Buchara

První zprávy o městě Buchara pochází z roku 2500 př.n.l. Díky své poloze na řece Zaravshan to byla vždy významná oáza v poušti, která se stala důležitou zastávkou všech obchodních karavan. Její příjemné prostředí ještě podpořilo město výstavbou dobré kanalizační sítě. V Buchaře se nachází celkem 120 bazénů a posezení ve stínu 400 let starých morušovníků přijde v odpoledním vedru k duhu i dnes. Proto se zde taky vždy dařilo řemeslníkům a obchodníkům. Například výroba nožů má v Buchaře staletou tradici.

Nejhezčí pohled na město v zapadajícím slunci se naskýtá z nejvyššího minaretu Poi Khalon, vysokého 46,5 metru. Ten podobně jako minaret v Samarkandu není běžně přístupný, takže opět musel přijít ke slovu úplatek…

Chor Minor, což doslova znamená „4 minarety“, byl postaven v roce 1807 a původně byl součástí větší stavby, která obsahovala také mešitu a medresu. Ta byla však zničena za sovětské éry, zbytky tříd je vidět po stranách.

Za nejhezčí chrám v Buchaře bývá považována mešita Bollo-Hauz, která vznikla v letech
1712-13 a je stále aktivní. Za sovětské éry byla zavřená, v současnosti se však používá jako bucharská páteční mešita, a proto se zde právě dnes připravuje všechno k modlitbě (koberce, zvuková aparatura apod.).

Nejstarší stavbou Buchary je pevnost Ark, která byla vybudována v 1. století a významně přestavěna ve 4. století. Pevnost sloužila jako rezidence emíra, který zde působil až do roku 1920, kdy se Lenin rozhodl ji vybombardovat, aby přinutil Uzbekistán připojit se k SSSR. Jednalo se vlastně o první použití leteckých bomb v historii.

Buchara byla prosperujícím městem už 2000 let př.n.l., v 1. století byly vybudovány dvojité hradby, což byla sice finančně náročná záležitost, Buchara si to však díky své pozici na Hedvábné stezce mohla dovolit. Město mělo v tu dobu 12 bran a u každé z nich stála malá mešita, kde se příchozí umyli a pomodlili. Jednou z nich je také Bílá mešita, která dnes slouží jako muzeum, v němž jsou vystaveny spisy ze 16.-20. století.

Pevnost byla vlastně malým městem ve městě, v němž bydleli příslušníci královské rodiny a nejvyšší šlechtici. Před hradbami se rozkládala tržnice a jejich ženy si vybíraly zboží, aniž by je přitom bylo zezdola vidět.

Trůní sál, který sloužil rovněž jako recepční hala, pochází ze 16. století a jedná se o jedinou dochovanou část Královského paláce, zbytek byl zničen v roce 1920. Následky Leninova bombardování si můžeme prohlédnout zejména v zakázané části, kam jsme se dostali opět díky úplatku policajtovi. V ruinách paláce tady lze dokonce ještě dnes zakopnout o zbytky původní keramiky.

Na nejznámějším bucharském náměstí, nazývaném podle jedné z mešit Poi Khalon, se nachází hned tři význačné stavby – mešita Poi Khalon (16. st.), minaret Poi Khalon (12. st.) a medresa Mir-i-Arab (16. st.).

Nejstarší z nich je minaret Poi Khalon (Kalyan), postavený v letech 1123-27. Všechny ostatní původní stavby na tomto místě ve 13. století Čingischán zničil. Minaret ponechal, protože to byl důležitý strategický bod. Mešita zde byla obnovena až v 16. století, kdy byla rovněž naproti přistavěna medresa.

Mešita Poi Khalon (Kalyan) byla postavena počátkem 16. století v typickém timurovském stylu a jednalo se o druhou největší mešitu ve Střední Asii (po mešitě Bibi Chanum v Samarkandu). Galerie je zastřešena 288 kupolemi, které stojí na 208 sloupech, na dvoře se může modlit současně 10.000 věřících, kteří perfektně slyší díky akustickému systému, používanému rovněž už od dob Timurovců. Mešita je dodnes aktivní a každý pátek se sem chodí modlit domorodci v tradičním oděvu.

Na nádvoří stojí monument, věnovaným nevinným dětem zabitým Čingischánem. Čingischán totiž vjel na nádvoří mešity na koni a po upozornění, že se má v chrámu poklonit, začal nemilosrdně stínat hlavy všech přítomných a jejich dětí.

