Buchara

Slavomír Horák

Ráno přijíždí vlak do Buchary, avšak jsme teprve na předměstí Kagan. Do Buchary sice vede železnice, ale ta dnes není využívaná. Bylo zajímavé, že když byla železnice okolo Buchary stavěna, emír si nepřál, aby tato “ďábelská novota” vedla přes jeho město. A tak bylo nádraží postaveno na předměstí Kagan, které bylo osídleno především Rusy a dodnes je zde zachovaný palác, který emír Abdullah nechal postavit pro cara Mikuláše II. Později emír změnil názor a nechal si postavit do centra Buchary odbočku, ale ta již dnes není využívána.

Právník Rafit mě zve do svého auta a odváží do centra s tipem na levný hotelem Zarafšán. Jenom krátký oddech a vyrážím do ulic starého města. Buchara mě od prvního okamžiku nadchla – byla do doslova láska na první pohled. Na rozdíl od Samarkandu, kde jsou jednotlivé památky nádherné, ale prostor mezi nimi je již vyplněn moderní zástavbou, Buchara dýchá ještě starou atmosférou domků z nepálených cihel, které vytvářejí představy dávno prošlých věků. Samozřejmě, že to zde nevypadá jako v 18. století, když z domků čouhají televizní antény a projíždějí se zde automobily, ale stačí, aby se člověk posadil do stínu a vzal třeba vyprávění Nasreddína Efendiho, a zážitek je dokonalý. Ostatně socha tohoto středoasijského Enšpígla stojí na jednom z centrálních náměstí – Labi Hauz s klasickým howzem (bazénem).

Odpoledne si však musím najít nějaký dobrý koutek pro pozorování zatmění slunce. Místní lidé si houfně “očuzují” sklo, já jsem přece jen vybaven modernějším vybavením. K pozorování si vybírám příhodné místo u Ulughbekovy mešity, což je skoro symbolické.

Zatmění zde samozřejmě není tak výrazné jako ve střední Evropě, ale i místní z toho někdy měli strach. Pamatuji se ještě, když se nás v Kyrgyzstánu ptali, jestli se něco může stát. Ale zatmění slunce nad nejznámějším bucharským minaretem Kalan je dalším povedeným “turistickým zážitkem.”

Druhý den hned ráno raději mířím na OVIR kvůli registraci. V Buchaře se hodlám zdržet déle jak 3 dny, a tak nechci mít potíže s razítky. Naštěstí jim stačí potvrzení z hotelu a žádné razítko do pasu mi nedají.

Ale hlavně se věnuji památkám. Ulughbekovu mešitu, velmi účelově, a přitom velmi krásně, upravenou, mohu konečně vidět i zevnitř. Zajímavý je perský nápis, který je námětem k úvaze i dnes : “Touha po poznání je povinností každého muslima i muslimky” Na tehdejší dobu velmi pokrokový nápis i pro Evropu. Koneckonců ženy mohly na Karlovu universitu až koncem 19. století.

Překračuji další ze tří zachovalých tržních kopulí Buchary a ocitám se v samém srdci města. Zde sídlí jedna ze dvou náboženských škol – medres (druhá byla v Kokandu), které byly otevřeny i v době komunismu – Mir Arab. Celému náměstí vévodí téměř 50 metrů vysoký minaret Kalan, který je typickou ukázkou stavby minaretů ve střední Asii, které tvoří jakýsi “komín”, většinou s pásovými reliéfy na obvodových zdech.

Pokračuji dále po staré obchodní třídě směrem k Arku (pevnosti). I zde jsou po staletí zachované obchůdky a, což je mi velice sympatické, nejsou zde nějaké zaprášené suvenýry, ale skutečně dodnes živé obchodní centrum, kam si chodí pro koberce polovina Buchary a ještě přidružené vesnice.

Bucharský ark byl ještě v 19. století sídlem emíra a dnes slouží jako muzeum, které se postupně opravuje. Nejzajímavější je výstava, věnovaná dějinám bucharského emirátu. Místní “děžurné” jsou ze mého zájmu trochu nervózní, protože si neustále opisuji nějaké údaje a obkresluji mapky, ale kde bych k nim třeba jinak přišel. Navíc starší knihy jsou zde opravdu drahé, což ostře kontrastuje s knihami o současném presidentu Islamu Karimovovi, které jsou naopak “za babku”. A to mi ještě moje nová známá průvodkyně z Arku večer ukazuje obchod, kde si mohu koupit většinu z toho mála, co je v ruštině v současném Uzbekistánu vydáváno. Bohužel nějakou souhrnnou historii země nemají. Všude samý Navoi a Timur, především v uzbečtině. Tu zkouším a jde mi to s pomocí turečtiny a ruštiny dosti špatně.

Nejvíce mě však za těch pár dní, co jsem v Buchaře, uchvátilo nenápadné Sámánovské mauzoleum z 10. století. Čtvercová budova, dokonale symetrického tvaru – našel jsem pouze dvě místa, kde nebyla symetrie zachována. Navíc je výborně postavena a stačilo sem přijít kdykoliv, posadit se do stínu a odpočívat při pohledu na tuto dokonalou stavbu. Byl jsem tam skoro v každé denní době a pokaždé je to tam jiné a pokaždé jsem si všiml nějakého nového ornamentu, který jsem nezaznamenal.

Buchara však má i zajímavé okolí, především honosné sídlo emíra Sitora-i Mochi Hosa (Dům hvězd měsíce), náboženské centrum sufijského řádu nakšbandíja s hrobkou zakladatele tohoto řádu Bahauddína Naqšbanda nebo městečko Vobkent se zajímavým minaretem a živým nedělním trhem.

Navštěvuji i místní informační středisko, kde si za 1 dolar mohu odeslat tolik mailů, kolik jich jen napíši. Mimochodem se zde dívám i na ceny letenek, které mě hned překvapily. Letenka z Buchary do Moskvy stála 200 USD, což ovšem v přepočtu na černý kurs znamenalo asi 60 dolarů. Trochu jsem litoval, že ještě chci jet do Turkmenistánu a přes Írán a Turecko domů. To jsem ještě netušil, co mě čeká na západě Uzbekistánu a že nakonec z Uzbekistánu stejně poletím.

Jedním z vrcholů celého pobytu se stalo pozvání na slavnost obřízky, která se u muslimů (nikoliv u muslimek) provádí okolo 5-6 roku. To jsem takhle podvečer seděl pod minaretem Kalan a pozoroval skupinu italských turistů, na které se vtrhli místní děti-prodavači. Vedle mne seděla skupinka Rusů, se kterými jsme se rychle seznámili. A tak jsem se dostal k jednomu jejich příbuznému, Firuzovi, jehož syn právě vstupoval do “stavu dospělých”, jak se vyjádřili aksakalové (nejstarší představitelé s přirozenou autoritou) mahally. Kromě toho, že chlapec dostal nový chalát (plášť) a čalmu (typickou pokrývku hlavy, dnes využívanou spíše pro slavnostní účely), musel každý váženější host přednést na počest chlapce přípitek a zatančit v kruhu lidí. A protože jsem host z takové dálky patří k těm nejváženějším, očekával se projev ode mne s velkým napětím. Nejsem zrovna v těchto příležitostech kovaný, ale moji noví známí z Taškentu mi tvrdili, že to nebylo špatné. Nakonec to všechno mohutně zapíjíme vodkou a mám opravdu štěstí, že mě Firuz zajistil auto až do hotelu.

Převzato z http://slavomirhorak.euweb.cz