora jsou jako vystřižené z Istanbulu a hostí sbírku starých kamenných náhrobků, kterou si můžete volně prohlédnout.

Nejvýraznějším duchovním místem a středobodem rumunské pravoslavné církve je ovšem Patriarchův pahorek (Dealul Patriarhei), který se jakoby omylem z jihu dotýká obludně světsky kontrastní Ceaušescovy enklávy. Na Parlamentní palác tak z poměrně výrazného vrcholku dohlíží přísné věže opevněného sídla současného patriarchy Daniela. Kdo chce spatřit národní katedrálu sv. Konstantina a sv. Heleny, musí překonat strmé stoupání po vydlážděné cestě až na jeho vrcholek. Za hranolovou branou opevnění s věžemi se náhle otevře nádvoří se Starým patriarchovým palácem, kde po staletí žijí představení pravoslavné církve. Vznikl tu už kolem roku 1650 a jeho vrcholem je soukromá patriarchova kaple z roku 1723. A na pravé straně se pak rozkládá Nový patriarchův palác z roku 1907 s kolosálním průčelím. Ten byl od svého vzniku určený reprezentativním účelům pravoslavné církve. Právě tady po dlouhou dobu dočasně nechtěně dlel rumunský parlament, než se přestěhoval do dnešních prostor. Mezi oba paláce je vklíněn hlavní pravoslavný svatostánek ve městě z let 1654-8. Poznáte ho podle pětice válcových věží, které neohroženě vyrůstají z jeho střechy. V ní jsou uloženy ostatky patrona Bukurešti sv. Demetria, jehož má město zobrazeného ve znaku. A jen několik desítek metrů za ní celek uzavírá hranolová zvonice z roku 1698, kterou se kdysi vstupovalo do celého areálu, jenž mezitím z velké části přišel o své hradby.

Židovské memento mezi paneláky

Rumunská metropole má své nezhojené rány, v lepším případě jen jizvy. Mnohde jsou vlastně plošné jako v případě někdejší židovské čtvrti, která skoro celá zmizela pod pásy Ceausescových buldozerů. Ovšem s čestnou výjimkou několika málo původních domů a jen pár roztroušených synagog. Každá z nich je jiná a jen jedna – Chorálová synagoga– dodnes slouží svému náboženskému účelu. Je vystavěná v maurském slohu z červených cihel a stojí tu už od šedesátých let 19. století. Zní to jako paradox, že Ceausescu svými plány dokonal někdejší řádění fašistického režimu generála Antonescua. Ten stačil během druhé světové války poslat na smrt čtvrt miliónů židovských spoluobčanů. Devastující zločin posvěcený státem dnes připomíná památník holocaustu, který je sám neuvěřitelně zoufale umístěn. Nacházíme jej doslova zahloubený ve vnitrobloku jednoho z Ceausescových paneláků. Zaujímá prostory bývalé klasicistní Velké synagogy Mare z roku 1845, u které stojí památník, stylizovaný jako kámen ronící krvavou řeku. Jedná se o velmi zvláštní výkřik historie, znesvěcený rumunským fašismem a následně nesmlouvavě spoutaný panelovou ohradou komunistického režimu…

Nejhezčí synagogu – chrám Svaté jednoty (Templul Unirea Sfãntã) se nám po dlouhém hledání podařilo nalézt poblíž mamutího nákupního střediska Unirii. Je krásně opravená a svou pruhovanou architekturou nezapře jistý orientální půvab. Dnes v ní ovšem najdete Židovské muzeum se spoustou zajímavých sakrálních artefaktů. Jako zázrakem přežila oba tvrdé autokratické režimy i druhou světovou válku.

Ovčák, kostel i pivo Bucur

Bukurešť podle pověsti založil prostý pasáček ovcí, který se jmenoval Bucur. Jeho jméno patrně pramenilo z rumunského slova znamenajícího „radost“, takže to mohl být takový Radovan. Na místě, kde mělo město jeho zásluhou kdysi vzniknout, dnes na jeho počest nacházíme kostelík stejného jména. Titěrnou stavbu nejde v dramatickém panoramatu Ceausescova zásahu do centra města přehlédnout. Stojí totiž přímo na nábřeží řeky Dambovity vyzdvižená na vysokém kamenném podstavci se strmým přístupovým schodištěm. Jako všechny duchovní stavby ve městě žije v naprosto jiném světě. Vůně kadidla, zahalené hlavy místních žen a přísné pohledy ortodoxních popů odkazují na stále silný duchovní obraz této balkánské země. Kostel nemine jediný člověk, který by se směrem k jeho dveřím alespoň rychle nepokřižoval a nepoklonil. I když za nimi vlají kravaty a tašky s notebooky… Zvláštní paradox uspěchanosti a modernity, která se snoubí s již dávno odvátým klidem a těžce přežívajícími tradicemi předků.