Medresa Mir-i-Arab vznikla v roce 1535 a dodnes slouží jako škola koránu. Proto si ji můžeme natočit pouze zvenku a dovnitř nemáme povolen přístup.

Při výstavbě města v 16. století byly ulice Buchary spojeny řadou obchodních dómů (Trading Dome). Čárka nad „o“ je ve slově „dóm“ záměrně, protože se ve skutečnosti jedná o rozlehlé pasáže zastřešené kupolemi. Každá z nich byla zaměřena na určitý druh zboží a toto dělení se víceméně stále dodržuje – výroba a obchod se šperky, koberce, nožíři, penězoměnci atd. V některých z nich najdeme dokonce hrobky, v nichž se nechali pochovat místní obchodníci.

Další bucharské prostranství bývá někdy nazýváno Náměstí dvou medres. Medresa Abdul Aziz Chán se začala stavět v roce 1652, zůstala však nedokončená a dodnes je kolem ní lešení. Ulugh Begova medresa z roku 1417 je typická dvoupatrová stavba, výrobky ve zdejších galeriích jsou však dražší než jinde, protože je na ně uvalena 35 % přirážka, která jde na její opravu.

Mešita Magoki Attari leží pod úrovní ulice, protože byla postavena již v 10. století, a to ještě navíc na základech chrámu ze 6. století. Na její fasádě proto můžeme rozeznat také zoroasterské prvky.

Lab-i-Hauz bývá nejoblíbenějším místem odpočinku návštěvníků Buchary. Jedná se doslova o „náměstí kolem bazénu“, což také volně označuje jeho pojmenování – slovo „lab“ znamená „rty“ a má vyjadřovat skutečnost, že stavby jsou zde rozestavěny kolem vodní nádrže jako rty kolem vlhkých úst. Při teplotě 38 st. C je pro nás toto vysvětlení rozhodně přijatelnější než legenda o nešťastné židovské dívce. Bazén je zde již od roku 1477, chanaka, mešita a medresa byly postaveny později. Mešita Nadir Divan Begi je z roku 1620 a má velice jednoduchou výzdobu, protože sloužila jako meditační místo sufídů (dervišů).

Medresa Kukeldash byla postavena v letech 1568-69 a jedná se o největší medresu v Buchaře. Má celkem 160 pokojů a za sovětské éry zde sídlila vláda Uzbecké SSR.

Nadir Divan Begi Chanaka z roku 1622 dnes přes den představuje spíše nákupní dvůr, večer se zde konají folklórní představení. V parku před chanakou pak stojí socha další oblíbené místní postavičky – Hodži Nasredina.

Ani vysoké teploty nám nezabránily v tom, abychom se nešli ještě víc zapotit do jednoho z místních hammamů. Vybrali jsme si schválně nejstarší lázně, které se stavěly již počátkem 16. století, tedy v době, kdy vznikaly také bucharské obchodní dómy. Podlaha v hammamu je vyhřívaná zespodu. Nejprve se posadíte nebo si lehnete na vyhřívané mramorové desky, doporučuje se asi tak na 20 minut. Míra vlhkosti závisí na tom, nakolik se budete při tomto procesu polévat vodou. Mokří budete ale stejně. Pak již nezbývá nic jiného než se položit na „obětní oltář“ a nechat se dokonale vydrhnout a rozválcovat místním masérem…

Dokonale vyčištění a naporcovaní jsme si před večeří ještě zašli na procházku do městského parku. Ne kvůli kolotočům a horské dráze, ale protože se zde nachází také hrobky místních vládců.

Mauzoleum Chasma Ayub (12.-16. st.) připomíná spíše malou pevnost. Sestává ze čtyř místností završených kupolemi, přičemž každá z nich byla postavena v jiné době a jiném stylu. Přestože základní konstrukce pochází již ze 12. století, první kupole byla vztyčena teprve za Tamerlána v roce 1380.

Mauzoleum Ismaila Samanida (Ismoil Samoniy), stojící pouhých pár desítek metrů od Chasma Ayub, je ještě starší. Stavět se začalo počátkem 10. století a pojmenováno bylo po zakladateli Samanidovské dynastie, která vládla v Buchaře od roku 875. Jelikož hlavním náboženstvím ve městě byl v tu dobu ještě zoroasterismus, má toto mauzoleum tvar zoroasterského chrámu.

Převzato z www.kasp.cz.