Blízký východ 2004

……….už několik let si sním o cestě “kolem Koule” a loni jsem si dokonce myslel, že “to spadne” a takovýto dáreček si nadělím. Nakonec z toho byla “jen” Indie. I tato idea nakonec vyšuměla, nicméně dnešní rozpracovanost – stupeň přípravy náhradní varianty dává tušit, že Blízký východ – finální cíl pro letošní rok nakonec vyjde. A jestli nenastane nějaká zrada, v pátek 30.04. 04 vyjedeme. Doufám, že na tu “Kolemkouli” nakonec taky jednou dojde.

Vyjíždíme!

Je to tady! Přesto, že jsme s Milanem domluveni na půl devátou na benzině v Prostějově, už něco po šesté mi volá, že nemůže od čtyř spát a jestli tedy nepojedeme dřív. Na daném místě se sjíždíme ca v 7.30. Pumpa je ale rozkopaná, takže tankujeme až ve Vyškově. Měli bychom zkontrolovat tlak v gumách, ale kompresor nefunguje, tak to odkládáme na později. Zastávka v BMW Renocar Brno – napadlo nás, že by nebylo marné mít sebou pár náhradních špic. Chlápek se velmi nad takovou pošetilostí pozastavuje, tvrdí, že oni žádné špice nemají a stejně by nám prý byly k ničemu. Vysvětluje, že před rokem museli na jednom kole pár drátů měnit a tak držely, že je nemohli odtáhnout. Od tohoto, zjevně traumatického zážitku, v Renocaru řeší problémy se špicemi výměnou celého kola. Nechci se dožít doby, kdy prasklou pojistku bude lempl v “odborném servisu” řešit výměnou motorky. Druhá zastávka v Brně. Hypernova – výrobna klíčů. Není marné mít sebou náhradní klíč k mašině. Ovšem představa, že by bylo možné udělat v “odborném závodě” něco jiného než prachobyčejnou FABku je naprosto scestná..

Konečně pokračujeme. Hladký průjezd přes hranice, Bratislava, zastavujeme téměř až v Komárně natankovat motorky a v přilehlé hospodě i sebe. Na hranici s Maďarskem asi 20 minut stojíme. Je třeba počkat až přeběhne tlupa tatrmanů v modrých tričkách – jakýsi přeshraniční běh při příležitosti vstupu do EU. Maďarsko je (jako vždy) náááramná otrava a tak jsem rád, když konečně zastavujeme na přechodu Nagylak/Nádlac. Předtím ale asi 10 kilometrů před hranicí přichází ke slovu dešťovky. Celý den byl krásný, ale teď se pekelně zatáhlo. Na rumunské hranici stojíme asi půl hodiny, když se snažím ouřadovi vnutit naše pasy, vysvětluje: “je burka, hrmi, kalkulator nefunguje”. Takže pokud se nechcete na rumunské hranici zdržovat, jezděte když “nehrmi” aby fungoval “kalkulator”. Dojezd těch asi 50 km do Aradu, cíle dnešního dne už je maličkost. Po chvíli ježdění po městě, kdysi evidentně výstavném, se ubytováváme v hotelu Parc. Večer jdeme omrknout město. Nebude to dlouho trvat a všechny šrámy zasazené bolševikem si vylíže. Končíme v restauraci u stolu plného vskutku fajnových dobrot. Móóóóc povedený den. Jen aby to tak pokračovalo!

Léčebný zákrok před Sibiu

Přesto, že jsme vstávali dost brzo, s odjezdem to, zejména díky opulentní snídani nějak neklaplo. Než Milan spolykal polovinu švédského stolu a já dopsal plky z minulého dne, bylo jedenáct hodin. Cesta přes Rumunsko je už stará vesta. Trasu přes Devu, Sibiu, Bukurešť jedu už po x té. Nedá se říct nic, než že je to náramné svezení. Všechno jde naprosto bezproblémově……..pravý okamžik na to, aby se něco vysralo.
Asi 20 kilometrů před Sibiu zastavujeme na benzině Euroil k doplnění suché nádrže. Vše proběhlo v pohodě, máme natankováno, zaplaceno, vyjíždíme…….pouštím spojku a v ten okamžik ležím. Stál jsem pravým padákem asi 50 centimetrů před kandelábrem chránícím čerpadlo. Náraz nemohl být ve větší rychlosti než je chůze a jsem v šoku, kolik škody nadělal. Naprosto zdeformovaný padací rám, urvaná mlhovka, na motorce drobné odřeniny. Vše ale funguje a tak po léčebném zákroku trubkou z lešení, kdy se nakonec daří rám jakž takž srovnat, pokračujeme. Den končí v Rimicu Valcea. Pro změnu v hotelu Capela. Pro změnu u plného stolu. Uf to byla ňamka!

Naše nejrychlejší nádrž

Naše nadšení z rumunských kulinářských zážitků muselo jednou dostat přímý zásah. Snídaně v onom hotelu – omeleta podivné konzistence a bulky jako tenisáky (ne tak velké, ale tak gumové). I jinak připomínala restaurace bolševické časy rekreace ROH, včetně babizny co měla vše na povel. Při odjezdu zjišťuji, že je třeba dolít olej. Oba 0,5 litru, což je s přihlédnutím k faktu, že máme za sebou ca jen 1200 kilometrů a kompletní servis před odjezdem minimálně na udivené povytažení obočí! Uvidíme, jak se bude spotřeba vyvíjet dál. Pak bude možné udělat závěr, jak to s tím servisem bylo. Cesta do Pitesti je zase excelentním zážitkem. Krajina, silnice………paráda. Z Pitesti do Bucuresti už je to po dálnici, na kterou ovšem tu a tam ústí polní cesta. Míjime ale i prašné odpočivadlo, na kterém je z několika stavebních buněk, pár slunečníků a pár kousků plastového nábytku sestavený “motorest”. Bábrle na kole nebo stařík s oslíkem v protisměru v odstavném pruhu taky nesmí překvapit. Konečně Bukurešť. Nájezd na “obchvat” je sice chvíli třeba hledat mezi odbočkami ke Carrefouru, McDonaldu a podobným nesmyslům, které, bohužel, dorazily už i sem. Už léta je tento obchvat v mapě značen jako dálníční.

Carevo – takže dnes je “volno”. Tzn. Spaní, praní, drobná údržba, spaní, jídlo, spaní……..a tak………..Zítra Turecko……….kvak!

Bosporská úžina

Budíme se kupodivu docela brzo, takže můžeme hned kolem osmé místního času vyrazit. Včera byl krásný slunečný den, ale dnes, prachbída, chladno, zataženo nízkou oblačností a tak směrovou tabuli s nápisem Istanbul 330 km míjíme nabalení v dešťovkách a následné šplhání do hraničních kopců zahalených v mlze nevěští nic dobrého. Těsně před městečkem Malko Tarnovo tankujeme za zbytky bulharských leva, poněvadž benzín v Turecku je za pusinku. 34 Kč a víc….! Jak stoupáme serpentinami, najednou jako když mávne proutkem, mlha mizí a je tu krásný slunečný den. Na turecké hranici trotlujeme “jen” asi třičtvrtě hodiny, což je s ohledem na fakt, že jsme tam úplně sami pekelná rychlost. Podotýkám, že jsme měli turecká víza vyřízená předem na turecké ambasádě v Praze, přesto bylo třeba zaplatit ještě 2 000 000 TL zdravotní pojištění a 12 500 000 TL poplatek za motorku. Asi taky pojištění, či co. Kurs s byl ca 1 440 000 TL za USD a 1 750 000 TL za euro. Během razítkovacího kolečka přijel autobus Poláků jedoucích nakupovat do Istanbulu.

