Brusel – malé velkoměsto

Belgie je jazykově rozdělena na vlámský a valonský region a ikdyž Brusel patří geograficky k tomu vlámskému, je od roku 1963 oficiálně dvoujazyčný (a od roku 1989 i samostatným regionem). Nicméně nejen díky sídlu Evropského parlamentu, ale také migraci lidí, celou jednu třetinu obyvatel tvoří cizinci, a tak je zde možné slyšet mnohem více jazyků než jen vlámštinu nebo francouzštinu. V nevelké metropoli lze také najít více než šedesát muzeí a galerií, které společně s mnoha netradičně pojatými komiksovými malbami vyobrazenými na fasádách domů vytváří neobvyklou iluzi paralelního života uvnitř i vně jeho zdí.

Močící chlapeček

Roli srdce Bruselu plní rozsáhlá vydlážděná plocha jménem Grand Place v Dolním městě. Okolo vyčnívají gotické, barokní a vlámské renesanční domy přispívající k pohádkovému kouzlu tohoto náměstí. Restaurace umístěné v přízemí těchto domů lákají návštěvníky svým bohatým interiérem a hlavně lokálními specialitami. Rozlehlá obdélníková plocha náměstí slouží k různým oslavám svátků, trhům, festivalům a jednou za dva roky se náměstí dokonce promění v obří květinovou plochu. Hlavní a nejvyšší budova náměstí se jmenuje Hôtel de Ville, což není hotel, jak jméno snadno naznačuje, ale radnice. Tato poutavá stavba začala vzrůstat v 15. století a jejím nápadným rysem je její věž, která nejen že není symetricky umístěna ve středu, jak je většinou zvykem, ale i to, že je mírně nakřivo.

V noci, když sleduji velkolepou světelnou „show“ promítanou za doprovodu klasické hudby na tento zvláštní „hotel“, potkávám Josepha, staršího Belgičana z Liege. Joseph mi začíná vysvětlovat spletitou historii místní dominanty, jenž zaměstnala celkem tři architekty, než dostala podobu, jakou známe dnes. „Kratší křídlo a věž byly k již postavené hlavní části přidány až později a postupně v rozpětí několika desítek let; a to je pravděpodobně důvod, proč některé stavební prvky vypadají odlišně a i to, že je věž situována poněkud výstředně“, usmívá se Joseph. Domy na náměstí byly v minulosti obývány řezníky, zlatníky a sládky. Mezi lokální residenty se na nějaký čas řadil i spisovatel Victor Hugo nebo také Karel Marx, který zde psal Komunistický manifest. Marx byl však později vyhoštěn městskými radními ze země.

Nedaleko od Grand Place stojí slavný a obdivovaný Manneken Pis – nahý chlapeček (jeho socha) močící na ulici. Tahle socha vyhotovená v roce 1619 je jedním ze symbolů Bruselu a také jakési „tiché“ vyjádření svobody ve městě. Od 18. století dostává socha chlapečka různé obleky od delegací, které zavítají do metropole na návštěvu. Dnes už jich má sbírku několika stovek a obleky jsou k vidění v Městském muzeu. A pro rovnoprávnost pohlaví si ženské feministické hnutí u radních vymohlo (v roce 1985) umístění podobné sochy, avšak v podobě malé holčičky jménem Jeanneke Pis, taktéž močící v úzkých uličkách Dolního města.

Uvnitř atomu

Další symbol je podobný Eiffelově věži, tedy alespoň co se týče účelu, pro který byl vybudován. Atomium, jak byla tato obrovská struktura pojmenována, dominuje obloze ve čtvrti Heysel na okraji města. Atomium bylo vytvořeno pro Mezinárodní výstavu (Expo) v roce 1958 a mělo zde zůstat pouze dočasně. Svými devíti koulemi vyrobenými z oceli znázorňuje molekulu železného krystalu 165 miliardkrát zvětšenou. Obří koule, spojené tlustými troubami, mají uvnitř eskalátory a tématicky navržené interiéry jednotlivých koulí umocňují vizuální zážitek. Návštěvníci se tedy mohou cítit jako v nějakém sci-fi filmu. Kromě permanentních a dočasných výstav, jež jsou vtěsnány do těchto prostor, je celá jedna koule věnována dětem.

„Nyní jedeme pět metrů za sekundu“, hlásí stewardka, když fičíme výtahem do posledního patra. Skleněný strop výtahu nám ostatně umožňuje vidět tuto rychlost vlastníma očima. Nejvyšší patro (92 metrů nad zemí) ukrývá strohou restauraci, avšak s nádherným výhledem dokola. Když se dívám směrem k centru města, tak mám vysoké moderní budovy čtvrti oficiálně přezdívané Manhattan jako na dlani.

