Bucharští Židé, část III. – synagogy a starý židovský hřbitov

Bucharští Židé, část I. – Od babylónského zajetí po Bucharský emirát

Bucharští Židé, část II. – od Bucharského emirátu po Uzbekistán

V Jámě lékárníků

Mešita se dochovala dodnes, její podlaha leží pod úrovní okolních ulic, odtud tedy „jáma“. Název „Attarí“ pochází z arabského „attár“, „parfémy“, už v předislámských dobách se zde prodávaly na bazaru parfémy a kadidlo. Původně zde stál zoroastriánský chrám ohně, později budhistický chrám a poté chrám zasvěcený bohu měsíce Moch, známému také jako Sín. Měsíční bůh Sín byl uctíván hlavně nomádskými kmeny, protože karavany cestovaly převážně v noci a měsíc jim dobře svítil na cestu. Hlavní střediska uctívání byla města Ur v jižní a Harran v severní Mezopotámii. Jeho kult se rozšířil i do dalších oblastí, kam karavany směřovaly, tedy i do Buchary. Každý měsíc se obyvatelé údolí Zaravšan scházeli k rituálu výměny starých sošek Sína za nové, aby zajistili úrodnost delty řeky Zaravšan. Svátek probíhal v Buchaře právě před chrámem Moch a Buchara se tak stala důležitým obchodním centrem. Mešita zbudovaná na tomto místě je zmíněna už v 10. st. a je tak patrně nejstarší islámskou stavbou v Buchaře.  Většina její struktury je z 12. st. a z další obnovy v 16. st.

Příběh o zbudování první synagogy v Buchaře

První synagoga, jako místo shromáždění Židů, byla v Buchaře postavena až r. 1620, poblíž jezírka Lyabi Hauz, umělé nádrže, zbudované jako městská zásobárna vody. Pozemek na její výstavbu věnovala jedna židovská vdova a na oplátku získala pozemky pro vybudování synagogy v okolí, ze kterého se stala později židovská čtvrť, „Mahalli Kuhna“,  „Stará židovská čtvrť“. Jak statečně si vedla, vědoma si svých práv, ilustruje příběh, který se zachoval, její jméno bohužel neznáme. V 17. st. nechal Nadir Diván Begi, velký vezír bucharského chána, Imáma Kuli Chána, vybudovat vedle již existující madrasy Kukeldaš i „chánku“, ubytovnu pro poutníky a místo pro náboženská setkávání muslimských súfijských řádů, kterou lze obdivovat dodnes. Vedle ní byl dům s dvorkem, patřící oné židovské vdově. Vezír dostal nápad na zbudování vodní nádrže, která by se uprostřed staveb pěkně vyjímala, na místě jejího dvorečku, nabídl tedy vdově, že jej koupí za cenu, kterou si řekne. Vdova ale prodat nechtěla. Vezír se tedy obrátil přímo na chána, svého strýce, s tím, že ten spor jistě vyřeší a s vdovou zatočí. Ale chán předal věc sboru islámských učenců a ti rozhodli, že vdova platí náboženskou daň, „džizju“, jako všichni nemuslimové, a má tedy stejná práva, nejde jí dvorek jen tak zabrat. Vezírovi tak nezbylo než si postavit jen malý rybníček. Po radě svých přátel zkusil malou lest, jak vdovu vypudit. Nechal vykopat z hlavního městského kanálu malý vodní kanál, který obtékal její dům a brzy by tak narušil jeho základy. Vdova se však nedala a vyjednala si nakonec u vezíra podmínky prodeje dle svého. Výměnou dostala pozemek, na kterém byla r. 1620 postavena první synagoga v Buchaře, vdova pak obývala její horní patro.

Hodža Nasreddin a Židé

Taškář a filuta, známý v Turecku, na Balkáně i ve Střední Asii, má svou sochu i v Buchaře, naproti madrase Nadir Diván Begi poblíž Lyabi Hauz. Autorem bronzové skulptury je židovský sochařJákov Šapiro, dala by se označit za jezdeckou sochu, neboť Nasreddin jede na svém oblíbeném oslu. Svým vtipem přiváděl často své bližní v úžas a zlobíval bohaté nafoukané hodnostáře i samotného emíra Timura. Na druhou stranu se v některých příbězích zase jeví spíš jako nevzdělanec a nepříliš bystrý prosťáček, to si asi místní do jeho postavy vkládali zabedněnost některých svých muslimských duchovních. Zdá se tedy někdy být postavou asi tak obtížně zařaditelnou, jako třeba náš Švejk. Zajímavé je, jak často vtipy s Nasreddinem připomínají podobné příběhy ze sbírek židovských anekdot. Tady je jeden příklad: „Jednou, když Nasreddin působil jako kádí (islámský soudce), přišel si k němu jeden muž stěžovat na svého souseda. Nasredin jej pozorně vyslechl a řekl. „Máš pravdu“. O něco později za ním přišel ten druhý a pro změnu si stěžoval na prvního souseda. Nasredin jej opět pozorně vyslechl a řekl: „Máš pravdu“. Nasreddinova žena, která vše slyšela, se na něj udiveně obrátila: „Ale muži – oba přece nemohou mít pravdu!“. Nasreddin odpověděl s moudrostí stoika: „To máš taky pravdu““. Dosaďte si místo Hodži rabína a máte židovskou anekdotu. 