A ti vyřizovali vše, včetně víz na hranici. Inu, je to práce našeho MZV. Za chvíli nám zařídí Turecko na devizový příslib!!! (pozn. od roku 2005 funguje s Tureckem zjednodušený pohraniční styk bez vízové povinnosti) Za hranicí mění krajina radikálně ráz. Mění se i vesnice a městečka. Po čase se ale vše okouká a nezbývá než pocit špíny a smradu. Neskutečně kouřících a nepředstavitelně přeložených náklaďáků a zvířeného prachu, kamkoliv se člověk vrtne (pokud je to na silnici). V Turecku se neoddiskutovatelně ve velkém staví ale jaksi, za každou cenu. Města jsou si podobná jako vejce vejci. Typizovaná (až na výjimky) mešita, typizované obytné bloky, typický puch, ať už je to v horách, na pobřeží, na východě či západě, všude je to na jedno kopyto. Na webu jsem vyčetl varování před provozem v Sýrii. Ale šok přišel daleko dřív. Istanbul. Projet Istanbul na motorce ve dvou, neztratit jeden druhého z dohledu, nezabloudit a hlavně – nenechat se zabít, to byla tedy chuťovka.Nerad bych z toho dělal laciné drama, ale tak jsem se nebál o vlastní kejhák ani když jsme jeli v dvaadevadesátém s bráchou dělat “velké kluky novináře” do takřka obklíčeného Osijeku.

A je tu Bospor. Projíždíme mýtnicí, platíme 2 500 000 TL za motorku a jedeme přes most. Dívám se na tachometr, je to nějakých 500 – 600 metrů. Chvíli si hraji s myšlenkou, že zastavím a trošku se rozhlédnu. Beru ale v potaz kamion, který jede asi 5 metrů za mnou a hned takový nápad zavrhuji, byla by to sebevražda. Dál už je to zas jen smrad, smog….atd. V tomto duchu pokračujeme mimo dálnici směrem na Gebze podél zátoky Marmarského moře směrem na Izmit a Adapazari. Ještě dnes jsou tu vidět stopy po zemětřesení tuším v roce 1999. Po docela hektickém dni v hustém provozu sjíždíme na Akyazi. Je téměř tma. Vypadá to, že jsme prošvihli vhodnou dobu na shánění noclehu. Náhodně zastavujeme u jakési restaurace a já se ptám jednoho človíčka, který, jak se vzápětí ukáže, umí německy, na bydlení. Nedaleko je prý “drei stern hotel” za fuenfzig dollars. No to je docela paleta, ale jsme docela utahaní a tak souhlasíme. Ochotně sedá do auta a po asi 2 km se nám naskýtá pohled na nasvícenou mešitu nad kterou vycházel veliký Měsíc. Asi 200 m odtud je potom onen hotel s parčíkem, vodotryskem, olivrejovanými portýry a bůhvíjak se všem těm čičmundům nadává. Pokoj byl nakonec za sixty euro misto fifty dollars, ale co. Byli jsme v Kuzuluku.

Jako vzducholoď Karel

Za sixty euro byla “bed and breakfast”, ovšem jestli ta jedna oliva, jedno kolečko salámu, kousíček sýra a hrneček čaje měl být breakfast…..to tedy turečtí soudruzi neuřídili. Padáme raději z téhle všivé díry a pokračujeme po D 140 na Ankaru. Skoro žádný provoz, cesta je plná krásných scenerií a (zejména pro nás) nezvyklých pohledů. Zelené, bílé, červené sedimenty, krajina “jako vystřižená z televize” někde z Utahu či Marlboro country. V malinkém městečku ztraceném kdesi v horách dáváme pauzu na oběd. Ochotu, úslužnost, a zájem o kšeft, nelze ovšem turkům upřít. Nosí a ukazují všechny mlsoty co jsou k dispozici a za 5 minut máme stůl plný místních delikates. Pokračujeme. Ankara. Nacházíme okamžitě obchvat a jsem rád, že se nezasekáme v tureckém hlavním městě. Což se ale daří kompenzovat vzápětí kdy dopadáme jako Jára Cimrman se svou stíhací vzducholodí Karel, kdy po osmihodinovém letu na Brusel, přistál nedaleko Waršavy. Odbočujeme na jih dřív, zajíždíme si asi 100 km a přes křivolaké “parkové“ cestičky (ne nepříjemné) se musíme prokousat zpět na spojnici Ankara-Aksaray. Aksaray je také cílem dnešního dne. Máme za sebou přes 600 km. Myslím si, že je to dost a netuším, že rekord teprve padne. 

Brána do Sýrie – Bab el Hawa

Dnes byla breakfast excelentní. Podle tabule jsem měl poprvé taky pocit, že jsem fakt někde úplně jinde. Některé dobroty jsem naprosto nebyl schopen identifikovat. Nicméně jsme si moc pochutnali

Kdybych byl náhodou na pochybách, teď už vím, že mám pěknou motorku. “Nice bike, nice bike” brebentili malajci na zájezdu, pořád se smáli a fotili se s našema bramborama. Frézované silnice – to je vychytávka. Na cestě z Ankary do Adany jsou jich desítky kilometrů.
Jsme už týden na cestě a já mám předsevzetí (Milan o tom ještě neví) dnes dorazit k přátelům do Jaroudu v Sýrii. Vyjíždíme z Aksaray, míjíme ceduli Adana 258 km a roztápíme pece. V, řekněme, svižném tempu se dostáváme do vlivu středomořského klimatu. Zatímco špička hory Hassan za Aksaray (ca 3 200 m) je pokryta sněhem a je zde celkem chladno, při příjezdu do přímořského Tartusu už je horko a vlhký vzduch. A protože prvním “doopravděnským” cílem je Sýrie, pokračujeme v maratonu přes Adanu, (kde jsem mimo jiné viděl opravdu pohádkovou velkou mešitu, která naprosto nezapadala do jisté “panelákovosti” mešit, co byly běžně k vidění), Iskendrun a relativně rychle dosahujeme turecko-syrského přechodu Bab el Hawa. S Turky opět absolvujeme tradiční razítkové kolečko. Při odbavování pasů mne navíc uchvátil jakýsi bembek ohánějící se formulářem ministerstva turistiky a jal se ze mne páčit statistické údaje.

Po pár nepřesných a zavádějících odpovědích byly naštěstí naše pasy vyřízeny a tak jsem ho mohl odkázat na “někdy jindy”, poděkovat za nosný rozhovor, zanechat jej s rozepsaným papírem u pultíku a vypadnout. Doufám, že si zbylých 80% formuláře dolhal sám, aby si mohl udělat čárku do svého statistického deníčku. Ještě kontrola štemplů ve třetí boudě turecké třístupňové kontroly a jsme na syrské straně. Hranice je pojata podstatně velkolepěji. Silnice je kvalitnější, všeobjímající bordel vůkol je stejný. Zdá se, že ouřadové jsou o něco vstřícnější. Chvíli sice trvá, než se pod tlakem dominantních arabských nápisů zorientujeme, ale pak už to jde. Dokonce jsem v jeden okamžik uvěřil, že nebudeme nic platit. Samozřejmě to byla pitomost. Zase – pojištění, vypsání karnetu – 30 USD. A opět mi vytane na mysli plané strašení a řeči o šíleném nápadu jet do Sýrie…….zejména když vidím malinkou (a velmi pohlednou) číňanku s francouzským pasem, co cestuje sama a shání se po autobusu do Aleppa.

