Bolivijské Altiplano

Ve stínu nejvyšší hory Bolívie

„Co tady proboha vůbec děláme?“ vkrádá se mně na mysl otázka a pohledem na zbývající tři členy naši skupiny zjišťuju, že jsou na tom podobně. Rozespalí po nočním přeletu a následné pozemní přepravě se díváme na vzdalující se autobus, který nás tady před chvílí zanechal a pustou, bezútěšnou krajinu všude kolem. Přitom jsem se v představách k tomu, co nás má v nejbližších dnech čekat, v uplynulých měsících opakovaně vracel.

Dál naším směrem už možnost přesunu veřejnou dopravou končí, i do lokálního střediska Patacamaya, vzdáleného odsud něco víc než kilometr, je třeba dojít pěšky. Městečko nejdřív vzbuzovalo lehké rozpaky, ale netrvalo dlouho a podařilo se nám domluvit si odvoz do našeho dnešního cíle, téměř 200 kilometrů vzdálené Sajamy, vesnice uprostřed stejnojmenného národního parku. Přidala se k nám ještě postarší baskická Španělka a to i se svým kolem, se kterým je odhodlaná dojet až na samý jih Patagonie. Jméno Sajama ale nenese jen vesnice a národní park, ale taky místní dominanta, nejvyšší hora Bolívie, 6 542 metrů vysoká vyhaslá sopka. Neujeli jsme ani 50 kilometrů a už se zjevila na jihozápadním horizontu a po další téměř týden byla k vidění prakticky odkudkoliv, kam jsme se hnuli. My jsme ale přijeli s úmyslem pokusit se vystoupat na protilehlý, zhruba o 200 metrů nižší stratovulkán Parinacota. Jeho téměř dokonale symetrický tvar mě zaujal už při první cestě do této oblasti, před více jak deseti lety. Kvůli nekompromisnosti bolivijských celníků jsme tehdy na hranici museli vystoupit z autobusu a podstoupit kontrolní proceduru venku, ve výšce téměř 4 500 metrů nad mořem. S ohledem na fakt, že jsme jen o pár hodin dříve opouštěli pacifické pobřeží, jsme tenkrát změnu výšky náležitě pocítili. Jenže právě díky tomu jsem si Parinacotu, stejně jako její dvojče Pomerape, obě sopky zdánlivě na dosah, mohl náležitě prohlédnout. A myšlenka pokusit se na okolní svět pohlédnout z jejího vrcholu byla na světě.

Vesnička Sajama, která se po příjezdu z Patacamayi stala naším útočištěm po několik následujících dní, se pyšní kostelem, školou, podle mých poznatků zřejmě dostatečnou ubytovací kapacitou a několika špatně zásobenými obchůdky. Nachází se tu rovněž sídlo správy národního parku, na místní poměry nezvykle honosné, nicméně po celou dobu naší návštěvy opuštěné. Díky již z domu whatsappem vykorespondované rezervaci jde s ubytováním všechno hladce, přesto zaraženě hledíme na jednoduché sklo jediného malého okénka, absenci jakéhokoliv topení či na polykarbonátovou střechu miniaturní koupelničky. S ohledem na noční teploty pravidelně atakující bod mrazu se vskutku jedná o poněkud spartánské podmínky. Ještě, že je ke každé z postelí k dispozici pět či šest přikrývek z hřejivé vlny alpaka. Přesto první noc někteří z nás dávají přednost spacáku. Teplotně podobné je to v protilehlé jídelně, takže snídaně i večeře se neobejdou bez péřovek a čepicí. Ale to, že jsme tady na přelomu místní zimy a jara, má výhodu ve stabilním počasí, žádné srážky údajně ještě minimálně měsíc nehrozí. Ostatně Atacama, nejsušší oblast naší planety, není vzdušnou čarou až tak daleko.