Hlavní synagoga dnes

Synagoga je také známá pod názvem „Synagoga Šalom“, na ceduli na dvorku byl kdysi ruský nápis v azbuce „Miru mir“, „Světu mír“ a u toho hebrejské „Šalom“, „Mír“. Dalším zmiňovaným názvem je např. „Synagoga Lyabi Hauz“. Synagoga byla sovětskými úřady ve 30. letech 20. st. uzavřena, znovu otevřena byla až na naléhání obyvatel v r. 1945. Nalézá se na adrese Saraffon Ko´chasi 20 (dříve Tsentralnaia, někdy se uvádí Khusainova – a pak se v tom vyznejte). Nápis nad vchodem z dubna 2018 je na černé tabuli bílým a béžovým písmem v hebrejštině a říká: „Bejt HaKneset Kehila HaJehudim be Jer Buchara“, pod ní je rusky „Sinagoga obščiny verujuščich jevreev goroda Buchary“, „Synagoga věřících Židů města Buchary“. Dole na ceduli je ještě nápis v azbuce „Chabad Ljubavič, Or Avner“. Při mé návštěvě v dubnu 2017 tam byla cedula modrá s černým písmem a nápis zmiňující Chabad tam ještě nebyl. Synagoga tehdy právě procházela renovací a je možné, že nadace Or Avner na ní přispěla. Nalézt hlavní synagogu je poměrně snadné, dnes už vás od vodní nádrže Lyabi Hauz navede hnědá cedulka směrem na jih, synagoga je pak po pravé straně. Otvírá pouze ráno a večer, při mé návštěvě právě procházela rekonstrukcí, což mělo tu výhodu, že byla otevřená a nebylo nutné shánět někoho, kdo by mi případně otevřel i v nezvyklou hodinu. Na druhou stranu tam panoval dosti čilý stavební ruch, a tak jsem nechtěl moc překážet a zdržovat přítomné zvědavými dotazy. Kolem čiperně rejdil starší muž v typickém vzadu ohnutém kloboučku, nejspíš to byl Izák Davidovič, zdejší správce synagogy (nám známý „šámes“). Prohlédl jsem si interiér a podumal nad několika hebrejskými nápisy na stěnách, kde „Šema Jisra´el, Adonoj Elohejnu, Adonoj Echad“ – „Slyš Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný“ (Deuteronomium 6:4-9) bylo jediné, co jsem poznal, další, jako třeba „Baruch ata beboacha, ve baruch ata beceatacha“ – „Požehnán buď, když přicházíš, i když odcházíš“ (Dt 28:6), už jsem si musel „vygooglit“.

Nejširší nabídku průvodců a map Uzbekistánu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Prastará Tóra se neukazuje jen tak někomu

Interiér je typický pro synagogy Střední Asie – malý dvorek uprostřed a po každé straně prostorná velká místnost, vpravo pro každodenní motlitby, vlevo pro svátky. Dřevěný strop podpírají typické vyřezávané zdobené dřevěné sloupy, stěny zdobí oblíbená středoasijská barevná látka „suzani“, vyšívaná zlatými nitěmi. Mezi fotografiemi významných návštěvníků synagogy můžete vidět např. Hillary Clintonovou (1997) nebo Madeleine Albrightovou (2000). Je tu i tablo s fotografiemi bucharských rabínů, bělovousý muž na jedné z nich je bývalý hlavní rabín Aaron Siyanov (1937-2018). Jeho syn Daniel dal před emigrací do New Yorku přednost péčí o svého nemocného otce, který Bucharu nikdy opustit nechtěl. Daniel sbírá starou uzbeckou, a zvláště židovskou bucharskou hudbu a sám vytvořil mnoho kompilačních CD, které v synagoze nabízí. Zdejší vzácná starobylá tóra je min. 600 let stará, psaná na srnčí kůži, zabalená v šarlatovém vyšívaném pláštíku. Neukazuje se však jen tak někomu, prý jí neukázali ani Madeleine Albrightové při její návštěvě. Roztomilou věc popisuje jeden z návštěvníků synagogy v dubnu 2018, já jsem ji ještě v r. 2017 v době probíhající rekonstrukce neviděl. Vpravo od dveří z ulice do synagogy, kde bývá tradičně umístěná „mezuza“, schránka se svitkem, na kterém je, mimo jiné, napsaná i motlitba „Šema Jisra´el“, „Slyš Izraeli“, tradičně označující židovské obydlí, mezuza skutečně byla – ale pouze namalovaná. Naproti synagoze se nachází židovská škola, studuje zde například i nejmladší člen židovské komunity v Buchaře, Benjamin Badalov, který by se měl stát budoucím kantorem neboli zpěvákem, předzpívávajícím motlitby. Třeba se tam teď zrovna učí, jak zní známé biblické „I řekl Bůh; budiž světlo, a bylo světlo“ v hebrejštině: „Vajomer Elohim; jehi-or, vajehi-or“ a v judeo-tádžické perštině: „O Chodá guft; rošnáí hé bášad, o rošnáí bud“ (Genesis 1,3).