Hýkání úředního šimla na obou stranách hranice trvalo asi 2,5 hodiny. Závora se konečně zvedá a jedeme. Ještě kontrola sestávající ze zastavení u boudy, kde si 4 vojáci dávají do nosu dobroty z metrového tácu a zvou nás, abychom se připojili a dali si taky.”Spěcháme” říkám. Co taky může jiného vypadnout za pitomost z hloupého Evropana. Jeden z nich tedy “oblízne všech deset” aby nám příliš nezamastil pasy a po zběžném pohledu nás pouští do Sýrie. Změna je asi tak markantní jako mezi Bulharskem a Tureckem. Vozový park zestárl tak o 10 let, změnil se i oděv. Běžné jsou najednou arabské šátky, přibylo v příkopách se pasoucích ovcí. Sýrie je evidentně velmi chudá, když i tady je ale vidět, že se tu “něco” děje. Bude ovšem ještě chvíli trvat, než se obyvatelstvo zbaví Velkého bratra Assada, který na “svůj” lid tupě zírá nejen z veřejných budov, ale i boardů u cest, bran do továren či měst. Nechybí snad ani v žádné rodině. Unifikované, podle šablony sprejem nastříkané podobizny jsou i na nejednom automobilu., či jak jsem viděl později – lodi. Zkrátka, kult osobnosti v krystalické formě.

Najíždíme na dálnici přes Hamu, Homs, do Damašku. Tady začíná provoz houstnout. A já si uvědomuji varování před syrskou dopravou. Pravidla jsou taková, že žádná. “Dálnice”, to jsou dva pruhy asfaltu tam a dva pruhy zpět. Tím veškerá podobnost končí. Spousta prašných komunikací tu ústí nebo jde dokonce souběžně. Traktory, ovce pasoucí se mezi pruhy, motorové tříkolky-rikše plné různého zboží, to je naprostá běžnost. Potkat v levém “rychlém” pruhu v protisměru jezdce na skůtru též není žádná vzácnost. Začíná se stmívat, před námi je ještě asi 200 km a v této situaci si zvykáme na místní “pravidla”. Dokud není naprostá tma, asi polovina řidičů vůbec nerozsvítí. Traktory mají třeba světla jen vpředu. Pokud chce někdo předjíždět, začne divoce problikávat dálkovýma aby upozornil, že jede. Předjíždíme-li my, z 50% cítí předjetý nutkavou potřebu si nás prohlédnout a okamžitě do nás napere dálková světla. No paráda! Dálková v zrcátkách, dálková v protisměru, jsou okamžiky, kdy jsem slepej jak krtek a nevidím naprosto nic. A cítím se jak v Istanbulu, jen o 400 km unavenější.

Městečko Jaroud, které hledáme je asi 50 km před Damaškem a má asi 30 000 obyvatel. To znamená, že není na mapě (mimochodem moc povedená mapa Jordan, Syria, Lebanon nakladatelství Hildebrandts, kde chybí sídla, nesouhlasí vzdálenosti – kdepak asi udělali naši němečtí soudruzi chybu?) a je mimo rozlišovací schopnost místních orientačních tabulí, které jednak nejsou příliš četné, chybí na nich vzdálenosti v km, ale hlavně popisky v latince jsou jen u velkých cílů. Takže jsme se dostali do města Nabk, se soudruhem Assadem na kopci kynoucím širokému okolí a začali se ptát. Arabové jsou velmi vstřícní a ochotní, bohužel však většinou neumí jinak než arabsky. A tak zažíváme, že nás jeden posílá tam, druhý zpátky a třetí zas někam úplně jinam. Způsobem: “zastavím, zeptám se na směr, zastavím ještě jednou, dvakrát, abych si to ověřil” pokračujeme dál. A protože nevíme, jestli obec, do které jsme dojeli je ta co hledáme, neb cedule je jen arabsky, vše se opakuje nanovo. Konečně jsme na místě. Nacházíme i rodinu kterou hledáme. Je něco po 23 hodině. Za sebou dnes máme 880 km a jsme vyřízení jak žádost o kvartýr.

Odpolední siesta

Popravdě, dnes bych nejraději jen spal. Včerejšek se na mně podepsal víc, než jsem byl ochoten připustit. Ale náš hostitel rozhodl za nás. Po náramné večeři následovala stejně náramná snídaně a malý výlet autem, což byla pro jednou vítaná změna. Navštívili jsme starý křesťanský chrám v Malloule, které ovšem vévodí brána, jak jinak, než s obrazem Hafíze Assada a jeho vykutálených synáčků. Nad Malloulou v horách se potom zastavujeme u přátel našeho hostitele na čaj a kus řeči. Je začátek května a na můj vkus už pekelné vedro, ale sotva vejdeme do domu takřka bez oken, najednou je příjemný chládek a pohoda. Bez klimatizace. Druhým cílem našeho výletu je Marmusa. Asi tři kilometry schodů vedoucích průrvou ve skále ke dvěma klášterům. Tak to je moc. Takový nadšenec vzhledem k okolní teplotě nejsem. Ještě přijímáme pozvání od řidičů obstarožního, zato o to víc osvětýlkovaného a nálepkami olepeného autobusu Isuzu na Arak a vracíme se “domů”. Po bohatém obědě už se to opravdu nedá uřídit a k noční porci přidáváme ještš dvě-tři hodinky spánku.

Po probuzení nacházím na terase domu při odpolední siestě asi 15 lidí. O existenci poloviny z nich v domě jsem neměl ani šajn. Ptám se Abou Zaeda: “to je všechno tvoje rodina?”. Povídá že ne, jen asi necelá třetina, zbytek je zrovna mimo domov. Rodiny s deseti dětmi tu nejsou žádnou vzácností. Ještě otestujeme vodní dýmku a matté, které se tu pije stejně často jako káva a čaj. Jdeme se též podívat “do města”. Jsme v úplně jiném světě. Nejen domácí, ale i my jako návštěva se zdravíme se sousedy či známými podáním ruky a slovy “salam alejkum”. Pozvání na čaj či kávu je naprosto samozřejmou záležitostí. Den končí zábavnou epizodou kolem shánění piva. “Všichni jsou muslimové”, vysvětluje syn hostitele, se kterým jedeme do “tajného” obchodu s alkoholickým pivem, “takže syrské pivo je bez alkoholu a jiné se normálně neprodává”. “Muslim tedy zajde večer do mešity, tam si zjedná alibi, resp. odpuštění a doma se ožere jako prase”. A přidává arabské přísloví, které by se dalo volně přeložit jako “Po dnešní noci nechť se stane cokoliv”. Je pátek, první muslimský volný den a naprosto vyprodaný první i druhý “tajný” obchod dávají přísloví zapravdu. Ve třetím pivo měli. Zatím.