Máme sice za sebou týdenní trek v peruánských Andách s průměrnou nadmořskou výškou
výrazně přesahující 4 000 metrů, ale i tak si svojí aklimatizací nejsme zrovna jisti. Rozhodujeme se proto následující den po příjezdu pro výstup na blizký kopec Wisalla, o nějakých 30 metrů převyšující pětitisícovou hranici. S ohledem na výchozí výšku přes přes 4 200 metrů a chodecký charakter celé cesty se nejedná o žádnou náročnou akci. K nemalému překvapení se na vrcholu setkáváme s naší spolucestující z Patacamayi, Španělkou Mamen a společně se pak vracíme do vesnice. S Mariem, našim domácím, který nám bude na Parinacotu dělat průvodce, jsme domluveni, že se o výstup pokusíme o dva dny později. Pro následující den si tedy vybíráme, opět společně s Mamen, nedaleké termální prameny. Voda v uměle vybudovaném bazénku je mimořádně teplá a místním slouží současně jako koupelna i prádelna. Po relaxačním dni se chystáme jít brzy spát, nazítří máme v plánu vstávat už ve tři.

Je ještě hluboká noc, když plníme termosky horkým čajem a terénním autem se vezeme blíž k sopce. Jedeme až do sedla mezi Parinacotou a Pomerape, odkud cesta dál pokračuje do Chile. Výška lehce přes 5 100 metrů. Navlékáme na sebe všechno, co máme k dispozici, a kolem páté, ještě při světle čelovek vyrážíme. Netrvá dlouho a začíná svítat, naštěstí aniž bychom pociťovali další snížení teploty. Na druhou stranu ani postupně výš a výš po obloze stoupající slunce nikoho z nás nenutí sundat byť jen jedinou vrstvu oblečení. S narůstající výškou se nám naskýtají úžasné výhledy. Mario zvolil přijatelné tempo, stoupá se nám možná až nad očekávání dobře, přesto se naše skupinka časem dělí. Někdo má problémy v poli kajícníků, sluncem a střídáním extrémních teplot vzniklých tenkých hrotů sněhu, já naopak hlavně v ujíždějící suti a sopečném prachu. Deprimuje mě, jak po každém došlapu ztrácím část z těžce nabyté výšky. Obzvlášť závěrečný úsek je pro mě docela vyčerpávající, naštěstí už není dlouhý. Kolem poledne jsme na vrcholu, žádná euforie se ale, alespoň u mě, nedostavuje. Počasí je až na velmi silný vítr ideální a dohlednost naprosto neuvěřitelná. Dokonce i Illimani, domovský kopec La Pazu, vzdálený vzdušnou čarou možná i víc jak 200 kilometrů, vidíme naprosto zřetelně. Stejně jako nemalou část náhorní plošiny, Altiplana. Vrcholovému kráteru věnuju jen několik krátkých pohledů, k focení, vyžadujícímu sundání rukavic, se musím vyloženě přemlouvat. Sestup sopečným prachem se rychle mění ve sbíhání, zpomaluje nás jen zóna kajícníků. I tak jsme za tři a půl hodiny zpátky ve vesnici, spokojení a plní zřejmě už nezapomenutelných dojmů.

Podél chilské hranice k největší solné pláni světa

Do odletu nám zbývá ještě pár dní času a jak jsme se ohledně této alternativy už předem domluvili, chceme je využít k návštěvě největší solné pláně světa Salar de Uyuni. Náramně se nám tudíž hodí plán naší španělské přítelkyně, která si právě tam dohodla dopravu vozem 4×4. To proto, že namísto cestování po standardní silnici má v úmyslu jet prašnými cestami podél chilských hranic. Nám se tahle myšlenka okamžitě zalíbila, proto jsem ji požádal, jestli se můžeme přidat. Souhlasila nejen ona, ale i řidič, takže jak naše batohy, tak kolo putují na střechu terénního Nissanu a vyrážíme. Jak se záhy ukázalo, idea to byla sice zajímavá, ale poněkud neproveditelná, z původně plánovaného dne a půl bychom na cestě museli zůstat několikanásobně déle. Takže jsme ještě před večerem využili nejbližší příležitosti a pokorně se vrátili na vyasfaltovanou silnici. I tak to byl mimořádný zážitek, kdy po celé hodiny byly jedinou připomínkou civilizace pouze kontrolní stanoviště bolívijských pohraničníků a ohořelé vraky dopadených pašeráků. Druhý den ještě před příjezdem k solné pláni jsme se zastavili u kráteru vyhloubeného dopadem meteoritu. V Evropě by podobné místo bylo nejspíš nemalým turistickým magnetem, v Bolívii bylo potřeba mimořádné snahy, abychom jej vůbec našli.

