Bogota – město zcela bez medvídků?

Pro ty z vás, kteří své znalosti o Bogotě čerpáte podobně jako já ze známé písničky skupiny Lucie, jen několik doplňujících informací úvodem. Předně, Bogota je hlavním městem Kolumbie a jako většina velkých a hlavních měst rozvíjejících se ekonomik i Bogota populačně roste. V současnosti je domovem asi 7,5 milionu lidí. Na mapě pak představuje přibližně severojižně orientovaný lívanec, který se rozpíná mezi andskými vrcholky ve výšce kolem 2600 m.

Byl jsem docela překvapený, jak útulně a přátelsky město působí. Ve srovnání například s Quitem, kde jsem asi rok žil, mi Bogota přijde dokonce bezpečnější a s místními domorodci jsem si brzy dovolil i takové věci, jako noční posezení s láhví rumu v parku, což je věc v centru ekvádorské metropole naprosto nemyslitelná, pokud tedy zrovna netrpíte sebevražednými sklony spojenými s neadresným mesiášstvím.

Drogy se dají v Kolumbii sehnat podle očekávání za hubičku, tj. asi 80 Kč za gram kokainu. Nahlíženo čistě ekonomicky, odpověď na otázku, zda večer raději na pivo či na koks, je značně nejasná. Představa, že se tady otevřeně šňupe ve velkém, by ale nebyla správná. Ve velkém se sice šňupe, ale přeci jen trochu potají, protože i kouření naší školní drogy – marihuany, je tady tvrdě postihováno.

Mimo dosah místní policie a armády je situace samozřejmě dost odlišná. Pány jistě bude zajímat, jak jsou na tom kolumbijské krásky. Tady jsem byl, přiznám se, trochu zklamán. Krasavice, které svým luzným zjevem berou ekvádorským ženám práci, se prý vyskytují na sousední kordileře v okolí města Medelín. Tam jsem bohužel nezavítal, takže nemohu potvrdit, ale odloučení od domova můj náhled na situaci den ode dne měnil ve prospěch místních dívek. Jak je to s proslulým medvídkem z Bogoty nevím, ale jsem si jist, že pokud nějaký existuje, jeho předobrazem musí být jistě jediný medvědovitý savec kontinentu medvěd brýlatý (Tremarctos ornatus), který se živí převážně rostlinnou stravou v okolních kopcích.

Nejširší nabídku průvodců a map Kolumbie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Bujaré oslavy s kvérem v ruce jsou v Kolumbii běžným obrazem.

V době, kdy jsem do metropole přilétl, se schylovalo k velkým oslavám nezávislosti na španělské koruně. To sebou pochopitelně neslo bujaré oslavy (důvod se v Latinské Americe vždy najde) a monstrózní vojenskou přehlídku. Člověka hned zklidní, když vidí, jak je o jeho bezpečí pečováno na souši ve vodě i ve vzduchu.

V čele přehlídky defilovali přeživší ze střetnutí s teroristy na svých vozících tlačených svými spolubojovníky. Následovaly oddíly elitních jednotek v té nejplnější polní, co si jen pacifista a držitel modré knížky jako já dovede představit. Nad tím vším kroužily helikoptéry, burácela letadla a pokřik hurrráááá. Tedy možná to nebylo hurrráááá, protože jak známo písmeno h činí španělsky mluvící populaci nemalé obtíže, ale něco na ten způsob to bylo.

Bogotským Krčákem s mačetou, brokovnicí a koníkem

No, a v této militantní atmosféře jsem se pohroužil do lesa, který by se dal při troše fantazie přirovnat k pražskému „Krčáku“. Tedy takový okrajový les, který lemuje Bogotu na její východní straně a který končí asi ve 3500 metrech pastvinami a ještě výše potom vysokohorskou travnatou stepí, které se tady říká páramo. Les, či lesopark je částečně tvořen staletými blahovičníky zavlečenými sem z daleké Austrálie a částečně přirozenou vegetací, čili bambusem, keři, nízkými a vyššími stromy, prostě rozličnou neproniknutelnou buřinou.

Paralele s „Krčákem“ nahrávají i stezky křižující park, které jsou využívány běžci a pejskaři. V lese pobíhající domorodci mě opravdu překvapili. Opět se nevyhnu srovnání s jižním sousedem. Ne že by tedy Ekvádorci nesportovali, ale sport v přírodě se v očích bohaté menšiny neslučuje s pokrokem a prosperitou, a proto dávají raději přednost různým fitness centrům západního stylu. Ti méně movití pak nahrazují cvičební náčiní motykami, mačetami a jinými nástroji tzv. užitého sportu.

Bohužel, spolu s lidmi bažícími po sportu a blízkosti přírody, se ale do tohoto bogotského „Krčáku“ stahují i ti, kteří mají dočista jiná bažení. Aby se jejich choutky udržely na uzdě, tak přímo v lese bydlí v malých domcích obehnaných žiletkovým drátem tzv. guardiabosques, strážící blaho lesa i jeho obyvatel.

