16 miliónů lidí na jednom místě vás nenechají chvilku napokoji. Po opuštění hotelu ve čtvrti Kolaba, kde se ubytovává nejvíce turistů, vás přepadnou stovky prodavačů nejrůznějších cetek, turistických suvenýrů a nebo neuvěřitelně velkých nafukovacích balónků. Po každém prodavači vás osloví nějaký žebrák nebo žebračka a vnutí se vám se svou vadou těla.
Na letiště v Mumbai jsme přiletěli kolem 10 hodiny večer, prošli jsme bez problémů pasovou kontrolou a vstoupili do indického světa. Byl jsem v šoku, když mi nikdo nezačal vnucovat taxika ani nejlevnější hotel ve městě. Překvapivě jsem sám musel projevovat snahu, jak se dostat do centra. Po zkušenostech z jiných asijských měst byla Mumbai pravým opakem. Snad dost možná proto, že jsme přijeli skoro v noci.
Nakonec jsme byli usazeni do „deluxe“ nočního letištního autobusu, který měl tak silnou klimatizaci, že jsme vytáhli mikiny. Do centra to trvalo příjemnou hodinku. Během dne by byla cesta do města o 100% horší i delší. Ubytování v Mumbai nepatří mezi nejlevnější. Za pokoj nejnižší třídy jsme zaplatili 400 rupek a spali až do rána.
Nejširší nabídku průvodců a map Indie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Smutná přehlídka chudých
První den v Indii byl pravým kulturním šokem, kdy nás každý obchodníček hlasitě zdravil a snažil se zatáhnout do svého krámku. Spektrum žebraček a dalších nebožáků bylo opravdu nepřeberné. Vždy jsem si kladl otázku, jak je možné v takovémhle stavu ještě přežít? Vedle slepců a jinak zdravotně postižených lidí nás asi nejvíce překvapil muž se všemi amputovanými končetinami. Pomocí zbylých pahýlů tlačil svůj prkenný vozík na kolečkách. Obdivuhodná síla pro přežití.
Čím nám asi nejvíce učarovala Mumbai, bylo vlakové nádraží Victoria Terminus. Tam si teprve návštěvník povšinul té mocnosti Indie, té šílené přelidněnosti. Po celý den vlaky přijížděly a odjížděly a my jsme se protloukali těmi proudy lidí. Když na nádraží přijely třeba tři vlaky najednou, to byl pak hukot. Sedli jsme si na lavičku a pozorovali ten mravenčí cvrkot. Nejvtipnější byl nápis „first class“ na vagónu se zamřížovanými okny. Zajistili jsme si jízdenky na následující den do Aurangabádu poměrně složitou rezervační mašinérií a mohli vyrazit do víru velkoměsta.
Brána Indie na pobřeží Arabského moře je triumfální oblouk dostavěný v roce 1934 za britské nadvlády, ale svou funkci ztratil po odchodu posledních britských vojsk v roce 1948. Výšku bych odhadoval na takových 30 metrů. Schází se u něj mnoho lidí, ale za romantické místo bych tento plácek nepovažoval. Asi nejlepší výhled na moře a Bránu Indie je ze sousedního vysokého hotelu Tadžmahal (Taj Mahal). V posledním patře hotelu je luxusní restaurace a překvapivě si nemusíte nic objednávat, pokud chcete udělat jen pár fotografií.
Platí se i za lavičku
Zajímavým místem, které určitě stojí za shlédnutí je největší prádelna světa, kde pracují tisíce pradláků, kteří z vašeho špinavého prádla špínu doslova vymlátí. Jede se k nim vlakem ze stanice Churchgate asi 4 stanice. Vlak ve stanici stojí jen 10 sekund (přesně), tak ať stihnete vystoupit. Příjemný odpočinek vás jistě potká v parku na kopečku Malabar, odkud je pěkný výhled na malý pruh písku – pláž Chowpatti. V parku nejsou žádní žebráci ani pouliční prodavači. Vedle slušně oblečených Indů kolem vás budou pobíhat akorát indické veverky. Zajímavým doplňkem nakrátko ostříhaných trávníků jsou odpadkové koše ve tvaru tučňáků s otevřeným zobákem.
Na pláži Chowpatti vás ani nenapadne se jít koupat. Je to opět místo městských odpočinkových procházek mladých lidí. Kdo si nechce sedat na písek, může si sednout na udržované lavičky se stříškou za 30 rupek na hodinu. Zdálo se nám to ze začátku jako vtip, ale když jsme viděli ostatní lavičky prázdné a spoustu lidí okolo, dalo se tomu uvěřit. Zvedli jsme se a rychle odběhli do blízkého muzea Mani Bhavan.
Mani Bhavan je udržovaný dům, kde pobýval při svých návštěvách v letech 1917 – 1937 Mahátma Gándhí. Uvnitř je zajímavé muzeum mapující Gándhío činnost v Indii. Vedle mnoha fotografií a malých plastik ze zlomových momentů jeho života zde naleznete i jeho prostou pracovnu nebo dopisy psané Hitlerovi či Roosveltovi. Místo určitě stojí za návštěvu, zvlášť když je zadarmo.
Z Bombaje jsme odjeli asi v půli horkého července a hned týden poté se ozvaly silné monzunové deště. Doprava byla úplně ochromená, všechny vlakové spoje byly odkloněny, lidé chodili po kolena ve vodě, síť mobilních telefonů zkolabovala, na letišti se zastavil život. Unikli jsme tomu o vlásek. Takové jsou monzuny v Indii.