Starověká Palmyra – město na Hedvábné stezce

Dnes necháváme domácí poněkud vydechnout. Bereme jen pár nejnutnějších věcí a jedeme se podívat do Palmyry, resp, jak říkají místní do Tadmuru. Cesta polopouští je vskutku zábavným kouskem. Třicet kilometrů rovně, mírná zatáčka, zas dvacet rovně ….co se jízdy týká nuda. Navíc skutečné peklo. Takové vedro jsme tu skutečně v květnu nečekali. Přesto je v této pustině život. Stovky ovcí na planinách kolem cesty, ovšem rozdělených do malých stád po několika desítkách kusů, které pasou převážně chlapci kolem 16ti let na malých konících nebo jen tak s holí. Taky jsme zde, hluboko ve vnitrozemí potkali X vojenských vozidel, kasáren a radarových stanic, ovšem vše vypadalo tak omšele a evidentně podfinancovaně, že si nedovedu představit že by syrská armáda s někým bojovala. A tak zůstává alespoň bezvadným bubákem syrských branců, kteří chodí “sloužit lidu straně a Assadovi”.na 3 roky. Poté, co nakrátko zastavujeme abychom si udělali pár obrázků místního hřbitova, který je po pravé i levé straně silnice a mrkneme do mapy abychom zjistili, že nás od cíle dělí ještě něco kolem 65 kilometrů se rozhodujeme pokračovat přesto, že naše palivoměry varovně přivírají oka. Krajina se nemění, pustina je stále stejně pustá 65 kilometrů dávno ujetých, oranžové hladové oko na mne zírá už drahnou dobu a Palmyra nikde. Jen za obzorem další obzor. V rozmezí 80-90 km/h na šestku se plížíme ještě dalších asi 40 kilometrů, když začíná být vidět náš cíl. Tlačení ani jiná potupnost se nakonec nekoná, ovšem u benzinky se ukazuje podle asi půl litru, který zbýval, že jsme skutečně dojeli na “smrad z nádrže”.

Starověká Palmyra, město na hedvábné stezce, je naprosto bez komentáře, to je třeba vidět. Bez komentáře je i přístup syrského státu, který ani netuší, co vlastně má a tak jsme se dostali i s motorkma přímo do areálu starého města navíc bez jakéhokoliv vstupného. Už den předtím padlo rozhodnutí, že poté, co omrknem Palmyru se pojedeme trošku vymáchat ve Středozemním moři u města Tartousse. Po cestě se ještě zastavujeme u tradičního hliněného obydlí, s notně hlubokou, přesto vyschlou studnou….. Dnes neuvidíte stavbu z jiného materiálu než je železobeton. Staví se všude, přestože úroveň příjmů není vůbec slavná. Navíc stavební povolení je velice drahá záležitost.. Zároveň ale platí zákon, že nelze nikoho vystěhovat z bytu nebo domu na ulici, takže lidé si postaví základy, a potom sezvou celou rodinu, kamarády, přátele a přes noc postaví přízemí nebo alespoň několik místností do kterých se stavebník s rodinou okamžitě nastěhuje a je vyhráno. S vodou a elektrikou je to jen otázka registrace u vodárny a rozvodných závodů, protože opět nelze odepřít dodávku energie a vody žádnému občanovi. K moři jedeme asi z poloviny po stejné cestě, potom následuje odbočka na Homs. Tady se začíná krajina již měnit a vyprahlou rovinu střídají kopce, které jsou oproti pustině skutečným zemědělským rájem. Tartousse vypadá na první pohled jako standartní přímořské centrum, poté, co přijíždíme na nábřeží, kde se, téměř v centru města, evidentně již několik let válí jako vyvržená velryba vrak lodi. PET lahve a různé další odpadky spolu s faktem, že voda je opravdu ledová mění náš názor na koupání. Je pozdní odpoledne a tak se poohlížíme po ubytování. Nechce se nám hledat příliš dlouho a tak padá volba na Grand hotel přímo na nábřeží..

Grand hotel byl ovšem, jak to tak v bolševismu a jemu spřátelených systémech chodí grandem mezi hotely před drahnou dobou. Večer jakoby vyřknutím kouzelné formule se město proměnilo. Tma milosrdně přikryla nuzotu a zanedbanost, která až příliš bije do očí přes den, rozsvítí se spousty boutiques i obyčejných krámků a je nepochybné, že nebude dlouho trvat a Tartousse se vrátí ke své bývalé výstavnosti. Zatím vypadá trochu jako Saint Tropez jak je známe z komedií s Louisem de Funés, jen trošku unaveněji.

Malovali jsme si, jak si také při cestě budeme moci pochutnat na mořských dobrotách a tak po ubytování a na výzvu personálu, zaparkování motorek přímo v recepci, se vydáváme do rybího restaurantu. S názvy mořských ryb až na notoricky profláknuté druhy je to těžké, navíc zde neexistuje menu. Personál nabídne co je v kuchyni k dispozici v arabštině a domnívá se, že udělal dost. Teprve, když vidí vrchní číšník, že to opravdu nikam nevede, posílá kamsi svého podřízeného a ten se za okamžik vrací s tácem, na kterém má několik ryb. Obratem si jednu z nich vybíráme, přičemž způsob přípravy necháváme na kuchaři a výsledek je vskutku excelentní. Netušíme, že je to první a zároveň poslední mořská hostina. Při návratu na hotel ještě registruji příjemnou, tu jablečnou, tu růžovou vůni tabáku z vodních dýmek, která se line z čajoven na nábřeží.

Blízkovýchodní provoz v Damašku

Je nedělní ráno se vším všudy. Dlouhé spaní, ranní procházka po městě kvůli pár fotografiím, odpověď na pozdrav policajta motorkáře řídícího unavený provoz na téměř prázdné křižovatce, dotankování prázdných nádrží. Vracíme se opět směrem na Homs a po cestě odbočujeme abychom alespoň krátce zvenku omrkli monstrózní pevnost, rytířský hrad Crac des Chevaliers. Potom už jen míjíme zmíněný Homs a vracíme se přes Nabk k mým přátelům žijícím nedaleko Damašku. Ještě v podvečer ale padá rozhodnutí pokračovat v cestě a tak rovnou nakládáme kufry, loučíme se s rodinou a vrháme se do divoké dopravy syrského hlavního města.

Je to opravdu divočina, ale pomalu si zvykáme na systém, který v blízkovýchodní dopravě vládne a to je fakt, že tu není žádný systém. Nikdo neví co lze čekat od ostatních, auta, kola, traktory v jednosměrkách a to na pravé i levé straně silnice, v protisměru na “dálnicích”, jede kdo je největší či ten, kdo tam byl první. Dávat přednost je evidentním projevem slabosti a takový kousek je okamžitě “zhodnocen” auty za vámi. Ale podařilo se probojovat do samotného centra, za pomoci našeho průvodce Muhammeda najít vhodné ubytování a hned jsme vyrazili do ulic. Centrální mešita, bazar, staré město – mimochodem Damašek je prý nejstarším nepřetržitě osídleným městem na světě……..a zatímco my jsme obdivovali orientální město, Muhammed neustále někam telefonoval. Ještě předtím jsme se mu totiž svěřili, že jsme kdesi po cestě viděli krám s velbloudím masem a že bychom chtěli nějakou tu velbloudí specialitu ochutnat.

Najednou tedy sedáme do taxíku a po delší štrapáci až na samou periferii vystupujeme ve čtvrti sice nepříliš důvěryhodně vyhlížející a zadním traktem vcházíme do již zavřeného podniku ještě nedůvěryhodnějšího. Ovšem majitel pro nás ochotně otevírá a odebírá se nějakou tu hrbatou specialitu uklohnit. Na vše pochopitelně opět dohlíží z vekého obrazu všudypřítomný Hafíz Assad.. Jídlo je náramná dobrota a já nabývám dojmu, že to pro mne není premiéra, mám pocit, že jsem něco podobného jedl kdesi v jižním Bulharsku. Vracíme se do centra a chceme ještě kořeněného velblouda spláchnout pivem ovšem tentokrát vyšly veškeré naše pokusy naprázdno. Taky je už půl druhé v noci. Jdeme spát.