Pivní Trapista

Jako ostatně každá ulice je i Petite Rue des Bouchers/Beenhouwer str. pojmenována dvojjazyčně. Tato ulička je jedno z mnoha míst, které je zasvěcené gurmánům. „Žaludek Bruselu“, jak se také jinak nazývá, se vyznačuje mnoha restauracemi nabízející nejen typickou belgickou kuchyni, ale také řeckou, tureckou, italskou a mnoho dalších. Avšak spořádat celý hrnec plný čerstvých mušlí (mušle se zde neservírují na talíři) uvařených na bílém víně a k tomu silné černé pivo se pro mne jeví jako nutnost. A pochoutka je to vskutku znamenitá.

Ikdyž se zde vypije mnoho lahví dobrého vína, je to právě pivo, jenž má v Bruselu i v celém Belgickém království dlouhou tradici vaření i následné konzumace. Místní bary i obchody nabízí nepřeberné množství rozmanitých druhů a příchutí tohoto lahodného moku a říká se, že Belgie je domovem až šesti stovkám. Mezi ně patří i zcela originální piva jako například Trapista, což je pivo svrchně kvašené s mírnou kvasnicovou chutí a větším procentem obsahu alkoholu. Toto pivo se pojí k Trapistickému řádu mnichů, kteří pivo začali vyrábět a i dnes stále dohlíží na jeho produkci v šesti pivovarech, jež tyto piva pod značkou Trapista mohou vařit.

Nakupování je s určitostí jednou s hlavních priorit mnoha lidí a i tato aktivita zde byla vhodně spojena s kulturou v podobě zajímavého architektononického řešení v současné době viditelného již téměř ve všech velkých městech. Brusel byl prvním městem v Evropě, kde byly vybudovány zastřešené obchodní arkády. Jmenovitě to byly Galeries Royales St-Hubert vyznačující se elegantní prosklenou obloukovou střechou táhnoucí se podél neo-renesančních fasád luxusních obchodů a kaváren. Téměř hned po dokončení v roce 1847 hráli Galeries Royales otevřené samotným belgickým králem Leopoldem I. významnou roli při setkávání horní vrstvy místní smetánky. Místo pod arkádami neztratilo časem nic ze svého šarmu, snad jen paleta lidí kolem je poněkud pestřejší.

Rozmar bohů

Na perónech stanic metra zaznívá tlumená hudba, která zpříjemňuje cestujícím čekání na vlak. Já jsem na cestě do Schumanovi stanice v Horním městě. Po východu z podzemí je člověk najednou obklopen budovami vystavěnými pro účely administrativy Evropské unie. První v dosahu je Berlaymont, což je „hlavní stan“ Evropské komise. Tato budova s půdorysem jakoby hvězdy je velmi rozsáhlá a její design trochu připomíná staré komunistické struktury z osmdesátých let. V okolí je mnoho útulných hospůdek a pizzerií nabízející své služby četným pracovníkům vycházejících z útrob kanceláří. Čtvrť samotná byla kompletně přestavěná a mnoho historických domů muselo být zbouráno, což se pochopitelně setkalo s nemalými protesty místních obyvatel. Jinak tomu není ani dnes, o čemž se přesvědčuji záhy, když míjím několik opuštěných domů čekajících stejný osud.

Dotýkající se zeleně parku Leopold z jedné strany a Lucemburského vlakového nádraží ze strany druhé, majestátně vystupuje komplex Evropského parlamentu, jenž se svou skleněno-ocelovou konstrukcí dominuje prostoru. Tato třpytící se budova s přívlastkem „Caprices des dieux“ – Rozmar bohů, ukrývá zasedací komoru se 785 křesly (počty křesel se mohou měnit kvůli novým přistupujícím členům nebo restruktulizaci unie) pro volené evropské poslance. Ti „pendlují“ mezi hlavním centrem ve Štrasburku a Bruselem, kde však tráví většinu času. Areál je také navštěvován zvědavými turisty, kteří si přicházejí prohlédnout interiér i exteriér, kde se nechávají fotit před stožáry s vlajkami členů, jež se třepetají v občasném větru.

Brusel je i přes svou menší rozlohu oproti takovým metropolím jakými jsou Londýn, Paříž nebo Řím schopným představitelem coby vedoucího města institucionalizované Evropy. A i přes kulturní i jazykové rozdělení vlastních národnostních skupin zkouší integrovat menší etnické komunity, jež sem přišli nejen z bývalých belgických kolonií, jiných evropských zemí, ale i odjinud. Město je spjato se svou historií i současností a tyto údobí zastoupené v podobách kulturních ikon neustále překlenují čas a tvoří tak nedílnou součást zdejšího originálního koloritu.

www.danielpecenaphoto.com

HedvabnouStezku.cz založili a provozují cestovatelé pro cestovatele. Hedvábná stezka je pro nás symbolem. Lidé po ní putují už 2500 let, ale taková cesta stále vyžaduje odvahu a vytrvalost. Na Hedvábné stezce i dnes každý prožije „svá vlastní dobrodružství“ a „objeví pro sebe“ nová místa nebo třeba sám sebe. Doba objevů a dobrodružství zdaleka neskončila. Kdo chce, ten je i dnes najde na mnoha místech světa.