Bucharští Židé, část II. – od Bucharského emirátu po Uzbekistán

První díl článku: Bucharští Židé, část I. – Od babylónského zajetí po Bucharský emirát

Kontakty s Ruskou říší a předzvěst velkých změn

Našli bychom zde v r. 1825 jen dva velké „kapitalisty“ z dnešního pohledu. Dařilo se jim ale např. ve financování muslimských velkoobchodníků s Ruskem, kde byl značný zájem o hedvábí, a později dostali i povolení vytvářet vlastní obchodní cechy v Rusku, kde jinak bylo usazování Židů zakázáno, výměnou pak dováželi ruské zboží. To už se ale pomalu schylovalo k ruskému útoku na Střední Asii, jejíž bohatství lákalo. Ovšem nejenom Rusko, ale i Británii, která se snažila uzavřít s bucharským emírem smlouvu, o jejíž výhodnosti pro Bucharu měl jistě emír své pochybnosti. Britský vyslanec, plukovník Charles Stoddard, ovšem s touto misí neuspěl a byl po obvinění ze špionáže uvězněn v obávaném bucharském vězení Zindan. Nezachránila ho ani výprava kapitána Arthura Conollyho, oba byli v r. 1842 před bucharskou pevností popraveni. Zajímavou postavou, která si za cíl své výpravy kladla, kromě objevení 10 ztracených izraelských kmenů, i pátrání po těchto dvou britských důstojnících, byl jistý výstřední misionář, židovský konvertita ke křesťanství, Josef Wolff, který v r. 1843 navštívil Bucharu a jen tak tak unikl osudu podobně zhoubnému. Jeho zásluhou se však díky jeho obsáhlým publikacím dostalo západnímu světu mnoho cenných informací o tehdejším životě na dvoře bucharského emíra Nasrulláha Chána.  

Život bucharských Židů za carského Ruska

„Velká hra“ mezi Ruskem a Británií znamenala, že pokud neuspěje jeden, na jeho místo brzy nastoupí druhý. Ruská expanze do Střední Asie se po dobytí Taškentu r. 1865 zaměřila dále na jih, r. 1868 padl severně ležící Kokandský chanát a byl dobyt i Samarkand, čímž se Bucharský emirát významně zmenšil. Úspěšnost Židů v obchodě, a vidina větších svobod v carském Rusku, než v Bucharském chanátu (vždycky záleží, s čím srovnáváme) vedla k jejich loajalitě k Rusku. Od r. 1866 bylo Židům udělováno v některých přilehlých guberniích ruské občanství a smlouvy mezi Bucharou a Ruskem z let 1868 a 1873 (kdy se stal Bucharský emirát ruským protektorátem) jim umožňovaly volný pohyb za obchodem i nabývání realit v obou zemích. Carští úředníci se nijak do židovské autonomie, vyjma potvrzení jmenování vrchního rabína, nevměšovali. Tento liberální přístup, spolu se zkušenostmi Židů v obchodování a znalostmi lokálních zvyků, jim přinesl nespornou konkurenční výhodu oproti obchodníkům ruským. Zakládali i první manufaktury na zpracování bavlny a záhy se někteří z nich stali největšími producenty bavlny v celé Střední Asii a Rusku. Mnoho Židů však bylo stále velmi chudých a živili se tradičními drobnými řemesly, jako barvení látek, ševcování a holičství. Na konci 19. st. tvořili 12% obyvatel Buchary. Jak už to tak ale bývá, jsou-li Židé úspěšní a panovník z nich má prospěch, těší se podpoře, běda ovšem, jsou-li úspěšní až moc, to pak přijde brzy obava např. z přílišné konkurence a dočasné zlepšení životních podmínek se může rychle změnit v situaci „z louže rovnou pod okap“.