Jeden takový anděl strážný, Norberto, si mě vzal pod svá ochranná křídla. Pod jedním křídlem měl brokovnici a pod druhým mačetu. Já taky nebyl tak dočista bezbranný, jelikož jsem byl vyzbrojen svou oblíbenou mačetou značky Klisna (v orig. Yegua). Takto pojištěn jsem se bezstarostně oddával vědě. Na odlehlejší části mé studijní plochy mě přenášel bujný bělouš, který byl svou fyzickou konstitucí perfektně uzpůsoben k prorážení spletité lesní vegetace. Ne tak ovšem já. Těm z vás, kteří byste se snad rozhodli pozorovat ptactvo z koňského hřbetu, tuto aktivitu sice přímo nerozmlouvám, ale i klidný kůň se různě vlní a ošívá a vůbec všelijak znemožňuje seriózní badatelskou práci. Vypadáte na něm ale báječně.

Cesta z města, do Parque Natural Iguaque

Navzdory svodům civilizace skáču, druhý den po dokončení bogotské práce, na autobus směr Parque Natural Iguaque. Tento park jsem si vytipoval pro jeho solidní kus nedotčeného lesa a taky pro jeho bezpečnost a snadný přístup. Třeba hned sousední park Guanentá Alto Río Fonce si kromě rozličné zajímavé fauny vybraly za domov i zbytky guerillových bojovníků a normální smrtelník se tam prakticky nedostane. Úřady si totiž kladou takové podmínky pro vstup, že je prakticky nelze splnit (ani věcně ani finančně).

V Iguaque je naštěstí situace zcela jiná. Místní správa parku mě nejen nechává napokoji, ale přímo mě I aktivně podporuje v mé “ilegální” badatelské činnosti.  Přestože jsou v mé metody naprosto nekontaktní a v praxi se chovám v podstatě stejně jako kterýkoliv návštěvník parku, povolení pro výzkum je (teoreticky) nezbytné.

Nižší partie parku (rozuměj 2500 m a výše) jsou porostlé krásným, bujným, horským lesem, který se od 3500 m pomalu začne měnit v páramo, které je kam až oko dohlédne porostlé noblesními klejovkami, čnícími k nebi z porostů dlouhých trav. Ty patří do příbuzenstva našich sedmikrásek, kopretin nebo pampelišek, ale na rozdíl od nich dosahují poněkud větších rozměrů (viděl jsem i více než čtyřmetrové kousky).

Jejich listy připomínají oslí uši rozměrem i hebkostí své bílé „srsti“, která rostlinám umožňuje přečkávat chladné a větrné podmínky panující v biotopech, které osídlují. Mnoho klejovek, které narazily na mě, muselo navíc vzdorovat náporům mé něhy, když jsem si je nemohl vynahladit. Opravdu sympatická rostlina, která se navíc vyskytuje téměř výhradně v Kolumbii.

Lesy kypící neviditelným životem

Dříve jsem se bezhlavě vrhal do hustých tropických lesů a s elánem se prosekával metr po metru svým budoucím „pracovištěm“. Nemusím zdůrazňovat, nakolik je tato činnost sportovně výživná, zejména pak ve výškách nad 3000m. přistihl jsem se, že teď už trochu podléhám pohodlí a rád využiji stezek, pokud nějaké existují. Poměrně zásadní může být v tomto prostředí otázka orientace.V případě, že byste chtěli využívat nárosty mechu nebo lišejníků, tak nepochodíte, rostou totiž všude. Kmeny a větve jsou tak porostlé různou zelení, mechy počínaje a broméliemi a orchidejemi konče, že kůru stromů prakticky nevidíte. Vše je prostě šťavnaté a tropicky svěží, tedy kromě vás.

Z pověstné tropické fauny o sobě dávají nejvíce vědět ptáci, jejichž přirozeností je od ranních hodin vymezovat zpěvem svá území. Řada z těchto zpěváků je ale tak nesmělých, že si ráno hvízdnou dvakrát či třikrát, načež se odmlčí a jdou se věnovat shánění potravy. Z pohledu člověka pochopitelné, ale dost trýznivé pro ornitologa, jehož cílem je odhalit i takové upejpavé stydlíny. Kolega se jednou na adresu takového nemluvy vztekle ohradil: „Takhle se obhajuje teritorium ty vole?!“.

Existují ovšem i druhy, které ozvučují les docela vytrvale, zato ale žijí tak skrytě, že jsem řadu z nich ani nezahlédl, čili opět podobná frustrace. Abych ale případné zájemce o návštěvu tohoto typu prostředí neodradil, tak budete-li mít oči otevřené, kolibříky, tangary, tukany, papoušky a celou plejádu univerzálních hnědých ptáků zcela jistě zahlédnete…možná.

Navštívíte-li po přečtení těchto řádků raději nížinný deštný les v naději, že tam se na vás teprve vyvalí lavina zvířat jako z televize, asi budete zklamáni, protože koruny stromů, kde je obecně nejživěji, jsou ještě o pár desítek metrů výše. Ve srovnání s africkou savanou, kde z vlastní zkušenosti již po pár dnech u slona ani nepřibrzdíte, protože by se v tamních parcích dali přehazovat vidlemi, Jižní Amerika dávkuje svá bohatství po kapkách. O to hlouběji se však vpíjí pod kůži.