Cesta z Chivy do Buchary je dlouhá 460 kilometrů a vede z větší části pouští Kyzylkum. Poušť Kyzylkum zabírá plochu 200.000 km2, slovo „kyzylkum“ doslova znamená „červený písek“.
Kyzylkum
Není to ovšem typická písečná poušť, jak si ji představujeme ve svých představách. Rostou zde byliny a keře, lze tady spatřit ještěrku a hada. Typickou rostlinou je saxaul, což je keř, jehož kořeny sahají až do hloubky 20 metrů. V pouští také dosud žijí beduíni, i když již nekočují tolik jako dřív a své jurty si raději staví poblíž potrubí, vedoucího vodu z Amudarji. Jurty jsou z morušového dřeva, pokrytého plstí z ovčí vlny.
Malý tábor, na který jsme narazili, patří dvěma bratrům a jejich rodinám. Každý z nich vlastní 600 kusů dobytka a na zimu ženou kozy do hor, vzdálených 400 kilometrů. Čím více se blížíme k Bucharské oáze, začíná se objevovat stále více zeleně a pouštní písek je nahrazen bílými lány. Bílými proto, že právě začíná sklizeň bavlny.
Sběrači bavlny se usmívají a sami se nám staví před objektiv. To je ostatně pro celý Uzbekistán typické – zatímco jinde nemají domorodci naoko focení rádi a požadují zaplatit za každý snímek, tady dostanete spíše vynadáno za to, že si dotyčného nechcete vyfotit vícekrát a ještě s každým členem rodiny. Zemědělci dokonce sami odněkud vyčarovali svůj foťák a chtějí se zvěčnit s námi…
Buchara
Buchara byla v minulosti velmi bohaté město, protože bylo významnou zastávkou na Hedvábné stezce. Hedvábná stezka existovala přibližně od 1. století př.n.l. a vedla z Číny do Říma, později Byzance. Její konec je těsně svázán s dobytím Konstantinopolu osmanskými Turky v roce 1453.
Hedvábná stezka představovala prakticky první transkontinentální cestu. Její celková délka byla přes 12000 kilometrů a jejím centrem byla právě oblast střední Asie, kde se dělila na více proudů. Města jako Samarkand a Buchara proto z její existence značně zbohatla. Buchara navíc kromě obchodní činnosti byla také významným centrem islámu. V 16. století se Buchara stala hlavním městem nově vzniklého Bucharského emirátu, který přetrval až do počátku 20. století. Většina památek pochází z tohoto období, jsou zde však i takové, které přetrvaly nájezdy Čingischána. K těm patří zejména dvě mauzolea, nacházející se v městském parku.
Bucharské hammámy
Nejstarší památkou města je Mauzoleum Ismaila Samanida. Samanidovská dynastie vládla v Buchaře v 9. a 10. století a mauzoleum dostalo jméno po jejím zakladateli, i když je v něm uložena také hrobka jeho otce a jednoho z vnuků. Stavba svými prvky připomíná zoroasterské ohňové chrámy a napočítáme zde celkem 19 způsobů kladení cihel. Jako pojivo bylo použito velbloudí mléko.
Mauzoleum Chasma Ayub se začalo stavět již ve 12. století, první kopule však vznikla teprve ve 14.století a další tři dokonce až v 16. století. Jako mauzoleum navíc tato budova nikdy nesloužila a protože stojí na místě, spojeném s legendou o prvním vystříknutí bucharského pramene, je dnes uvnitř umístěno Muzeum vody. S vodou dokázali Bucharští vždy dobře hospodařit. Na přelomu 19. a 20. století se ve městě nacházelo 100 bazénů a 20 lázní, tzv. hammámů. Některé z nich jsou funkční dodnes, ty nejstarší fungují dokonce nepřetržitě od 16. století.
V současné době má Buchara 260.000 obyvatel a v městském parku se konává dopoledne bazar. Tržnicí se proplétají zbytky městských hradeb ze 16. století. Každý bochník chleba je ozdoben a označen značkou výrobce. Tyto značky se dělají speciálním nástrojem, který vypadá na první pohled jako ocelový kartáč. U vodní nádrže stojí také jedna z nejkrásnějších bucharských mešit – Bollo Hauz. Mešita byla dokončena v roce 1712 a její název doslova znamená „za rybníkem“. Za sovětské éry zde byl dělnický klub, dnes však již opět slouží jako páteční mešita.