Po prosperitě přichází soumrak

Zatímco v Bucharském emirátu na ně byly uvalovány větší a větší daně, v Ruskem dobytých územích, zahrnutých pod „Turkestanskij kraj“, byla zrušena „džizja“, daň pro nemuslimy, a nucení konvertité, „skrytí Židé“, kterým se říkalo „čala“, se mohli vrátit k víře svých předků. Není tedy divu, že to vedlo k masivní emigraci Židů z Bucharského emirátu do ruského Turkestánského kraje. Jejich vzrůstající počet brzy vyvolal diskriminační regulace a v r. 1892 byl guvernérem kraje vydán tajný oběžník s cílem co nejvíce omezit přistěhovalectví Židů. Po r. 1900 byl veden tlak na jejich návrat, coby „vetřelců“, zpět do Bucharského emirátu, byli obviňování např. z toho, že ožebračují lid a padělají dokumenty. Svůj podíl na těchto obviněních měla i ta část muslimského modernistického hnutí, zvaného „džadíd“, sympatizující s pozvolna se rodícím bolševickým hnutím. V dokumentech vysokých carských úředníků se objevovaly informace o tom, že místní, tedy muslimské, obyvatelstvo požaduje vyhoštění Židů a dokonce povolení k tomu, aby mohli tuto „věc“ vzít do svých rukou i s pomocí násilí. Mezi lety 1889 a 1. sv. válkou tak cca 1 500 Židů tuto oblast opustilo a přestěhovali se do Jeruzaléma, tehdy součásti Osmanské říše.  

Pád Bucharského emirátu

I přes vzrůstající diskriminaci z ruské strany byli Židé po bolševické revoluci v r. 1917 spíše na straně revoluce, neboť vzpomínky na útlak v Bucharském emirátu byly stále živé. V r. 1918 byla vytvořena Turkestánská sovětská republika a dalším cílem byl Bucharský emirát, který se po útoku sovětských vojsk v r. 1920 stal Bucharskou lidově sovětskou republikou, později rozdělenou tak, že se Buchara (i Samarkand a Šahrisabz) staly součástí Uzbecké SSR, dnešního Uzbekistánu. Značná část Buchary byla srovnána se zemí po leteckém bombardování sovětskou armádou. Bucharský emír přecenil síly své země a byl nucen uprchnout do exilu. Ideologickou kontrolu nad Židy na dobytých územích převzala „Jevrejskaja sekcija“ (Jevsekcija), tvořená evropskými aškenazskými Židy, s malou znalostí místních poměrů. Původním jazykem šíření sovětské propagandy mezi tamními Židy byla hebrejština, tou však Židé ve Střední Asii nemluvili, teprve r. 1921 byla zaměněna za místní judeo-perštinu (přesněji tádžickou perštinu). Tradiční komunitní život Židů v Bucharském emirátu symbolicky skončil popravou hlavy židovské obce, Pinchase Rabbina, v r. 1920 zastřelením. Moc převzal Výbor pro židovské záležitosti při ministerstvu zahraničí a Jevsekcija byla rozpuštěna. Po administrativních změnách r. 1924 se prakticky všechna centra tamního židovského života stala součástí Uzbecké SSR a židovské výbory byly zrušeny.