O poznání méně zajímavá je chuť stejnojmenného piva Bucur. Místní ho vaří již poměrně dlouho a je tu oblíbené, ale na zmlsané Středoevropany je jednoduše krátké. Světlá barva a nevýrazná chuť dělají své. Co nespasí pití, musí dohnat rumunské jídlo. A to je opravdu velmi dobré, ostatně jako celá balkánská kuchyně, z níž hodně čerpá. Grilované maso, spousta zeleniny a nezbytná všudypřítomná hudba. Jakmile se zešeří, místní na Lipské ulici (Lipscari) rozsvítí světelné řetězy i ozdoby, spustí tradiční i modernější rytmy a ty se protnou ve zvláštní kakofonii zvuků. Tak je každý den zažehnuta dlouhá a bujará noc. Hříšné duše pod rouškou noci navštěvují noční kluby a ještě horší domy neřesti. Samotné historické jádro tím zároveň trochu trpí. Naplňuje jej sice život, ale prostopášný, vykřičený, jednoduše nehodný a nedůstojný samého srdce hlavního města. Dříve v těchto místech měli svá sídla němečtí obchodníci z Lipska. Dnes jejich domy mají povětšinou opravená jen přízemí, protože právě sem jsou umístěny lokály výstředních barev i designu, občas překvapivě i obdivuhodně zdařilého. Takový byl třeba obchod s ukrajinskou višňovkou. Nejen výlohy, stropy, ale i lampičky, lustry a osvětlení směrem do ulice tvořily upravené lahve z červeného tlustostěnného skla. S padajícím soumrakem vynikala jejich krvavá barva, budící až hrůzu. Tahle barva do někdejšího Drákulova sídla rozhodně patří!

Změť patrových domů tvořících nejužší historické jádro města prosvítají dvě orientální budovy. Jedna má podobu uzavřené ulice a odbočuje přímo z hlavní tepny před Římským náměstím. Druhou pak musíte hledat přímo u někdejšího Drákulova Starého dvora. Jsou to bývalé karavanseraje pro osmanské kupce svážející zboží až z dalekého Orientu. Ve své době sem s blížícím se večerem rádi zajížděli, aby tu nalezli potřebné bezpečí pro své zboží i ucházející nocleh a něco k snědku. První z nich je velmi protáhlý a jmenuje se Hanul cu Tei. Pochází z roku 1833. Skrývá se za velkou mřížovou branou a překvapí svou délkou a jednotností fasád, jejichž rytmus opticky zveličuje poměrně úzké nádvoří dosahující běžné šířky uličky městského jádra. Druhý osmanský hostinec zaujímá hned celý blok starého města a po staletí se nazývá Hanul lui Manuc. Zvenčí na vás dýchá tuctovější barokní tváří z roku 1808, ale když vstoupíte na jeho rozlehlý vnitřní dvůr, překvapí vás neuvěřitelná krása rozložitých dřevěných pavlačí s arkádami, které ho obklopují kolem dokola. Pokud jste měli štěstí, mohl vás tu po jeho vzniku uvítat jeho zakladatel Emanuel Marzayan, řečený Manuc, pozdější moldavský bej, který neměl nikdy hluboko do kapsy. Chcete-li si jeho neobvyklou, opravdu již hodně východně působící atmosféru vychutnat, vyhánět vás odtud rozhodně nebudou. Však tu narazíte na věhlasnou restauraci. Ostatně pohostinství rozhodně na jeho dvůr patří, stejně jako kořeněná vůně grilovaného masa, která odsud utíká až do přilehlých ulic… Opravdu spolehlivá reklama na osmanskou minulost města.

Ze severovýchodu k srdci města lne rozsáhlá budova ve tvaru širokého písmene „U“. Do jejího nádvoří je doslova vpáčena malá příčná kaple s trojicí osmibokých věžic. Jde o areál nejstarší rumunské nemocnice Coltea. Nemocné tu měla uzdravovat nejen lůžková péče o tělesnou schránku, ale také účinná duchovní pomoc. Nejprve tu proto na samém sklonku 17. století vznikla kaple Coltea s půvabnými freskami v podstřeší vstupní předsíně, aby v roce 1707 došlo i na nemocniční provoz. Ten sice přece jen později výrazně pozměnila historizující přestavba, nicméně její tradice trvá od založení rumunským bojarem Mihailem Cantacuzinem až do dnešních dnů. Málem byste nepoznali, že jde o nemocnici. Tak reprezentativně na vás dýchne. Má obrovskou centrální kupoli a několik trojúhelníkových štítů, takže člověk by si býval myslel, že jde třeba o nějaké ministerstvo. 