Záplava ovoce a zeleniny

Vzhledem k tomu, že jsme šli spát dost pozdě, chtěl jsem to ráno trošku vykompenzovat, ale bydlení v samotném centru Damašku tuto možnost vyloučilo. Neustálé troubení je kulisa, na kterou se ještě dá zvyknout. Melodie při přepínání naplno zesílené vysílačky z policejního auta a motorky zaparkovaných dole na náměstí byla ale k nesnesení. Koneckonců, nemáme ještě pořízené všelijaké drobnosti a dárečky, které jsme chtěli obstarat hlavně na bazaru. Dnes jsou otevřeny všechny krámky a tak v uličce s kořením obdivujeme fantastické barvy a vůně o jejichž původu a určení nemáme ani šajn, v ulici s textilem si kupuji šátek á la Arafat, kousek dál zase kolega smlouvá o cenu vodní dýmky. Já mám svoji už zabalenou v kufru.

Fantastická je též záplava ovoce a zeleniny, což je ostatně charakteristickým rysem pro celý region. I zde platí že minimálně polovina druhů je pro nás, co se určení a způsobu konzumace týká, naprostou neznámou. Pokračujeme kolem místní university, jejíž přítomnost registrujeme hlavně podle kavárniček plných studentů, věnujících se raději než přednáškám, kávě či matté a vodní dýmce. Kouzelné jsou uličky starého města s krámky a dílničkami se vším možným. Teplota ale stoupá do pro nás nesnesitelných výšin a tak se vracíme zpět a cestou se ještě párkrát zastavujeme v “občerstvovnách” s vynikajícími ovocnými šťávami a koktejly čerstvě připravenými z “doopravděnského” ovoce.

A je to opět tady, kufry jsou na mašině, já, v plné zbroji s odklopenou helmou v recepci hotelu si vyzvedávám pas a vysvětluji recepční jak se věci mají, když se mne ptá jestli jsem kosmonaut. Něco takového prý ještě neviděla. Jasně, na ulicích nikdo helmu nemá (snad jen policajti a to onen obligátní půlhrach) a turisté do Sýrie takřka nejezdí, tedy motorkáři na velkých mašinách a s patřičnou výbavou jsou zde asi naprostou popelkou. U parkoviště, protože je neskutečné vedro, ještě piju z věčného pramínku lahodné ledové vody s nápisem “Vždy pamatuj na Boha”. Naše boxery se ani nepotřebovaly rozehřát, takže se loučíme s Muhamedem, naším neocenitelným průvodcem a vyrážíme do poledního dopravního chaosu. Zpola přidušeni zplodinami hrkačů, z nichž většina nejen že překračuje rozumné normy kouřivosti (o nějakých EURO XY ani nemluvě), ale některé vybrané kousky překračují i meze fantazie, zpola upečeni se asi po půl hodině dostáváme na výpadovku směrem na Ammán, resp.Jordánsko. Provoz prudce řídne ale objevuje se jiná mrzutost. Jára Cimrman by řekl “vítr z hor”, tady to byl vítr z pustiny. Pokud se člověk nepohybuje v úzkém pobřežním pásu nebo uměle zavlažovaných oblastech není totiž v Sýrii nic. Jen pustina, kamení, písek a sem tam nějaká tvrdá tráva či křovisko.

Taková je i krajina kolem silnice na Ammán. A v této roční době, jak jsme se později dověděli (na jaře a na podzim) tu foukají docela často silné větry, které zvedají prach a písek a vše je tedy v jakémsi oparu. A jestli tedy v Sýrii není nic, tak v Jordánsku není už vůbec nic. Jen skály a kamení.. Děláme krátkou zastávkou na benzince kde plníme nádrže a oba přídavné kanystry které máme v bočních kapsách tankruksaku až po víčko (benzín tu sice za moc nestojí, ale zato moc nestojí – v přepočtu asi 14 Kč/litr) plníme také sebe colou a vodou, benzinář (jaksi automaticky) nabízí gratis kafe, což kolega s povděkem přijímá a pak už, se silným bočním větrem pokračujeme k hranici. Ploty, ostnaté dráty a unifikované fotky xichtů starého a mladého Assada dávají tušit, že jsme na hranici. Odbavení jde, kupodivu, více než jednoduše netrvalo ani půl hodiny (a vězte, že čas má na Blízkém Východě opravdu jiné dimenze) a pokračovali jsme na jordánskou stranu. Silnější ekonomika Jordánska je znát hned na hranici. Novější udržované budovy,vyfešákovaní ouřadové a ­ větší poplatky za všechno.

Základem je směnárna. Tam jsem si bláhově vyměnil 50 dolarů a pokračoval k registraci cizinců, potom k okýnku, kde je třeba koupit vízum, zpět vyzvednout pas u registrace, do vedlejší budovy přihlásit k provozu vozidlo, opět zaplatit pojištění, zase k jiné přepážce kde hotové papíry vydávají a po padesáti dolarech byla veta. To vše trvalo asi hodinu. Říkám si ještě – to jsem z toho vyvázli lacino, protože všude kolem mají všechny auta otevřené kufry, vyložené všechny kufry a otevřené kufry. Veškerou ostatní bagáž taky samozřejmě. Nás si v tomto směru doposud nikdo nikde nevšímal. Takže sedáme na koně a opouštíme prostor celnice. Zastavujeme u závory, která je poslední překážkou v cestě do vnitrozemí. Tady poprvé zažívám pocit, že bych někomu nejraději hodně ublížil. Na této “výstupní kontrole”, která nemá za úkol nic jiného, než pouze zkontrolovat, jestli máte v pase potřebná razítka, se evidentně nudí tři zevlové, (na něž se jako ulitý hodí fousatý frk o policajtech, kteří chodí ve třech, protože jeden umí číst, druhý psát a třetí telefonovat) kteří tvrdí, že musíme ještě počkat a důležitě někam volají.

Potom se hrozně zajímají o to odkud jsme, odkud jedeme a kam, když slyší slovo Izrael tak křiví hubu jako při hodně kyselém citrónu a oznámení, že z Izraele pojedeme lodí do Řecka se jim zdá nanejvýš podezřelé, vzápětí se totiž ukazuje, že o existenci státu toho jména nemají nejmenší tušení o jeho poloze logicky též.. O České republice platí to samé a když po mně chtějí mapu, abych jim to všechno ukázal (jestli jako nekecám), zatvrzuji se, říkám že žádnou mapu nemám a odmítám komunikovat. Teď už je to jen hra, koho to dřív přestane bavit. Asi po deseti minutách marné snahy se ještě něco dozvědět rezignovaně mávají rukou a my konečně jedeme. Je kolem osmé a do soumraku chybí jen minuty. Po kvalitní silnici uprostřed jordánského “už vůbec ničeho” směřujeme k Ammánu. Asi na půli cesty už jedeme ve tmě. To nemám rád, výsledkem je totiž takřka vždy velmi omezená možnost vyhledání noclehu a člověk navíc už dost utahaný je spíše ochoten kývnout na jakoukoliv cenu než aby se štrachal shánět něco levnějšího a stojí to pak zbytečně moc kaček. Tentokrát to ale dopadlo jinak. Dojeli jsme do centra Ammánu a já se obracím na prvního mladého kluka s otázkou, “kde je tu laciný hotel?” Zjišťuji, že stojíme asi 50 metrů od něj, pak je za 100 metrů další, potom zase, zkrátka “low cost” hotelů je tu hromada. Jdu se optat na podmínky a cenu a už v recepci začínám chápat místní obsah termínu “low cost”. Řekl bych “dirty rat nest”. Pokračuji v prohlídce v dalším hotelu a tam se nám to jeví už příznivější. Dokonce i cena je nižší 10 JOD pro dva (asi 17 USD) takže zůstáváme.