Pod sovětskou nadvládou a stalinským terorem

Jediné orgány, které si zachovaly určité organizační výsady, týkající se Židů, byly výbory pro zapojení pracujících Židů do zemědělství, vytvořené r. 1926, které zakládaly židovské kolchozy. Byla zcela eliminována třída židovských velkoobchodníků a průmyslníků, ale i malých obchodníků. Na bývalé živnostníky byly uvaleny vysoké daně tak, aby se přesunuli do výroby v továrnách, družstvech nebo kolchozech. Díky svým historickým vazbám na specifická odvětví tvořili středoasijští Židé hlavní sílu v továrnách a družstvech na tkaní a barvení hedvábí a bavlny, výrobě mýdla, v krejčířství, holičství a obuvnictví. Židovských kolchozů postupně ubývalo, na začátku 50. let byly zavřené poslední dva. Po r. 1928 začala masivní protináboženská propaganda a většina synagog byla r. 1930 uzavřena. V některých městech docházelo k obviněním z rituálních vražd a následným pogromům na Židy, což bylo před ruskou invazí neznámou věcí a vedlo k druhé masivní židovské emigraci, cca 4 000 Židů uprchlo přes Írán a Afghánistán do tehdejší britské mandátní Palestiny nebo do Francie. Stalinský teror se nevyhl ani Střední Asii, jen v letech 1937-38 bylo uvězněno na 1 000 Židů, prakticky veškerá židovská kulturní elita z předsovětských dob, v sovětských lágrech zahynulo kolem 700 Židů ze Střední Asie. Vycházely sice knihy v judeo-perštině a fungovaly židovské školy v tomto jazyce, nicméně vše bylo podřízeno sovětské propagandě. Veškeré kulturní aktivity bucharských Židů byly pak po r. 1938 potlačeny, zrušeny byly židovské noviny i divadlo. Byly uzavřeny klubovny, spolky a po r. 1940 zrušeno vydávání knih v judeo-perštině. Bylo zrušeno mnoho synagog, nadále směla v každém městě být jen jedna, s vyjímkou Taškentu, kde zbyly 4. Náboženské aktivity zmizely do kulturního podzemí a do soukromých domů.

Po druhé světové válce

Během ní sloužilo v armádě 4 000 Židů, z nichž 3 000 padlo. Již během války začala kampaň proti židovskému náboženství, jež po válce vyústila v nejčernější roky pro Židy v Sovětském svazu (1948-53). Desítky aktivních členů židovské komunity byly uvězněny, s trestem až na 25 let. Oficiální tisk byl plný antisemitských karikatur a Židům ze Střední Asie bylo znemožňováno dosáhnout vyššího studia, přes tyto těžkosti mnoho z nich dosáhlo na tituly lékařů, právníků či inženýrů. Většině ovšem stále zůstávala tradiční povolání v obuvnictví, holičství a ve státních maloprodejnách. Od konce 50. let se objevovala v tisku anti-izraelská propaganda a znovu došlo i na křivá obvinění z židovských rituálních vražd. Po tzv. „šestidenní válce“ Izraele s okolními arabskými státy přerušil Sovětský svaz diplomatické styky s Izraelem a vystěhování Židů bylo oficiálně zakázáno. Přesto po roce 1971 následovala třetí vlna emigrace Židů ze sovětské Střední Asie, jako součást velkého exodu Židů z celého SSSR. Až do r. 1987 se jich vystěhovalo cca 17 000, z toho zhruba 15 500 do Izraele, zbytek do USA, Kanady, nebo Rakouska.

Tradiční hudba “Šašmakom”

Jedna z oblastí, kde Židé mohli úspěšně působit a kde vliv sovětské propagandy v 60. letech 20. st. polevil, byla hudba. Jak Židé, tak muslimové, provozovali zdejší tradiční hudební styl „šašmakom“, neboli „šest míst“, hudebních modů, které se cyklicky opakovaly. Tato hudba (od r. 2003 na seznamu ohroženého kulturního dědictví UNESCO), vyžadující značné vzdělání a mnohdy jen ústní předávání tradice, se provozovala již na dvoře bucharských emírů a Židé v ní vždy vynikali. Snad i pro používání súfijských veršů, které sovětský režim viděl jako nepatřičné a nevhodné pro pracující lid, byla dokonce hudba šašmakom až do r. 1957 zakázána, hudebníci museli místo veršů oslavujících Boha zpívat verše oslavující stranu a Lenina. Po zrušení zákazu tvořili bucharští Židé až 30 % hudebníků tohoto stylu v tehdejším sovětském Uzbekistánu a Tádžikistánu. Kromě několika slavných rodů, jako Babachanov a Davidov, stojí za zmínku např. skupina „The Alaev Family“, bucharští Židé, kteří emigrovali r. 1991 z Tádžikistánu do Izraele a v r. 2012 vystoupili např. na festivalu world music Womad a v Česku na festivalu Respect Music.