Když popojdete několik kroků na sever od ní, dorazíte na Univerzitní náměstí. Zjevují se na něm jak výkřiky moderní doby, tak starší, tradicionalisticky pojaté budovy jako je úzký a protáhlý objekt Univerzity, kterou tu v roce 1857 začal budovat první rumunský kníže novodobých dějin – Alexandr Ioan Cuza. Chtěl rumunský národ nasměrovat k vyššímu vzdělání a vyřadit ho ze skomírající Osmanské říše do Evropy. Ačkoliv nakonec ve svém snažení úplně neuspěl a rodící se královský trůn musel přenechat pruským Hohenzollernům, tento počin mu už nikdo nevezme. Hned naproti univerzitní budově ovšem nelze minout tak trochu corbusierovsky zpracované Národní divadlo Iona Lucy Caragialeho. Tato rumunská zlatá kaplička má daleko k tomu našemu pražskému předobrazu, když její stěny jsou vylité z blokového betonu. Různě zprohýbanou architekturu korunuje mohutný převis výrazné střechy měděné barvy, jenž se odráží v podvečerním podzimním slunci. Současná architektura divadla prošla značnými peripetiemi složité doby. Nahradila původní historizující objekt na třídě Vítězství. Ten pamatoval polovinu devatenáctého století, ale jeho život ukončilo v srpnu 1944 německé bombardování poté, co v zemi došlo k protifašistickému převratu. Z původní budovy dodnes stojí prapodivné torzo vstupní části předstupující skleněné fasády hotelu Novotel… Nová scéna vznikla podle projektu domácích architektů a měla připomínat klobouk. Když se však v roce 1973 otevřela kultuře, komunistickým předákům byla trnem v oku. Jednoduše se jim nelíbila. A tak po požáru o pět let později sám Ceausescu rozhodl, že se budova přestaví do abstraktnější podoby. Jeho představu modernity pak zvrátila až novodobá přestavba zahájená roku 2012. Před divadlem zaujme velmi rozměrná bronzová plastika Caruta cu paiate tvořená mnoha postavami sedícími na obrovském stylizovaném kočáru. Již od roku 2010 připomíná bohatou scénografii Caragialových her.

Tepnou Malé Paříže

Západně od centra protíná město tříkilometrová třída Vítězství (Calea Victoria). Její jméno se vícekrát měnilo, aby se po nabytí nezávislosti na uvadajícím Turecku v roce 1878 ustálilo ve své dnešní podobě. Právě touto živou dopravní tepnou vede ona pomyslná linka kvetoucího města přelomu 19. a 20. století, díky níž se o Bukurešti hovořilo také jako o Malé Paříži. O víkendech nechává radnice tuto ulici proměnit v pěší zónu, a vrátit ji tak alespoň na chvilku potřebný klid. Projdeme si jí i my, a to pěkně po svých. Od živého a zastavěného jihu až na její vzdálenější severní konec, který se již topí v zeleni parků i dokonalých budov zdejších muzeí. 

Kolem této třídy se postupem času soustředila většina kulturního, politického i uměleckého života nejen hlavního města, ale i celé země. Zejména jižní partie doslova obklopují výstavné budovy předních rumunských institucí. Vyrážíme z nábřeží řeky Dambovity od Justičního paláce, který je jak vystřižený z města nad Seinou, a pokračujeme kolem Rumunského národního historického muzea, mohutného paláce, který tu postavila v roce 1892 rumunská pošta. V jeho nekonečných interiérech zaujmou hlavně rumunské korunovační klenoty nebo zlaté šperky dávných Dáků. Naproti němu zejména v noci vynikne nádherně osvícený objekt Spořitelního paláce s řadou kupolí a rozměrných oken. Historizující tvář tu dokonává poměrně nenápadný kostelík Zlãtari z poloviny 19. století. Pařížské vyznění ovšem doslova prýští ze sousední mohutné kryté pasáže (pasajul) Macca-Vilacrosse, pojmenované podle přiženěného katalánského architekta Xaviera Vilacrosse. Ten z pozice hlavního městského architekta pomohl Bukurešti v první polovině 19. století vdýchnout pařížský fleur. On také navrhl kostelík Zlãtari, dnes ovšem dochovaný jen v torzu bez zvonice, zato však s interiérovými freskami od G. Tattarescua. 