Druhá bucharská synagoga

Najít druhou ze dvou dnes funkčních bucharských synagog je o něco těžší, je poněkud ztracena v labyrintu uliček čtvrti „Mahalla Nov“, nové židovské čtvrti, jihozápadně od synagogy hlavní. Je to asi 20 minut chůze, ovšem když víte, kam jít. Jeden z návodů, jak ji najít, je vejít zadním vchodem do malého bazaru, dříve židovského, zvaného dnes Koqlik Dehqon Bozori (něco jako farmářská tržnice) a po 250 m zabočit doprava. Další návod praví – od náměstí Lyabi Hauz na západ ulicí Nakshabandi, pak doleva ulicí Namozgoh a po ruinách mešity Turki Jandi druhou odbočkou doleva do uličky Koinot a doprava do čísla 38. Někdy se jí také říká „ta vzdálená“, nebo „nová“. Založil ji, původně v jednom ze starých domů, na začátku 19. st. rabín Ischak (Jicchak), přezdívaný Zambor, podle něj se jí také říkalo „synagoga Jicchaka Zambora“. V roce 1862 byla restaurovaná s pomocí obchodníka jménem Jakov Bej. V rámci stalinské protináboženské kampaně byla v r. 1930 uzavřená a otevřená až v roce 1991. Judaismus zde vyučoval v 90. letech Zelman Dabakarov a rabínem se stal Jicchak Abramov, který se za sovětské éry věnoval tesařskému řemeslu. Její interiér je rozdělen, podobně jako u hlavní synagogy, na část pro běžné motlitby a pro část sváteční. Svou výzdobou, zahrnující typické vyřezávané dřevěné sloupy, může hlavní synagoze směle konkurovat. Nápis nad dveřmi měl v 90. letech vedle hebrejského názvu pro synagogu „Beit HaKneset“, „Dům shromáždění“, ještě ruskou podobu „Sinagoga“ v azbuce. Poté na nové ceduli přibyl ještě anglický nápis „Synagogue“ a nápis v uzbečtině „Yahudiylar Machiti“, prostě „židovská mešita“. Nápisy na ceduli nad dveřmi se různě měnily, takže na internetu najdete typickou fotografii její cihlové brány se sloupy a starými dřevěnými dveřmi v různých podobách. Vzhled cedulí jistě není věcí zásadní, uvádím to jen proto, že při zkoumání výsledků hledání „Bukhara synagogue“ není někdy snadné zjistit, o kterou synagogu se v článku jedná, nápisy se mění a interiéry jsou si hodně podobné.

Cesta uličkami staré židovské čtvrti

Z mapy jsem věděl toliko, že hřbitov je za hranicí staré Buchary směrem na jih od hlavní synagogy. Při asi hodinovém bloudění starou židovskou čtvrtí jsem se proplétal malými uličkami, mezi domy starými tak 100 až 200 let, s omítkami občas bílými, občas někde vykoukla i světle modrá, ale převážně to byly omítky čisté hliněné. Zajímavostí zde jsou staré dřevěné vyřezávané dveře, mnohdy i 300 let staré, které často přežily několik domovních rekonstrukcí.  Uličky trochu připomínaly íránský Jazd, dveře byly často ozdobeny starými, „genderově rozlišenými“ klepadly, kde jemnější klepání kovového kruhu o dřevo znamenalo, že přichází žena, silnější zvuk kovového klepadla o kov pak, že přichází muž, otevřeno bylo poté podle toho osobou stejného pohlaví. Děda se starým dvoukolákem nakládá větve stromu, občas potkám usměvavé školačky, cikánku, nebo pár starousedlíků s tubetějkami na hlavě. Mé zopakování ruských slovíček složilo dohromady větu, které, jak jsem doufal, místní porozumí: „Zdravstvujtě, izvinitě pažalstva, ja išču jevrejskoje kladbišče“. Po několika podiveních nad mou přítomností zde, neboť turisté obvykle směřují do zcela jiných částí Buchary, slaví konečně věta úspěch a ukázání rukou „sjuda“ mě ujistí, že jdu víceméně správně. Čtvrť působí značně zanedbaně, místy jako vetešnické skladiště pod širým nebem a v některých místech to vypadá, jako by bombardování Buchary sovětskými letadly v r. 1920 proběhlo nekdy před pár lety. Jedině jižní brána staré Buchary vyhlíží, že prošla nedávno opravou a kousek za ní už mě vítá tyrkysová kopule vstupní brány do hřbitova.