Stejně ale konstatuji, že vidím poprve v životě něco, co se nápadně podobá pětidolarovým hotelům někde v Bronxu. Jen obligátní nezapravené díry od kulek ve stěnách a špatně umytá krev chybí. Zato nechybí švábi. Tak rychle jsem se ještě nikdy neosprchoval. Ne že bych byl z těch broučků nějak extra rozmontovanej, ale spíš jsem si říkal: “copak asi dalšího a odkud na mne vykoukne?”. Nevykouklo nic a my jsme se šli do ulic najíst. Nedá se samozřejmě generalizovat a z hodinové procházky dělat nějaké závěry, ale připadlo mi, že jordánci jsou daleko větší puristé.Ulice plné chlapů, tu a tam držících se za ruce nebo kolem ramen a pokud jsme viděli ženy, byly to věkovité tetky od hlavy k patě zahalené, pokud možno vláčející nějaké těžké břemeno (mimo svého životního údělu).

Pouliční nabídka jídla byla též menší a chudší, zejména jsem postrádal maso, neb nejsem žádný vegoš. Výborné nápoje, zejména džusy vylisované přímo před vámi z vychlazeného ovoce, ale také např. mrkve byly tak jako v Sýrii i zde. Vracíme se na hotel, kde chytám jednoho švába do kelímku a jdu ho ukázat maníkovi na recepci. Ten na nebohého hmyza chvíli zírá, potom na mne a zjevně naprosto nechápe o co mi jde nebo co bych asi tak mohl chtít. Anglicky neumí ani blafnout a i kdyby, stejně by to dopadlo asi stejně, tak to vzdávám. Někde jsem četl, že švábi nemají rádi světlo, tak v koupelně, můžeme-li té místnosti tak vznosně říkat, necháváme rozsvíceno (to byl totiž broukozdroj – lezli ze všech tamních otvorů), nedoléhající dveře oblepuji lepící páskou, které máme pro případ jakékoliv opravy dost a je klid. Větrák na stropě míchá nedýchatelný dusný vlhký vzduch, ve kterém nám únava z celého dne pomáhá usnout.

Jordánský benga nás nezaměřil

Je to trošku rouhání. Když člověk sedí doma, chodí do práce… Ale když je na cestách na motorce kde hlavně cesta je cílem, po pár dnech je třeba konstatovat “je ráno jako každé jiné”. Navléct se do kůže, bot, helmy a rukavic, všechny kufry navěšet na mého Duffyho a jede se dál. Ammán necháváme brzy za zády a Milan zastavuje aby si oblékl bundu do deště. Ne že by snad pršelo, ale opět pekelně fouká a jeho obleček BMW Savana je konstruován skutečně pro savanu nebo horké léto. To nás také zachránilo od zbytečné šlamastyky s místními policajty. Než jsme se stačili zase pořádně rozjet minuli jsme radar a tak se nám podařilo vejít se do rychlostního limitu 90 km/h. Mimo jiné to bylo poprve, co jsme v tomto regionu viděli silniční kontroly. Teď nemluvím o armádě, různých checkpointů nás dál čekalo nepočítaně. Později jsme se též dozvěděli, že jsme měli opravdu velké štěstí, protože benga jsou v Jordánsku prý skutečně nekompromisní a pokuty vysoké.

Naproti tomu v Turecku jsem viděl scénu, kdy policajt dohlížející na provoz na jedné křižovatce ještě udělal tři kroky zpátky aby nezavazel autu které bez zaváhání jelo do jednosměrky. Radar jsem tam neviděl vůbec (a ty byla letos má třetí návštěva Turecka a projeli jsme ho celé napříč).Již bez dalších zastávek míříme nejkratší cestou k Mrtvému moři. Vyjíždíme na horu Nebo, kde je jeden z prvních checkpointů. Sesedáme abychom udělali nějaké obrázky, i když díky větru a poletujícímu prachu toho mnoho vidět není a v tom vedle nás zastavuje maník v peugeotu 406. Viděl naše CZtky a ubezpečoval se, jestli jsme opravdu Češi. Po ujištění že ano jeho radost neznala mezí. Byl to Polák, vlastně, jak on říkal ne Polák, ale Dolnošlonzák původem z Klodzka. Naprosto bez problémů rozuměl česky, ovládal i některé české obraty, nám není polština také nijak cizí, takže jsme se bez problémů domluvili. Z chlapíka kolem šedesátky, který nás s naprostou samozřejmostí a radostí že konečně vidí “normální lidi”, oděného v džíny, košili, bassebalovou čepici a tenisky se k našemu překvapení vzápětí vyklubal františkánský kněz, který již 2,5 roku spravoval a vedl archeologické práce na vykopávkách baziliky na hoře Nebo.

Dostali jsme svazek klíčů od různých dveří a branek abychom si mohli všechno samozřejmě gratis prohlédnout a vyfotit s tím, že za dvacet minut bude oběd. Asi jedenapůlhodinová přestávka va této krásné rozkvetlé udržované oáze byla velmi přijemným osvěžením. My však pokračujeme v naší cestě. Teď už jsme docela blízko jen něco přes dvacet kilometrů nás dělí od Mrtvého moře, které je více než 400 metrů pod úrovní světového oceánu a tak tuto vzdálenost jedeme serpentinami ve skalnaté krajině neustále z kopce. V dálce se konečně zaleskne hladina a já se těším, jak si přečtu syrský deník, speciálně pro ten účel pořízený, na hladině vody.

Zjišťujeme ale, že se jedná o rozestavěné turistické letovisko sice již ca z poloviny v provozu ale od pohledu je to uskupení hotelů od čtyřech hvězd nahoru. Rozhodujeme se tedy, že pojedeme dál a zastavíme až bude něco méně okázalého. Říkáme si, stačí nám obyčejná veřejná pláž se sprchou, zastavíme na půl hoďky a pokračujeme dál. Cesta kolem Mrtvého moře je moc povedená a přesto že jsou to jen skály a kamení, je se neustále na co dívat. Pokud by měl někdo pocit, že se nudí může si pokecat s celkem komunikativními vojáky z jordánské armády, kteří, s M16tkou pověšenou na krku kladou standartní otázku: “odkud jste, kam jedete, ukažte pas”. Následuje snad předpisové “welcome in Jordan” a jedeme dál, aby se za deset kilometrů opakovala stejná scéna. Mění se jen tváře a vozidlo napříč vedle silnice nachystané “vlastním tělem” tuto zablokovat. Jednou je to pásové BVP s malým kanonem, jednou Hummer, jindy “prostá” Toyota pick up s dvouhlavňovým kulometem na korbě.

