K málo známým českým cestovatelům patří polární letec Jan Březina, který – ač se dožil sotva 24 let – patří k mužům s velmi zajímavým osudem.
Narodil se 5. ledna 1914 v Kolíně (tam mají dnes dokonce ulici Jana Březiny) jako syn obuvníka Václava Březiny a jeho ženy Františky. Po čtyřech třídách měšťanky v Kolíně se vyučil soustružníkem a 1929-30 také leteckým mechanikem (v Praze-Letňanech), jako šestnáctiletý se pak s rodiči a sestrou Marií roku 1930 vystěhoval do SSSR. Tam absolvoval leningradské letecké učiliště, krátce pracoval v moskevské továrně na letadla a poté jako pilot ve Střední Asii, u sirných dolů v poušti Karakum, kde při dopravě těženého materiálu nalétal více než 300 letových hodin v nesmírně obtížných podmínkách. Již od svých osmnácti let, od roku 1932, byl Jan Březina členem komunistické strany.
Roku 1936 byl Březina (v ruském prostředí užíval formu jména Brezin) přidělen na nové působiště, k Hlavní správě Severní mořské cesty. V jejích službách se příštího roku také (jako nejmladší z 44 členů) účastnil slavné Papaninovy a Šmidtovy expedice, jejímž cílem bylo letecké zdolání severního pólu a vybudování plovoucí základny v nejsevernější části Severního ledového oceánu. Trasa expedice vedla z Moskvy přes Nar’jan-Mar a souostroví Nová země na Zemi Františka Josefa, odkud 21. 5. 1937 výprava opravdu dosáhla pólu. Březina byl původně členem posádky Mazurukova letadla N-169, které na pólu přistálo; těsně před závěrečnou fází výpravy byl ale přidělen k jinému stroji (N-128) a ze základny u Teplické zátoky na Zemi Františka Josefa létal jako pozorovatel, přičemž se dostal nejdále 200 km od pólu. (Nebyl tedy prvním Čechem na severní točně, jak se někdy mylně uvádí.) Expedice byla po návratu triumfálně uvítána Stalinem, který Březinovi (jako všem dalším účastníkům výpravy) osobně udělil Řád rudého praporu.
V létě 1937 Březina krátce navštívil Československo a vydal tu knihu o své cestě s prostým názvem Cesta na severní pól. Stejně jako miliony dalších se ale nedlouho poté stal obětí stalinských represí: již 8. 3. 1938 byl v moskevském bytě, kde žil se svou manželkou (Čechoameričanka Josefa Sebasta) a matkou, zatčen sovětskou tajnou policií NKVD. Pro údajnou špionáž pro Československo, prováděnou 1935 v době své práce v letecké továrně, byl dne 29. 7. 1938 – pravděpodobně na základě vynuceného přiznání – odsouzen k smrti a o tři týdny (16. 8.) později v Butovském polygonu tajně popraven. O vině či nevině ve stalinském Rusku nerozhodovala skutečnost, ale tabulky, kolik kde má být odhaleno záškodníků; čistky postihly prakticky všechny oblasti života, od obyčejných rolníků po nejvyšší stranické představitele. Stačilo být jen někomu nepohodlným…
Březinův osud zůstával dlouho neznámý. Jeho žena se záhy vrátila do USA, matka a sestra Marie do ČSR, ani ty ale neměly bližších zpráv. Až roku 1975 v Mladém světě publicisté Rudolf Křesťan a Petr Adler v článku Jenda upozornili na jeho existenci; o tři roky později pak sdělily sovětské úřady Marii Březinové, že její bratr zemřel 16. 8. 1944 ve vězení na selhání ledvin. Téhož roku (1978) byl také Březina úředně rehabilitován… Až po otevření sovětských archivů po roce 1990 se příbuzní dozvěděli o skutečném datu a okolnostech Březinova úmrtí, prostřednictvím hnutí „Memorial“ pak rodina získala i další dokumenty o jeho životě. Z nich např. zjistili, že v obžalobě nebyla jediná zmínka o Březinově knize, která přitom obsahovala četné technické detaily o tehdejších sovětských letadlech. Historie si zkrátka libuje v paradoxech.
