Ráno se na nás cestou z recepce tak trochu nalepil Nor Egil, samotář, už asi měsíc na cestách. Povídal nám o Myanmaru, kde jel v noci autobusem, kterýmu nesvítila světla, pročež nějaký malý dítě prej sedělo na kapotě a svítilo na silnici baterkou. Taky byl v Severní Koreji a zdá se, že komunistickej režim začal větřit možnost dobrýho výdělku přes turisty lačný návštěvy tohodle panoptika, všechno je tam (pro turisty) dost drahý. Nakonec nám ještě sdělil, že u nich doma je v zimě světlo jen čtyři hodiny denně a v létě pak zase světlo furt, což je blbý, protože když jde v noci z hospody, tak už svítá a on pak nemůže spát. Nakonec nám dal vizitku i s odkazem na jeho cestovatelský web, rozloučili jsme se a každej šel po svejch.
Na nádraží jsme koupili lístky na autobus zvanej „mega dream“ nebo tak nějak, batoh schovali do úschovny a začali se toulat městem, bus odjížděl až v deset večer. Štěstí bylo, že hned v dohledu byl hodně atypickej 40patrovej barák s vyhlídkou na střeše 54 x 54 m nazvanou The Floating garden Observatory a bylo rozhodnuto. Cestou tam jsme minuli hotel s malým kostelem jakoby vtlačeným do fasády uprostřed v asi pátém patře, fakt něco strašnýho.
Naše vyhlídková budova byla jak jinak než hypermoderní, v suterénu napodobenina starých křivolakých uliček s jídelnama a venku pak malá zahrada s vodopádem. Výtahem jsme vyjeli do 35 patra, což ještě šlo, ale už dole bylo varování, že kdo se necejtí, tak ať dál radši nejezdí, protože z 35 do 39 patra se jelo eskalátorem, jak jinak než v proskleným tubusu. Pak následovala vyhlídka v zaskleném patře a pak se šlo ještě vnitřkem úplně nahoru, na střechu 40 patra. Bylo jasno, s krásnými mraky, čili jako šité na focení. Výška 173 m byla úctyhodná, panoramata krásná a k dispozici čtyři dalekohledy na stativu. Cestou dolů jsme se mrkli ve 39 patře na model téhle čtvrti tak, jak vypadala a hlavně žila okolo roku 1650.
Pak následovala návštěva jídelny typu „vezmi si tác, nabírej si co chceš, sněz to a při odchodu zaplať“. Bylo to dobrý, bylo toho hodně, nebylo to drahý a sedělo se tu příjemně. Do odjezdu zbývalo nějakých sedm hodin a jak jsme je strávili? Navštívili jsme třeba chrám; nebyl špatnej, ale museli jsme kriticky uznat, že chrámy jsme už viděli jinačí. Cestou ke hradu nám dávala přednost na přechodu pro chodce houkající sanitka a když jsem mával rukou, ať proboha jede, z tlampače na střeše auta se ozvalo „arigato gozajmas“ (tahle slušnost je fakt neuvěřitelná).
Hrad vypadá zdálky líp než zblízka, protože je celej nově postavenej z betonu. Ale nic jsme nečekali po tom, co jsme viděli hrad v Himeji. Prolezli jsme vyhlášenou a dlouhou nákupní ulici (trochu v arabském stylu s klenutou střechou) – zde např. prodejna modelů císařské rodiny, kýč, který se kupuje 3.3. malým dívkám u příležitosti svátku panenek Hinamatsuri a zdobí pak jejich pokoj. Libo model v rozmezí 65.000 až 120.000 jenů?
Vlezli jsme do čtyřpatrový pachinko-herny pro mládež, kde nás zejména zaujaly dostihy: mládež seděla jak přibitá u oválného stolu, ve kterém byli fakt malí koně a nad stolem pak obrazovka. Závod odstartoval, koně ve stolu i na monitoru se začali pohybovat.
Bezprostředně před odjezdem busu jsme se ještě ohřáli v luxusním sedmipatrovým obchoďáku naproti nádraží, kde na jednoho zákazníka byli dva dokonale oblečení prodavači. V sedmém patře bylo nutný dávat pozor a neshodit v oddělení artefaktů mističku za půl milionu jenů a v suterénu jsem radši před nástupem do busu „vyzkoušel“ osvědčený parfém Calvin Klein.
Pár postřehů z cesty autobusem: těch 400-500 km stálo nějakých 5.000 jenů a do Tokia jsme měli přijet v sedm ráno (čili celkem devět hodin jízdy včetně tří pauz u pump). Autobus měl zatažená všechna okna a všichni Japonci naprosto disciplinovaně přestali záhy telefonovat, mluvit, šustit a vzápětí i usnuli, dlužno podotknout, že nikdo zaplaťpánbů nechrápal. Moje spaní nebylo nic moc; nevím, jestli to bylo způsobené megamodelem busu (dvoupatrák, dvě nápravy vpředu, dvě vzadu) nebo stavem dálnice, ale rány to byly šílený, občas se zdálo, že se musíme převrátit.
Nicméně 5.1. v sedm ráno už v Tokiu na Shimbashi bylo nádherně, azuro, jenže na focení se už jaksi nedostávalo sil. Kupodivu bylo liduprázdno, ač byl pátek (že by dělali od pozdějc?). Vychutnali jsme si jízdu v sedě v poloprázdným Yurikamome a byli po devíti dnech zase doma.
Galerii fotografií Vojty Peřiny naleznete také ZDE>>