Dvě větve pasáže z roku 1891 se potkávají uprostřed pod vysokánskou kupolí a vyúsťují přímo před dvojí tváří rozlehlých objektů Rumunské národní banky. Zatímco její původní budova z druhé poloviny 19. století již provozu centrální banky nestačila, vznikla hned v jejím sousedství v letech 1937-44 ještě větší neoklasicistní mramorová stavba se sloupovou kolonádou v hlavním průčelí. Tady se udržuje hodnota poměrně silného rumunského lei. 

Na třídě Vítězství ovšem překvapí a oko potěší především dokonalá secesní architektura dosahující kvalit Rigy, Paříže nebo Prahy.  Nejlepší příklady vyrůstají v severnějších partiích třídy Vítězství. Jejich investory byla převážně domácí šlechta. Doslova perlou mezi jinými klenoty je národní muzeum George Enescua, hudebního skladatele. Tento skvost ovšem postavil bohatý šlechtický rod Cantacuzinů v letech 1898-1902. Jeho kultovní zprohýbaná stříška nad hlavním vstupem s ocelovými výztuhami je k vidění na titulních stránkách všech rumunských průvodců. Období mezi světovými válkami připomíná Telegrafní palác vybudovaný ve stylu pozdního art deca. Připadáte si tu jako na Manhattanu. Opodál pak ještě ve zdobnějších formách vyrůstá bukurešťská raketa. Tak se mezi místními přezdívá vysokému činžovnímu domu Union s nárožní věží, která svými tvary provokuje fantazii. Mnozí v ní právem vidí raketu připravenou ke startu.

Zhruba uprostřed třídu Vítězství přerušuje náměstí Revoluce. Jeho celou západní část vyplňuje rozlehlý Královský palác. Ceremoniální sídlo někdejších rumunských králů můžete navštívit i zevnitř. Je tu k vidění také obrovský audienční sál, ale již bez trůnu, který až na dva sloupy baldachýnu odsud bohužel zmizel neznámo kam… V dalších traktech paláce naleznete obrazárny jak rumunského, tak evropského umění. Revoluci na přilehlém náměstí připomíná nejen již zmiňovaný památník, ale také několik děr po kulkách na mramorovém obkladu blízkého knihkupectví Humanitas. Na královskou dobu se v zemi vzpomíná v dobrém, však přímo na náměstí najdeme hned dva doklady toho, jak panovník pečoval o blaho národa. Rumunskou duši kultivoval jednak pohlednou stavbou Univerzitní knihovny, a jednak slavným Atheneem, koncertním sálem z roku 1888. Jeho 41 metrů vysokou kupoli nelze přehlédnout. Stejně jako fakt, že jeho autorem byl Francouz Albert Galleron. Intenzivní francouzské vazby Rumunska se ostatně projevují i na architektonickém autorství sousedního meziválečného hotelu Athenée Palace. Ten je jedním z nejlepších ve městě a pamatuje dobu, kdy tu za druhé světové války byly vedeny tajné rozhovory mezi Spojenci a nacisty. 

Jiný symbol bezmezné inspirace Francií nalezneme ale až tam, kde se třída Vítězství rozpouští v zeleni parků. Vítězný oblouk (Arcul de Triumf) ve zmenšené podobě tu od roku 1922 uctívá památku padlých rumunských vojáků v první světové válce. Klid nejsevernějším partiím třídy Vítězství ovšem dodávají také četná muzea utopená v bujné zeleni. Z nich Národopisné muzeum láká na expozice historie venkovského života, ale především na nejhodnotnější suvenýry, které si odsud můžete odvést – dřevořezby, vyšívané košile, malované ikony nebo tepané měděné nádobí. Naproti němu, v parku pojmenovaném po ruském gubernátorovi Pavlu Kiselevovi, k návštěvě vyzývá líbivá expozice dinosaurů v Geologickém muzeu.

V největším městském parku Evropy – Herãstrãu

V severních partiích města, až za vládní čtvrtí s nadčasovou budovou rumunské vlády ze třicátých let minulého století, nacházíme kulturní i oddychovou oázu dynamického města – park, jenž se pyšní největší rozlohou v celé Evropě. Zaujímá plných 187 hektarů! Je to vskutku velká plocha, když si představíme, že pražská Stromovka je sotva poloviční. Rozkládá se kolem jezera Herãstrãu, a tak mu nikdo neřekne jinak nežli právě Herãstrãu. Navzdory tomu, že jeho oficiální jméno odkazuje na posledního rumunského krále Mihaila I., vládnoucího Rumunsku až do zrušení monarchie v roce 1947. Ostatně jeho rodina přebývá v jeho veřejnosti skrytých zákoutích dodnes, protože tu bydlí ve vráceném paláci Alžběta. Ten je svým nenápadným, bíle zářícím nárožím zaklíněn do muzea rumunské vesnice, tedy skanzenu Satului, ale není jako soukromá rezidence přístupný veřejnosti. Není přitom náhodou, že tomu je právě tak. Impulz k založení muzea pod širým nebem dal sám král Carol II. Na základě jeho rozkazu z roku 1936 se tu ruku v ruce druží jak dřevěné statky z Karpat, tak jejich malované zděné protějšky z úrodného Podunají. Celkem přes sto budov v rozpětí od 17. do 19. století. 

