Rezervace se nachází na úplném severu Finska. Tvoří ji oblast kolem kaňonu řeky Kevojoki. Trasa má zhruba 65km a jedná se zase o jednosměrný trail. Můžete si vybrat, zda ji chcete jít ze severu či z jihu. Jižní verze nabízí možnost se zhruba v polovině odpojit směrem na západ a okruhem kolem hory Guivi se vrátit zpět do výchozího bodu. Tuto verzi, která je dlouhá asi 80km, jsme si vybrali i my.
Na parkoviště při vstupu přijíždíme zhruba v půl deváté večer. Už tam nám dochází, že tohle místo asi nebude úplně vylidněné. Kromě řady aut je tu i podél začátku cesty řada odpadků. Ve Finsku velice nezvyklé! Ucházíme prvních 12 km k první chatičce, která je však již obydlená. Rozbalíme si tedy spacáky v kottě, přístřešku u ohniště. Neočekáváme žádný vydatný spánek, ale opak je pravdou, budíme se až pozdě ráno, když slunce už řádně září.
Prohlédněte si další fotografie k článku…
Spaní u vodopádů
Krajina v této rezervaci je naprosto odlišná od zbytku laponské tajgy, spíš se už blíží tundře. Působí nehostinně, nejsou zde téměř žádné stromy a vše dotváří drsná skaliska tvořící stěny kaňonu. Cesta se příjemně vine podél kaňonu a naskýtá řadu krásných výhledů na řeku i vodopády. Potkáváme řadu míst určených ke kempování, na jednom z nich odpočíváme a přečkáváme déšť.
Pak už nás čeká jen příkrý sestup dolů podél vodopádů a přebrození řeky. Z brodu jsme měli obavy, ale vody je málo a brození bychom zvládli i bez pomocných lan. Za řekou se nachází místo určené ke stanování. Rozděláme si oheň a nasloucháme hluku řeky, která v obrovských vodopádech padá dolů po skaliscích.
Nejútulnější srub
Třetí den ráno vyrážíme ze dna kaňonu zase vzhůru. Po asi hodině se odpojujeme z hlavní stezky na severozápad směrem k hoře Guivi. Trasa se vine mírně zvlněným teréném, pozorujeme pobíhající soby a někdy jdeme po dřevěných lavičkách, které nás chrání před hlubokými mokřady. Zanedlouho dorazíme k chatičce pod horou Guivi, která je sice na větrném, ale naprosto nádherném místě.
Pod chatičkou teče široká, ale mělká říčka, nikde není žádný strom, který by nám bránil ve výhledu na jakoukoli stranu. Když otevřeme dveře do chatičky, litujeme, že tady nestrávíme noc. Uvaříme si tedy alespoň oběd na plynovém sporáku a najíme se pěkně u stolu a ze skutečného hrnce. Po obědovém šlofíčku se vydáváme dál. Krajina je poměrně stejná, několikrát musíme zout boty, abychom suchou nohou přešli říčku nebo potůček.
Mokré noci plné bouřek
Noc pak trávíme v místě Akkukami, které však nemělo žádný pořádný přísun čisté vody, ale nějak jsme to zvládli, a to převařením nebo vyčkáním do dalšího dne. Asi minutu na to, co jsme postavili stan, začla obrovská bouřka. V noci se pak jich přehnalo ještě pár, ale ráno bylo slunné. Během dne nás však ještě bouřka zastihla, a proto následovalo sušení u ohně v Ruktajarvi.
| Doporučujeme jít okružní trasu. Je na ní mnohem méně lidí a taky krajina, kterou trasa vedla je velmi zajímavá. |
Když se zase ukázalo sluníčko, vyrazili jsme na posledních 12 km, které vedly už stejnou trasou, jakou jsme šli první den. Nocleh ve stanu v kempovišti nedaleko vstupu do rezervace proběhl zhruba stejně jako předchozí noci, tedy s celou řadou bouřek. Nám to však nevadilo. Poslední noc i ráno jsme si užili a trochou vlhka jsme se nenechali rozházet.