Nejširší nabídku průvodců a map Uzbekistánu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Po vzniku nezávislého Uzbekistánu

Přestože zde byla tádžická perština, jako jazyk vzdělanců celé oblasti, nejpoužívanějším jazykem, dnes je v Uzbekistánu úředním jazykem uzbečtina, kterou mluví 74 % obyvatel. Ovšem v kulturním centrech, jako je např. Samarkand a Buchara, není problém se domluvit i persky. V sovětských časech byla pro psanou judeo-perštinu (někdy zvanou též také „Judeo-Tajik“), stejně jako pro všechny jazyky ovládaných zemí, přijata azbuka. Dnes se používá v Uzbekistánu latinka, ale např. v Tádžikistánu zůstala azbuka. Další vlna židovské emigrace po vzniku nezávislého Uzbekistánu nastala z obavy z možných tlaků nového režimu a vzestupu méně tolerantních směrů islámu, tak jako se to stalo v Tádžikistánu, kde došlo v 1. pol. 90. let i k občanské válce, nebo v Afghánistánu, který r. 1996 ovládlo hnutí Tálibán. Obavy se sice nakonec neukázaly jako opodstatněné, neboť režim v Uzbekistánu se vždy snažil držet možný vzestup radikálního islamismu na uzdě, nicméně v r. 2000 zde počet Židů klesl na 10 000 a dnes jich zůstalo v Buchaře méně než 150. Alespoň některé z jejich tradičních domů v židovské čtvrti prošly citlivou rekonstrukcí a jsou z nich dnes hotely pro turisty (např. Amelia Boutique Hotel nebo As-Salam Hotel), většina původních domů je však v ohrožení a chátrá. V dnešním Uzbekistánu je 12 synagog, z celkového počtu cca 8 – 13 000 Židů (z toho 500 – 3 000 „bucharských“, zdroje se v odhadech různí) jich většina žije v hlavním městě Taškentu.

Dnešní život bucharských Židů

Dnes je v Buchaře jen asi pět rodin, které ještě zachovávají i takové tradice, jako je košer jídlo, mezi nimi např. známé rodiny Matatov a Mikaelovič, nebo (samozřejmě) rodina hlavního rabína, kantora a předsedy bucharské židovské obce, Abrahama Išakova. Funkční jsou jen dvě synagogy, židovská škola, kulturní spolek a hřbitov. Ve škole je ale z 440 studentů jen 39 Židů. Studují zde Uzbekové i Tádžikové, vedle hebrejštiny hlavně angličtinu, vyučování probíhá v ruštině. V Buchaře není snadné najít si židovského partnera a stále těžší je vůbec shromáždit 10 mužů, tzv. „minjan“, ke společné motlitbě. Židů ubývá, a tak mezi zaměstnanci bucharské obce jsou i muslimové, např. kuchaři Asadovovi, proslulí svými lahůdkami, jako je třeba kapr nakládaný v česneku a koriandru. Zdejší uzbecké pořekadlo, vystihující historický vývoj, říká: „Židé nám dali zlaté hlavičky, Rusové zlaté ručičky, ale po nás zbudou už jen zlaté zuby“. To pochopíte při pohledu na úsměvy mnohých místních, a nejen žen, které na vás mnohdy zasvítí tolika zlatými zuby, až si řeknete, že je to tu snad nějaká móda „zářivých úsměvů“, což je asi pravda, uzbecké ženy si často nechávají udělat ze zlata celou horní řadu zubů. Inu, jiný kraj, jiné představy o kráse.