Rozlehlé lesy i pěstěné záhony v jeho průhledových osách směrem k jezeru z něj činí vynikající místo pro pikniky, projížďky na lodi nebo procházky, které však bývají klidné jen tehdy, je-li brzy zrána anebo není-li hezké počasí. Jinak jej doslova po okraj zaplní obyvatelé hlavního města, lačnící po troše klidu a přírodního prostředí. Místní sem chodí běhat, ale také třeba jen posedět v některé z několika restaurací. Rodiče tu své děti občas odloží na skateboardingové hřiště a pak je hlídají zpoza sklenic s dobře chlazeným pivem… Rozlohou i úpravností se tento park dá srovnávat s velkým americkým bratrem v New Yorku, opravdu je to jakýsi Central park evropského Východu. A ještě k tomu jedna z jeho horizontálních alejí nese jméno slavného amerického zpěváka Michaela Jacksona. Najdeme tu ale prý také nejošklivější sochu na světě, a to hned u hlavního vstupu od stanice metra Aviatorilor. Šedivě opaleskující postava francouzského prezidenta generála de Gaulla se jakoby nepovedla. Jednotlivé díly v nadživotní velikosti tvořící části těla státníka do sebe příliš nezapadají. Zejména se to týká hlavy, která je jaksi nepadnoucí na krk. Končetiny oslavovaného jsou zase příliš dlouhé a úzké, a ostře tak kontrastují s jeho poněkud zavalitým tělem. I sochou zaujatá póza vyvolává nejisté pocity celkové neforemnosti a očividné, leč patrně vůbec nechtěné nedokonalosti. 

Jen pár kroků západně od největšího evropského městského parku se tyčí stalinistický symbol Bukurešti. Ani hlavní město komunistického Rumunska nebylo oproštěno od nechtěného vlivu sovětského generalissima. Na starém závodišti rumunských králů tak dostalo sporný symbol vysoké věžovité budovy se špicí na vrcholu. Domácí architekt Horia Maicu jej tu při poměrně skromných financích budoval jako protějšek Lomonosovy univerzity v Moskvě. Těžko uvěřit, že tentýž architekt o dvě desetiletí později navrhl poměrně odvážné Národní divadlo.  Oproti Varšavě je však přece jen tento sovětský symbol skromnější, byť nelze opominout, že se rozrůstá také do všech stran. Tento symbol dnes nese název Dům svobodného tisku. Přívlastek „svobodný“ nicméně přibyl až po svržení Ceausescova režimu, protože předtím budova sloužila k tomu, aby se tu koncentroval veškerý rumunský tisk – na jednu stranu propagující socialistickou budoucnost země, a na druhou stranu sevřený dusící cenzurou… Před hlavním průčelím tohoto zdaleka viditelného objektu se ze země rozevírají ocelová křídla památníku obětí komunistického režimu.

Když se však vrátíme k zeleným plicím města, dodáváme, že Rumuni se krajinářskému umění naučili od rakouského zahradního mistra Viléma Carla Mayera. Ten v samotném srdci města, jen pár kroků západně od Královského paláce, zbudoval do roku 1847 půvabnou zelenou oázu nazývanou Grãdina Cişmigiu. V horní části tohoto nejstaršího městského parku stojí trochu zanedbaný romantický palác Cretulescu z konce 19. století. Odsud se hlavní parková oáza svažuje směrem k jihu podél úžasně působivých vodních ploch jezer, doplněných řadou soch i umělým vodopádem. Pestrobarevné záhony květin vás dovedou až k budově bukurešťské radnice a sousedních Národních archivů. 

Nejen v těchto místech je nejvíce cítit atmosféru, která dovolila městu na krátkou dobu na přelomu devatenáctého a dvacátého století vynikat jako Paříž Východu. Přijeďte se sem raději sami podívat a poznat opravdové východní paradoxy někdejší Drákulovy letní rezidence. Vězte, že je tu neuvěřitelně bezpečno a že si město turistovu pozornost opravdu zaslouží.