Nejširší nabídku průvodců a map Bolívie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

I když jsou v Altiplanu rozměry s těmi, na které jsme doma zvyklí, naprosto nesrovnatelné, i s přihlédnutí k nim je velikost solné pláně Uyuni impozantní. Na délku měří 160 km, šířka dosahuje desítky kilometrů, celková plocha přesahuje 10 000 km2. Tím, jak se na této gigantické rovné ploše špatně odhadují vzdálenosti a klamou perspektivy, je vyhledávaným cílem četných fotografických pokusů. Současně také některé prameny uvádí, že Salar de Uyuni ukrývá víc jak polovinu světových zásob lithia. Proto nezbývá než doufat, že těžba tuto unikátní oblast nezničí. V Uyuni, městečku které dalo solné pláni své jméno, se loučíme s naší baskickou kamarádkou a před nočním přejezdem do La Pazu máme dostatek času jej zevrubně poznat. Po solné pláni je turisticky asi nejatraktivnějším místem open air muzeum vraků lokomotiv a vagonů. Na mě ty hromady rezavějícího kovu v nekonečné pustině náhorní plošiny působily značně nepatřičně, je ale pravdou, že cestou sem jsme mohli sledovat souběžně se vinoucí železniční trať. Ta je dosud v provozu, ale pro ty, kdo jako my nedisponují nadbytkem času a nejspíš i trpělivosti, je případně použitelná pouze na krátké vzdálenosti. Uyuni se sice snaží nabídnout návštěvníkům aspoň o trochu víc, než jen základní, kdekoliv jinde v Bolívii dostupné služby, ale i tak se nám například v poměrně slušně vybaveném informačním středisku, a to nejen díky naší mizivé znalosti španělštiny, vlastně žádnou informaci vyzvědět nepodařilo.

Kaňon za humny velkoměsta

Po víc jak týdenním pobytu ve velmi řídce osídlené krajině je návrat do La Pazu dost podstatnou změnou.Tady naopak zástavba obsadila všechny okolní kopce a veřejná doprava, narážející současně na kapacitní a terénní limity, musela být částečně řešena lanovkami. Máme před sebou poslední cíl a tím je kaňon Palca, z centra velkoměsta údajně dosažitelný i linkovým autobusem. Teorie se ovšem v tomto případě s realitou zásadně rozcházela, a tak jsme záhy pochopili, že budeme muset vzít zavděk nabídkou jednoho z místních příležitostných taxikářů. Z cesty se vyklubala půlhodinka hrůzy, nicméně do výchozího místa treku jsme nakonec dojeli. Vlastní kaňon je sice krátký, lze ho projít během hodinky, přesto jeho kolmé stěny a skalní věže z červeného kamene, stejně jako pohled na horu Ilimani, naprosto dominující obzoru, za návštěvu rozhodně stojí. O to víc nás překvapilo, že ačkoliv se nachází tak blízko La Pazu, byli jsme v kaňonu jedinými návštěvníky.

O Bolívii se lze občas dočíst, že její krajina je jako z jiné planety. A skutečně nabízí scenerie, které viděno očima středoevropana a s přijatelnou mírou nadsázky tomu hodnocení dávají za pravdu. Nám bylo během putování Altiplanem některé z nich dopřáno shlédnout a i díky tomu zůstane Bolívie v mých vzpomínkách zemí veskrze svéráznou a do značné míry i jedinečnou.