Židovský hřbitov v Buchaře

V nejspíš největším židovském hřbitově v celé Střední Asii se dnes nalézá asi 10 000 náhrobků. Díky péči místních a zahraničním donátorům a organizacím jako Bukhara Fund jsou mnohé zdejší náhrobky velmi dobře udržované. Dle tradice už ze sovětských dob jsou na mnoha z nich na černých náhrobních kamenech pečlivě vyryté podoby zde odpočívajících, často i se symboly jejich povolání, jako je např. Aeskulapův had v případě lékárníků. Náhrobky často zdobí sedmiramenný svícen, menora, důstojníci Rudé armády jsou zobrazeni i s medailemi. Muži mají na hlavách často typické bucharské malé jarmulky, texty jsou psané v azbuce i hebrejsky.  Za vstupní budovou s modrou kupolí se nachází podzemní zásobník vody, zvaný „sardoba“, neznámého stáří. Za hřbitovem už uvidíte budovy z doby sovětské Buchary. Poblíž vchodu je velký pomník židovským obětem šoa a 2. světové války s nápisem v ruštině, česky přeloženo: „Naši drazí odešli, ale zůstanou stále součástí našich životů. Musíme si pamatovat naši minulost a znát jí, protože bez ní budoucnosti není“. Mnoho návštěvníků zde nepotkáte, neboť bucharských Židů už zde v Buchaře je sotva nějakých 150, ale občas prý přijíždí jejich potomci z USA, Izraele, i jiných zemí, hledat své předky. Ve vstupní hale je několik měděných plaket s nápisy v tádžické perštině a ruštině (oboje v azbuce), upomínající na to, že bychom si měli vážit života, neboť konec může přijít náhle. Měli bychom si vážit svých rodičů, jak ostatně praví jeden z nápisů – „jsou vzácní a nerostou jako zelí na poli, které jen zasiješ a vyroste ti nové“. Texty mě zaujaly, a tak jsem požádal Googla a další jazykozpytné přátele o pomoc s překladem, neboť jsem rozuměl jen tomu ruskému. A protože se vždy rýmovaly, pokusil jsem se, někdy poněkud volně, o totéž i v češtině, snad mi tedy bucharští odpustí, že jen úměrně svému talentu.

„Har kas bošad sohibi aqlu tamiz. Padaru modar doim donad aziz.“ „Jasnou mysl každý z nás má. šťasten však ten, kdo rodiče své zná.“

„Paklanis prachóžij, nětopči naš prach, my u sebja damá a ty v gostjach.“ „Pokloň se, kdo jdeš kolem, nepošlap náš prach a kost, vždyť my jsme tu doma a ty jsi tu jen host.“

„Ej joron! Bidoned, ki padaru modar bozor nadorad. Padaru modar košidano sabz namešavand. Padaru modar ghanimat hast. Didorašon ghanimat hast.“ „Ó příteli! Věz, že rodiče na bazaru nekoupíš, rodiče nerostou jak zelenina, kterou jen zasadíš. „Rodiče vzácní jsou, a je toho doklad, že setkání s nimi – tvůj největší poklad.“

„Dar zindagi kun šod, bad az murdan kun jod.“ „Ze života se raduj, však na bolest umírání pamatuj.“

Literatura:

“The Center for Jewish Art” – https://cja.huji.ac.il/browser.php?mode=set&id=11086

„Bukhara web – Shavkat Boltayev“ – https://bukhara-web.com/shavkat-boltaev/

„Istorija stroitelstva sinagogi v Buchare“ – https://buxara.org/buhara/bu/Synagogue1.htm

„Last Jews of Bukhara“ – www.theguardian.com/world/2019/dec/24/jews-bukhara-uzbekistanfear-community-will-fade-away

„Bukhara Jews“ – www.nationalgeographic.com/culture/article/150804-jews-diaspora-bukhara-uzbekistan-asia-world

“Bukharian Jews” – www.timesofisrael.com/dwindling-at-home-central-asias-bukharian-jews-thrive-in-diaspora/

„Bukhara´s Jewish community” – https://eurasianet.org/uzbekistan-bukharas-jewish-community-could-disappear-within-decade

„In Bukhara, 10,000 Jewish Graves but just 150 Jews“ – www.nytimes.com/2018/04/07/world/asia/uzbekistan-bukhara-jews.html