Historie bohatého města
Historie Buchary je velmi stará, první významnější zpráva pochází od Alexandra Velikého, který město obsadil ve 4. století př.n.l. Po něm sem přišli z Íránu Sassánovci, kteří s sebou přinesli zoroasterismus.
V 8. století dobyli město Arabové, v 9. století buduje Ismail Samanid mauzoleum pro svého otce. Ve 12. století zničil Bucharu Čingischán, rozkvět nastává opět až ve 14. století za vlády Amira Timura a následně jeho vnuka Ulug Bega.
V 16. století se Buchara stala hlavním městem dynastie Shaybánovců. Poslední dynastií, která zde vládla, byli od roku 1785 Mangitové. Úplně posledním emírem pak byl Said Alimchán, který v roce 1920 utekl do Afghanistánu a město zcela přenechal v rukou Sovětů.
Nejrozsáhlejší bucharskou památkou je pevnost Ark, zabírající 4,5 hektaru. Původní stavba vznikla již ve 4. století, z té doby tady ale nic nezůstalo a Ark je dnes prezentován spíše jako rezidence bucharských emírů. Na náměstí Registán před hradbami se konával každý den veliký bazar a emír se svými ženami sledovali nikým neviděni z malého balkónu ruch na tržnici a odesílali své služebníky dolů pro vybrané zboží.
Hned za branou stojí Bílá mešita (Ak Masjid), v níž se zastavovali příchozí poutníci a obchodníci, aby se pomodlili. Zřejmě kvůli jejich značné frekvenci má mešita hned čtyři mihráby – 1 vevnitř a 3 venku (všechny samozřejmě směřují k Mekce). Korunovační síň pochází ze 17. století, zlatý emírův trůn se však nyní nachází v petrohradské Ermitáži. Cihlová zeď za vchodem měla dva významy – procházející poutníci neviděli jednání, probíhající na nádvoří, a odcházející delegace, které musely před emírem couvat, se teprve u zdi mohly otočit. Značná část královského paláce byla však bohužel zničena při bombardování, jímž se Lenin snažil přinutit bucharského emíra, aby připojil svou zemi k Sovětskému svazu. Jeho následky jsou vidět v tzv. „zakázané zóně“ dodnes. Zároveň se odsud ale naskýtá také jeden z nejhezčích pohledů na Bucharu. Hlavní třída Khoja Nurobod vede od pevnosti až na náměstí Poi Kalon s nejvyšším minaretem ve městě a nachází se na ní velký trh s koberci a zlatý bazar.
Náměstí Poi Kalon
Komplex Poi Kalon tvoří mešita, medresa a minaret. Nejstarší z nich je minaret, který jako jediná z původních staveb přežil ničení Čingischána. Mešita a medresa musely být vybudovány v 16. století znovu. Minaret Poi Kalon dal postavit Karakhanid Arslanchán, dokončen byl v roce 1127 a jedná se již o třetí minaret na tomto místě. První spadl při zemětřesení a druhý, částečně dřevěný, se zřítil již krátce po svém vztyčení. Tento je vysoký 46,5 metru a jeho základy jsou ukotveny v hloubce 11 metrů.
Mešita Poi Kalon je druhou největší v Uzbekistánu (po mešitě Bibi Chanum v Samarkandu). Vejde se do ní současně 10.000 věřících, 208 pilířů podpírá 288 malých kupolí, které slouží zároveň jako zesilovače. Mešita byla postavena v první polovině 16.století, dochovala se zde však například také studna ze 12.století. Medresa Mir-i-Arab byla dokončena v roce 1536 za chána Shaybani Ubaydullaha a je dodnes činná, studuje zde 80 studentů.
Bucharské dómy
Typickými bucharskými stavbami jsou obchodní dómy, které daly v 16. století postavit Shaybánovci. Všechny jsou zastřešeny malými kupolemi a jsou postaveny na půdorysu chorsu, což lze doslova přeložit jako „čtyři cesty“. V praxi to znamená, že východy vedou do všech čtyř stran, čímž je zároveň zajištěna přirozená klimatizace a příjemné prostředí pro obchodníky i zákazníky.
