Buddhistický festival masek v klášteře Hemis: úchvatná podívaná poskvrněná turismem

Při barvité oslavě mniši v doprovodu mystické hudební kulisy tančí v maskách, což má připomenout narození Padmasambhavy známého také jako Guru Rinpoche, otce tantrického buddhismu. Datum festivalu se každoročně mírně liší, připadá totiž na desátý a jedenáctý den pátého měsíce tibetského lunárního kalendáře. Pro potřeby našeho světa si ale stačí zapamatovat začátek léta. Konkrétní datum je ale vždy dobré ověřit.

Připojujeme se k zástupům a plni očekávání si kopcem klestíme cestu směrem ke klášteru, ze kterého se ozývá typický rozháraný zvuk trumpet mísící se se sykotem činelů, chvílemi prokládaný recitací. Navozuje hypnotickou atmosféru. Nesmí chybět stánky se suvenýry všeho druhu. Dají se koupit i lístky do loterie a pod stanem je rozjetá hra v karty o peníze. Jak tohle patří k náboženské slavnosti, nevím. Ale je to tu. Chvíli nám trvá zorientovat se, než konečně nacházíme cestu do centra dění.

Před námi se objevuje nádvoří obsypané diváky, kteří nejsou jen na zemi, nýbrž i v lodžích či na střeše a ochozech kláštera, a festival si, soudě dle výrazů tváří, velmi užívají. Ve vzduchu je cítit vzrušení. Převažují místní, ačkoliv západní část je nezanedbatelná.

Nejširší nabídku průvodců a map Indie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Klášter je zasazen do syrové horské krajiny

Pro pohled za střechy rozhodně stojí za to vystoupat si na ni, klášter je totiž z jedné strany zasazen přímo pod skaliska a působivé jsou i výhledy do okolních hor a údolí. Ostatně cesta nahoru vede útrobím kláštera s možností nahlédnout do nejednoho zajímavého zákoutí. Poštěstí se nám, že v jedné ze svatyň právě probíhá ceremonie, kdy jeden z mnichů pod sochou Guru Rinpoche zpívá modlitby, zatímco zahlou paličkou soustavně hraje na buben.

Venkovní stěny kláštera zdobí rozvěšené Thangky, svinovací malby na plátně či vyšívané vyvedené v hedvábí, vyobrazující buddhistické náboženské motivy. Jejich výroba je pracná a náleží mistrům řemesla. Tu v Ladakhu největší, portrétující Padmasambhavu, byste dnes hledali marně. Po rozbalení dosahuje výšky dvou podlaží a skrývají se v ní perly. Na odiv bývá vystavena pouze jednou za dvanáct let. Naposledy to bylo v roce 2016.

Maskované tance mnichů vás uhranou

K největší atrakci festivalu nepochybně patří čhamové tance, prováděné mnichy v nápaditých barevných kostýmech. A tak, zatímco hudba graduje, zraky diváků se netrpělivě upírají do míst, odkud mniši z kláštera přicházejí na jeviště. Tance jsou považovány za formu meditace i oběť bohům a mimo jiné mohou symbolizovat převahu dobra nad zlem, vědomostí nad ignorancí či počestnosti nad nectností. Některé z masek nefalšovaně budí hrůzu. Mnichům patří obdiv za to, že v nich a pod těžkými kostýmy vydrží tančit, zatímco se do nich opírá vysokohorské letní slunce.

Obsahu divadelních výjevů nerozumíme, i tak je jejich sledování pro nás natolik velký zážitek, že přestaneme vnímat čas a zůstáváme dlouhé hodiny.

Vysoká oblíbenost si vybírá svou daň

Narůstající popularita festivalu i Ladakhu jako takového s sebou bohužel nese i určité kontroverze. Klášter velikosti Hemisu nepochybně k provozu potřebuje peníze. Otázkou ovšem zůstává, jestli je šťastné řešení prodávat movitým západním turistům prominentní místa k sezení na úkor místních, kterých se festival týká daleko více než nás. Festival byl údajně první, který se uchýlil k přímému výběru vstupného, zatímco standard byla platba formou donace – dobrovolného příspěvku. Ne všichni turisté se dokáží chovat s respektem k náboženské povaze události a místu konání a v honbě za pořízením nejlepšího snímku v podstatě neznají hranic.

Pokud hledáte autentický festival netknutý západem, budete do Ladakhu nejspíš muset přijet v zimě. Pravděpodobně budete jedni z hrstky turistů a zima je navíc čas, kdy se většina festivalů odehrávala původně.