„… „Kumurušačiba“ v jazyce Pataxó znamená „příliv a odliv“. U zahrady mého domku je pláž a při maximálním přílivu nám moře šplouchá až na trávník. Mám k dispozici i báječný rezavý stroj, který byl kdysi bicyklem …“
Vstávám až v půl osmé, od šesti se snažím usnout, dieslové generátory už nejedou, jen vítr dělá hluk. Mám v plánu dnes opustit Caraíva a jít pěšky do Ponta do Corumbau. Je zataženo, na déšť to nevypadá, vlny moc velké nejsou, je to lepší než kdyby pražilo slunce, rozhoduji se že vyrazím. Jdu do jedné ze dvou prodejen nakoupit pečivo, párky v plechu, sušenky a vodu, platím ubytko a vyrážím, je 10:50, čeká mě přes 11 kilometrů pískem…
Atlantik je už klidnější, po několika kilometrech občasné skalky ale přešly na pár set metrů ve skalnaté pobřeží, jsem nucen odbočit do vnitrozemí, rovnoběžně s břehem tady zrovna naštěstí vede cesta. Potkávám dvojici, asi stejně stará holka umí anglicky a dáváme se do řeči, jsou z Belgie a v přilehlém národním parku Monte Pascoal žijí ve vesničce indiánů kmene Pataxó, pomáhají jim s výchovou a výukou dětí, portugalsky umí, na chvíli mě napadlo že by to byla zajímavá zkušenost, ale jen bych obtěžoval neznalostí jazyka, jdu dál. Abych se cestou nenudil, počítal jsem kroky, po 18.894 přicházím, už zase po pláži, k Rio Corumbau, asi desetiletá dívenka mě na požádání na vratké kánoji ochotně převáží na druhý břeh. Konec světa, nic tady není, malá rybářská vesnička, procházím mezi domečkama až k jediné příjezdové cestě, čekám jestli pojede aspoň něco směrem na jih. Je 15:10, první auto mě bere, dva maníci v třídvéřáku jedou do Itamaraju, za dvě hoďky mě vysazujou přímo u zastávky do Prado, zvou mě ještě na jídlo do protějšího bufáčku, bus jede až za půl hodiny.
Nejširší nabídku průvodců a map Bazílie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Dál do Cumuruxatiba vyrážím až druhý den ve 13:40, bus je narvaný, stojím v uličce, postupně se sunu až dozadu, místní vezou fakt všechno, jen ty poletující slepice tady chybí. V 15:30 vystupuju hned u domu Myriam Buffat, od Italofrancouze Sandra, se kterým jsem pokecal o Brazílii v jednom hotelu v Salvador, mám na ní tip na dobré ubytko. Procházím kolem postaršího oranžového džípu se švýcarskou SPZ na zahradu, tlesknu, jak je v Brazílii zvykem, když chcete upozornit majitele, že přišla návštěva. Černá hlava vykoukla z okénka a spustila francouzsky, hned se bráním, že nerozumím, angličtina také problém není, ukazuje mi malé místnůstky – postel s moskytiérou, stolek, pár věšáků, okno, nic víc, sociálky společné pro čtyři takové pokojíky, ale jsem tady sám, navrhuje 7, já 5, „Ok, tak 5,00 R$ na noc, no problem.“ Fajn, tady teda pár dní pobudu. Myriam pochází z karibského Martiniku, vdala se do Švýcarska a pracovala jako modelka, proč se usadila zrovna tady, nevím, má dvě děti, 6 a 3 roky, manžel je prý pryč, ale brzo se vrátí…
U zahrady je hned pláž, při maximálním přílivu nám moře šplouchá až na trávník, při odlivu je voda stovky metrů daleko, Cumuruxatiba (vyslovuje se „kumurušačiba“) v jazyce Pataxó znamená něco ve smyslu „příliv a odliv“. Mám k dispozici i báječný rezavý stroj, který byl kdysi bicyklem, jeden příjemný zatažený den se vydávám 18 km směrem na sever k místu, kde na nynější Brazilské území vstoupili roku 1500 první Evropané, Portugalci z flotily Pedra Álvareze Cabrala. Jinak prozkoumávám okolí pěšmo, běhám po pláži, koupu se, houpu se v síti a poslouchám z hifi sestavy bossanovu a jazz, pomáhám Myriam péct a vařit, naučila mě Bobó de camarão – bobó se připravuje z fazolí, maniokové mouky, palmového oleje, kokosového mléka, cibule a chilli papriček, na pobřeží většinou s krevetami (camarão) jinak i s kuřecím (frango). K odjezdu se odhodlávám až 9. den, Myriam a její kamarádka Diana jedou s dětmi na výlet lodí za velrybami, jako místní nic neplatí, turisti 70,00 R$, tolik peněz už navíc nemám, platím za ubytko, loučíme se, odpoledne trávím sám, balím a relaxuju. Na bus jdu daleko, je mi hrozně smutno, Myriamin pes Farofa mě dojemně věrně doprovází. V 16:00 lezu do busu a s těžkým srdcem opouštím pozemský ráj.