Podpora z emigrace a hnutí Chabad

Mnozí židovští emigranti z USA a Izraele pomohli svými dary k rekonstrukci obou synagog a hřbitova. Ortodoxní chasidské hnutí Chabad-Lubavič, původem z newyorského Brooklynu, je v Uzbekistánu velmi aktivní. V Buchaře se stará hlavně o druhou ze dvou synagog, jeho členem je i vrchní zemský rabín v Taškentu, Baruch Abramchajev, který se stará o dostupnost košer potravin. Jeden z emigrantů, izraelský milionář Lev Leviev, syn rabína původem ze Samarkandu, posílá každoročně bucharským macesy, aby mohli patřičně oslavit svátek pesach. Leviev je i předsedou Světového kongresu bucharských Židů, v r. 1992 založil nadaci Or Avner, kterou řídí rabín David Mondshine, syn rabína z hnutí Chabad. Nadace podporuje židovské vzdělávání v zemích bývalého SSSR, školy, dětská hřiště, tábory mládeže a vzdělávání rabínů. Tradice ortodoxního aškenázského Chabadu, jak ji vnějškově známe v podobě černých kaftanů, klobouků a svátečních kožešinových klobouků, „štrajmlů“, ovšem nejen svým vzhledem poněkud naráží na zvyklosti bucharských Židů, kteří jsou sice rádi za finanční pomoc, na druhou stranu příliš ortodoxní pohled a černé odění mnohdy vzbuzuje rozpaky. „Dřív tu nikdo černé klobouky nenosil“, poznamenal v jednom z rozhovorů bucharský rabín.

Bucharští Židé ve světě

Dnes žije nejvíc bucharských Židů v Izraeli, asi 200 000, tradičně v západním Jeruzalémě, kde se usazovali zejména po r. 1880 a vytvořili zde svou čtvrť Rehovot, dnes známou jako „Bucharská čtvrť“, nejvíce jich pak obývá předměstí Tel Avivu. V USA jich sídlí asi 70 000, z toho 50 000 v New Yorku ve čtvrti Queens, kde je dnes na 30 synagog. Smutným dokladem ohrožení netolerantními směry islámského fundamentalismu a válkou je fakt, že v sousedním Tádžikistánu dnes zbylo z cca 15 000 Židů v r. 1989 jen několik desítek. Poslední aktivně využívaná synagoga v Dušanbe byla z nařízení vlády, i přes protesty ze strany USA a Izraele, zbořena r. 2008, aby uvolnila místo vládním budovám. S pomocí židovských organizací a soukromých dárců byla r. 2009 otevřena nová. Ve válkami a tálibánským režimem zdecimovaném Afghánistánu zbyl už jen jeden poslední Žid, Zablon Simintov, obchodník s koberci, původem z rabínské rodiny bucharských Židů. Emigraci dlouho odolával, nicméně po odchodu amerických vojáků a převzetí země v srpnu 2021 Talibanem, nakonec na židovský nový rok, Roš HaŠana, 7. září 2021 (1. tišri, 5782 dle židovského kalendáře) Afghanistán opustil, větší obavy než z Talibanu měl prý z tamní odnože Islámského státu. Popřejme tedy na závěr, jemu, i všem bucharským: „’Ajn oro’ dar boši“, „Ať nad Vámi zlé oko nemá moci“. 

Bucharští Židé, část III. – synagogy a starý židovský hřbitov

Literatura:

„Jews in Uzbekistan“ – https://factsanddetails.com/central-asia/Uzbekistan/sub8_3d/entry-4711.html

„Jewish Bukhara“ – https://silkroadencounterswordpress.wordpress.com/2017/01/04/jewish-bukhara/

„Judeo-Tajik language“ – www.jewishlanguages.org/judeo-tajik

„The Last Jews of Bukhara“ – https://parallelozero.com/wp-content/uploads/2020/02/Uzbekistan_The-last-jews-of-Bukhara.pdf

„Buchara: Jewish Quarter“ – http://uzbek-travel.com/about-uzbekistan/facts/bukhara-jewish-quarter/  

„Uzbekistan Jewish heritage Tour“ –  http://eurasia.travel/uzbekistan/tours/uzbekistan_jewish_heritage_tour/

“Last Jew of Afghanistan leaves country” –  www.theguardian.com/world/2021/sep/08/afghanistans-last-jew-leaves-country

„Uzbekistan´s long persecuted Bukhara Jews“ – www.aljazeera.com/features/2015/5/6/uzbekistans-long-persecuted-bukhara-jews