B.A. Vilkickij pokračoval ve stopách svého otce. Stal se vedoucím hydrografické expedice a jeho úkolem bylo prozkoumávat a objevovat nová území na sever od Nové země.
VILKICKIJ Boris Andrejevič (* 22. 3./3. 4. 1885, Pulkovo, Rusko, † 6. 3. 1961, Brusel, Belgie) – ruský námořní důstojník a polárník
Po úspěchu A. E. Nordenskjölda, který v letech 1878–79 objevil Severovýchodní průjezd, zesílila carská vláda úsilí o poznání pobřeží Severního ledového oceánu. Jednu z expedic vedl Andrej Ippolitovič Vilkickij (1858–1913), který nejprve podrobně zkoumal Oněžské jezero (1882–85) a o dva roky později (1887) se plavil k souostroví Nová země a prozkoumal Chajpudyrský záliv Pečorského moře. V letech 1894–96 vedl novou výpravu, která na lodi Poručík Ovcyn podrobně mapovala Obský a Jenisejský záliv. V období 1898–1901 zkoumal s další skupinou jižní část Karského moře. V roce 1907 byl v hodnosti generálmajora postaven do čela Hlavní hydrografické správy a tuto funkci zastával až do svého skonu roku 1913.
V otcových stopách následoval syn Boris, který se v roce 1913 ujal vedení hydrografické expedice, jejímž úkolem bylo hledat neznámé ostrovy na sever od Nové země. Jejím původním vůdcem byl Ivan Semjonovič Sergejev, který se v roce 1911 pokoušel s ledoborci Tajmyr a Vajgač proniknout z Vladivostoku podél sibiřského pobřeží na západ. Plavbu Čukotským mořem nejdříve zahradily ledy, ale zlepšené podmínky plavby dovolily ruské expedici v roce 1911 proniknout k ústí Kolymy. Sergejev se vrátil do De Longova průlivu a k Wrangelovu ostrovu. O rok později se lodi Tajmyr a Vajgač dostaly do zálivů Tuorchaj a Tiksi, kde jejich posádky našly trosky lodi Zarja, která náležela expedici E. Tolla v letech 1900–02.
Syn na místo otce
Pod Sergejevovým velením se obě lodi vydaly koncem června 1913 z Vladivostoku. Vůdce výpravy těžce onemocněl a musel v Anadyrském zálivu opustit loď. Na jeho místo byl rádiem povolán B. A. Vilkickij. Pod jeho vedením obepluly Tajmyr a Vajgač ze severu Novosibiřské ostrovy a marně hledaly Sannikovovu zemi. Od sibiřského pobřeží zamířily k ostrovu Malyj Tajmyr (78° 05’ severní šířky) a obepluly Čeljuskinův mys.
Na přelomu srpna a září 1913 spatřil Vilkickij neznámé ostrovy, které jeho lodi obepluly a členové výpravy jim dali jméno Země Nikolaje II. (dnešní Severní země, 80° 04’ severní šířky). Neprostupné ledy donutily ruské lodi k návratu. Zamířily k Bennettovu ostrovu a marně hledaly bájnou Sannikovovu zemi. Koncem listopadu 1913 se Tajmyr a Vajgač vrátily do Vladivostoku.
Pod velením B. Vilkického se obě lodi znovu vydaly na cestu v červenci 1914. Beringovým průlivem se dostaly k severnímu pobřeží Sibiře a v polovině září pronikly do průlivu, který dostal Vilkického jméno (mezi Čeljuskinovým mysem a Severní zemí). Po dvou dnech uvázly v ledu a jejich posádky přezimovaly v blízkosti poloostrova Tajmyr. Teprve v červenci 1915 se obě lodi uvolnily z ledového sevření a v polovině září 1915 dopluly do Archangelska, kde ukončily cestu Severovýchodním průjezdem.
Ve vichru občanské války se B. Vilkickij přidal na stranu bělogvardějců a roku 1920 odešel z Ruska. Ve dvacátých letech velel obchodním konvojům v Karském moři (1923–24).
Encyklopedii světových cestovatelů vydalo nakladatelství Libri.