Neustále vyhlížíme vhodné místo na koupání. Všude jsou ale skály a pokud vidíme nějakou výjimku (teď nemluvím o pláži, ale o místě, kde je jakž takž povlovný vstup do vody) není nikde ani živáčka o sprše ani nemluvě. Jen pro vysvětlenou, voda v Mrtvém moři je ca třucetiprocentní solný roztok, což je asi než desetkrát víc než “normální” mořská voda, dá se v ní pobýt najednou takových deset, max. patnáct minut, je třeba dávat pozor, aby se voda nedostala do očí a sprcha po koupání není hygienickou upjatostí ale naprostá nutnost. Zkrátka, při hledání místa na koupání jsme úspěšně projeli celé jordánské pobřeží a až u fabriky na zpracování soli, která je na jižním konci nám bylo jasné, že jsme koupání prošvihli. Jedeme dál. Kolem silnice se opět prostírá “už vůbec nic”, místy přecházející v “naprosto ani náhodou vůbec nic”. Což se projevovalo zejména tím, že se ke skalnatému a kamenitému okolí přidal jemný pouštní písek, duny a podobně jako u nás bývají v zimě sněhové jazyky, tady se objevovaly písečné návěje, což byla, zejména v zatáčkách opravdu veselá taškařice. Napoprvé jsem se jen taktak vyhnul, potom jsem si už dával pozor.

Tady už není vidět ani ovce. Ty vystřídaly jakési pohublé ušaté černé kozy, které jsou zřejmě ještě schopné v těchto pekelných podmínkách přežít a jsou živobytím nomádů, jejichž stany lze tu a tam ze silnice spatřit. Zaregistrovali jsme taky novou dopravní značku. Krávu na “pozor zvířata” vystřídal velbloud.. Když už nebylo nic z koupání u Mrtvého moře, domlouváme se, že to dotáhnem až do Aquaby a napravíme to tam. No a po delší diskuzi je plán ještě upraven a cílem se stává rovnou sousední izraelský Eilat. Domníváme se, že Izrael je vpodstatě taková místní Evropa, kde se dá koupit pivo sednout si do kavárny na promenádě, zapálit si fajfku a konstatovat jak se nám ty minisukně a trička zase zkracují. Na první pokus končíme rovnou v Aquabě. Poněkud vyštafírovaný umělohmotný vzhled nás utvrzuje v rozhodnutí přejet “k sousedům”. V rozporu s logikou věci zde nejsou nějaké výrazné navigační tabule, dokonce několik lidí, kterých se ptáme na cestu nás posílá pokaždé někam jinam. Nakonec nacházíme těsně před městem miniaturní odbočku doprava, v které bychom cestu k mezinárodnímu hraničnímu přechodu rozhodně nehledali. Miniaturní a nevýrazná je i cedulka se šipkou Eilat.

Kontrola na hranicích do Izraele je zážitek

Míjíme dva betonové zátarasy s obvyklou kontrolou dokladů a jsme na jordánské celnici. Resp. před ní, protože v cestě nám stojí pevná dálkově ovládaná brána, která po stranách pokračuje vysokými ploty s ostnatými dráty. Stráž nám opět kontroluje doklady a teprve potom se dostáváme do samotného prostoru celnice. Nikde nikdo, tedy krom vojáků, policajtů a celníků samozřejmě. Nejsou extra nadšeni že je vytrhujeme z podvečerní pohodičky, nicméně to zpočátku vypadá, že nebudou nějaké výraznější potíže. Když už si, po takřka standartní skorohodince myslíme že pojedeme, překvapují nás celníci s požadavkem všechno sundat z motorek, bude prý probíhat kontrola.. Ještě zdaleka jsem nezapomněl na fízlování za bolševismu na tehdejších Československých hranicích a ani dnešním zaklínadlům jako jsou bezpečnost státu, antiteroristická opatření a protimigrační politika, nedokážu říkat jinak než zasahování do osobní integrity občana. Vře ve mně krev, na takové věci jsem háklivý. A je to na mně vidět. Je totiž už zase skoro tma a navíc, když jsme na výjezdu chápu tenhle tyjátr jako nedůvodnou buzeraci. Navíc Milanův pravý boční kufr se již dříve rozlomil a nyní drží pohromadě jen pomocí lepicí pásky. A počet otevření a zavření je limitován metry pásky, které ještě máme k dispozici.

Asi jsme byli jasně čitelní, protože v okamžiku, kdy se chystám lodní vak demonstrativně vysypat na hromadu “custom officer” nás zastavuje, kontroluje jen ta zavazadla, která jsme do toho okamžiku sundali a to ještě je tak, že je pošle rentgenem a zběžně mrkne na obrazovku. Jsme volní. Otevírá se fortelná brána a my se ocitáme v zemi nikoho. Za námi čtyřmetrové ploty s ostnatýma drátama, před námi jakbysmet. Dokonalý kriminál. Přijíždíme k závoře dimenzované tak, aby odolala rozjeté tatrovce, před kterou stojí mladá, ale ošklivá vojanda s proporcemi oné tatrovky. S ní je ve službě uhrovatý mladíček, jemuž M16tka sahající až pod kolena dodává potřebné sebevědomí. V ten moment ani netuším, jak jsem se unáhlil, když říkám: “to jsem rád, že vás vidím, konečně v normální zemi”. Ráchel s mohutnou pistolí u pasu ovšem mou větu nechala bez komentáře a s nezůčastněným koženým xichtem začne klást otázky. “Kdo jste? Odkud? Ukažte doklady! Cestujete spolu? Kudy jste přijeli? Vyjmenujte všechny země za sebou! Byli jste již někdy v Izraeli? Navštívili jste Irák? A co Pakistán? Koho jste navštívili v zemích, kterými jste projížděli? Všechny věci v zavazadlech která vezete patří vám? Nedal vám někdo v Jordánsku něco pro někoho v Izraeli? Máte nějaké zbraně nebo přeměty zbraním podobné? A Drogy? A to jsem určitě na něco zapomněl….No potěš…..!

Potom dostáváme na plexi reflexní oranžovou samolepku, což zřejmě znamená, že jsme prošli úvodním kádrováním závora se zvedá a jedeme k odbavení. V naprosto prázdném opuštěném prostoru celniště zastavujeme u vchodu do přízemní budovy kde nám personál ukazuje. Vypínáme motory a s rohlíkem přes celou hlavu saháme po pasech s přesvědčením, že na všechny pitomosti jsme už odpověděli, teď dostaneme štempl do pasu a v posledních slunečních záblescích dnešního dne najdeme ubytování a dáme si někde kus flákoty. Ovšem to co slyšíme je studená sprcha. “Všechno z motorek dolů, naložit na vozík a odvézt ke kontrole. Doprdele! Začínám mít pocit, že je tady něco špatně. O havarovaném kufru držícím pohromadě lepící páskou tady odmítají diskutovat. Všechno, ale úplně všechno jde do rentgenu.. A nejedná se o žádnou zběžnou kontrolu, ale skenování jednoho zavazadla po druhém. A když pakárna tak ať to stojí za to!