Jednotlivé dómy byly v minulosti zaměřeny na určitý druh zboží, například Zargoron je určen šperkařům, Telpak Furushon byl obchodním dómem, kde se šily a prodávaly čapky, Saraffon byl bazarem penězoměnců (vyměnit dneska v Buchaře peníze je ovšem trochu problém a když už nějakou směnárnu najdete, tak mohou vyměnit maximálně 50 dolarů pro celou skupinu). Na dalším náměstí stojí proti sobě dvě medresy. Ulug Begova medresa pochází z první poloviny 15. století. Timurův vnuk Ulug Beg byl osvícený muž a kromě toho, že dal postavit ve své zemi tři medresy (všechny tři postupně uvidíme), zavedl také vzdělání pro všechny. Do té doby bylo určeno pouze mužům.
Stavba Abdul Azizchánovy medresy byla zahájena v 17. století, nebyla však nikdy dokončena, protože panovník v roce 1652 předčasně zemřel.
Tim Abdullachán pochází ze 16. století a vchází se do něj dosud původními dveřmi z jilmového dřeva.
Mešita Magok-i-Attari pochází ze 12. století, pod jejími základy však byly nalezeny pozůstatky buddhistického kláštera a zoroasterského ohňového chrámu. Rovněž dochovaný portál na sobě nese zoroasterské znaky. Mešita se nachází pod úrovní ulice, protože v 16. století při výstavbě obchodních dómů a karavanserajů byla provedena navážka, aby se hladina celého prostranství srovnala.
Oběd u bazénu
Lab-i-Hauz patří k oblíbeným místům odpočinku a občerstvení místních domorodců i turistů. Neexistuje snad jediná výprava, která by se v některé ze zdejších restaurací nezastavila alespoň jednou na oběd či večeři „u bazénu“ (jak by se dal taky přeložit název tohoto místa).
Stavby kolem bazénu jsou dílem Nadir Devon Begiho. Devon Begi není jméno, ale funkce, odpovídající vládnímu úředníkovi, zastávajícímu za chána pozici ministra financí či velkého vezíra (v tu dobu to bylo totéž). Otázkou je, zda je čistě náhoda, že v přilehlém parku je umístěna socha Khoji Nasredina, oblíbeného vtipálka, který svou chytrostí vyzrával nad daňovými správci.
Nadir Devon Begi Chanaka byla postavena v letech 1619-20 a nebyla zřejmě dokončena v plném rozsahu. Tvoří ji totiž pouze mešita s dvojitou kopulí a několik cel ve dvou patrech, určených pro svaté muže. Dnes slouží jako obchod a galerie, obrazy a látky jsou vystaveny rovněž v bývalém mihrábu.
Na druhé straně bazénu stojí Nadir Devon Begi Medresa, postavená rovněž v první polovině 17. století. Její portál zdobí vyobrazení ptáka fénixe jakožto symbolu štěstí, což je v islámu dost nezvyklé. Další výjimkou je, že v této medrese se nenachází mešita. Důvodem je zřejmě to, že se původně mělo jednat o karavanseraj. V současné době probíhají na nádvoří každý den masové večeře s folklórním programem.
Čtyři minarety Chor Minor
Chor Minor nestojí sice přímo v oblasti starého města, takže je třeba si k němu kousek zajít, jedná se však o jednu z nejvíce zobrazovaných bucharských památek.
Chor Minor znamená doslova „čtyři minarety“ a původně se jednalo o vstupní bránu do medresy, postavené v roce 1807 bohatým turkmenským měšťanem Khalifem Niyazkulem. Každý ze čtyř minaretů je jiný, protože mají vyjadřovat povahu jeho čtyř dcer. Medresa byla zničena za sovětské éry.
Náš hotel Malika (Princezna) se nachází poblíž dalšího náměstí, na němž stojí dvě medresy a jedna mešita – mešita Khoja Kalon (1573-1579) s výrazným minaretem, medresa Abdurachmoni Alam (19. st.), v níž je dnes umístěna pobočka muzea umění, a medresa Gaukushon (1562-1566), postavená na místě bývalých jatek. Gaukushon je v překladu „ten, kdo zabíjí býky“.
Převzato z kasp.cz.