Jsme upozorněni, že to pořád není vše. A tak vytahujeme z bočních kapes kanystry s benzínem, do košíčku, který jsem dostal dávám obsah kapes tankruksaku (acylpyrin, žvýkačky, baterku, energit), jakož i obsah kapes svých, do rentgenu jedou i rukavice (co kdyby v jejich protektorech byla zalisovaná C4ka).přilba, bunda. Na dvou monitorech se v našich věcech elektronicky přehrabují chlap se ženskou, tentokrát z rodu fízlů. Tím ovšem věc zdaleka nekončí. Na řadu přicházíme my.Procházím rámem, který okamžitě piští. Vyndávám klíče z vesty, bez efektu. Sundávám pásek s velkou kovovou přezkou, pískání se ozývá znova. Říkám, to budou boty, přezky na botách jsou kovové. “Sundat boty” přikazují orgáni. Navrhuji, že se rovnou vysvléknu donaha. To prý nebude třeba. Konečně procházím bez alarmu. Boty pásek a klíče jedou na rentgenovou analýzu. Konečně máme tu nedůstojnou šaškárnu za sebou myslím si. Jaká bláhovost! Teď přichází na řadu otevření všech zavazadel.

Krom vizuální kontroly odebírají na tampony vzorky prachu a to jak z věcí, tak vnějšku zavazadla. Při otevírání vaku se stanem a spacákem je upozorňuji, že mám bombu. Kempovou, plnou butanu. Vůbec se jim to nezdá srandovní. Na okamžik se dokonce zdá, že jsou z té modré kartuše poněkud rozpačití. Takže bagáž je zkontrolovaná, člověk by řekl, že si můžeme věci zase naložit, ale nee! Teď se budou kontrolovat motorky. Odvážíme je do dílny. Plně vybavená STK. Začínám vidět rudě. Představuji si, jak nám naše brambory nějakej pitoma rozmontuje na prvočinitele…….My si zatím jdeme vyřídit “pasové formality”. A je to tu zase.

“Kudy jste se sem dostali?”Přijeli jsme z Jordánska – pochopitelně! (nevím proč jsem předpokládal, že vědí jak se jmenuje ten sousední stát). “A odkud do Jordánska?” Ze Sýrie. “A tam?” Z Turecka!. Jak u blbých na dvorku. Ženská drží můj pas, ve kterém jsou všechna razítka, včetně víz, zemí kudy jsme projížděli v ruce a ptá se, kudy jsme přijeli! Dobrá, budem si hrát na idioty a tak začínám od podlahy, s trpělivým výrazem, jako s malým dítětem. Víte, my jsme z České republiky. Abyste se dostala na Blízký východ, je třeba jet na Slovensko, Maďarsko, přejet Rumunsko, Bulharsko, Turecko.”Moment” povídá, “takže Maďarsko, jak to bylo dál?”Grrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr! Bože, kdybych měl syrské obousměrné vízum (že jsem si ho idiot nevyřídil) přísahám, že nejpozději v tento okamžik bych to všechno zarazil a vrátil se zpět do Jordánska. Čert vem celý Izrael.

Vízum ovšem nemám, tak nezbývá, než to překousnout, zatnout zuby a poslouchat ty kecy dál. Jednalo se vpodstatě o duplikáty otázek u závory ovšem ještě rozvedené a rozšířené. “Proč vlastně cestujete do Izraele? Na jak dlouho? Máte zde předplacené nějaké služby nebo hotel? Jak se jmenuje váš otec? Jste ženatý, jestli ano, kolik máte dětí? Manželka s dětmi zůstala Česku? Máte v úmyslu v Izraeli pracovat? Pokud se dostanete do situace, že nebudete mít peníze, míníte si je vydělat prací? (ó jak fikaný chyták to bych fakt neprokoukl) Kolik máte peněz? Vlastníte nějaké platební karty? Ukažte je! Jak dlouho jste se zdrželi v jednotlivých zemích po cestě? Ale přesně!” Uffffffffffffff! Výslech na kriminálce hadr! Závěr jak známo patří mistrům. I tato gestapačka tentokrát s tváří krásného kudrnatého anděla uzavřela výslech mistrným hlodem. “Jak dlouho se znáte a za jakých okolností jste se seznámili?” Povídám, že se známe od nepaměti a seznámili jsme se v hospodě mezi pátým a desátým pivem. Kožený xicht si cosi zapsal, nehnul brvou a s touto imbecilní odpovědí se spokojil.

To ovšem není jen tak nějaký dotazník pro ministerstvo kultury či statistický úřad. Sedíme před barákem a čekáme na vyhodnocení našich odpovědí, z kterého teprve vyplyne, jestli nás do té své země zaslíbené vůbec pustí. Trvá to, jakoby o tom rozhodoval Knesset.. Tak jo “prošli jsme” a teď teprve přichází na řadu razítka. A teprve teď můžeme opět navěsit kufry, vak a tankruksak na naše profilcované strojky a jedeme k závoře za kterou, myslíme, bude pokračovat naše cesta. Ovšem na papírku vloženém v pasu máme jen tři, nikoliv čtyři razítka a tak musíme znovu úřadovat. Jedná se o pojištění. Ještě že si vzpomínám na fakt, že by Izrael měl uznávat zelenou kartu, jinak by se nám snažili za nemalý peníz prodat nějakou svoji pojistku. A ještě jeden papír vypisují. Prý se jedná o izraelský řidičák vystavený na základě našeho, lžou nepokrytě. Ve skutečnosti je to ale jakási propustka pro motorku na omezenou dobu sedmi dní do provozu a potom musí být bezpodmínečně vyvezena. Podotýkám, na závěr líčení téhle anabáze, že máme s Izraelem bezvízový styk.

Ovšem chtěl bych vidět ty protáhlé obličeje izraelců, kteří by museli na našich hranicích absolvovat něco podobného. Taktéž třicetidenní bezvízový pobyt vám je, při omezení pobytu vozidla na pouhých sedm dní taky k ničemu že? Za celou dobu úřadování na izraelské hranici se tam krom nás nevyskytl nikdo jiný, zabývalo se námi šest lidí a trvlo to přes dvě a půl hodiny!!! Už je zase spousta hodin a tak končíme v prvním hotelu hned na kraji města. Zahajujeme tím, že nás při směně USD za šekely v recepci berou na hůl. Jó tady budu mít možnost zgruntu poznat kořeny židovských vtipů. Později zjišťujeme, že za sto dolarů bychom měli dostat 450 šekelů. Když ale přijedete pozdě v noci do hotelu, kde nic jiného než ty svoje “šakaly” nechtějí a potřebujete se ještě někde najíst nezbývá, než se spokojit s pouhými 400 šakaly. Na dlouhé hledání příjemného hnízda není čas ani nálada a tak dáváme v bistru vedle benzinové pumpy krvavý biftek, hranolky a colu, kolega ještě jeden Tuborg za druhým (na víc nezbylo) a jdeme na kutě.

Směr kibuc En Gedi a další ostnaté ploty Izraele

Včera nám to poněkud s koupáním nevyšlo, je horko a tak dělám výjimku a pouze v kraťasech a tričku (ovšem s helmou) jedeme na městskou pláž ve snaze přesvědčit sebe sama, že jsme na dovolené. Bez kůže, vysokých bot a rukavic se na mašině cítím jako koza na ledě. Nevím, jestli se o to zasloužili snaživci na hraničním přechodu, že se na všechno kolem dívám poněkud s odstupem a kriticky a tak přesto, že je voda docela přijatelná vzhledem k tomu, že máme asi půlku května, Aquabský záliv Rudého moře na mne žádný zvláštní dojem neudělal.. Panorama hotelů které jakoby z oka vypadly jakýmkoliv jiným v jakémkoliv jiném přímořském letovisku, okořeněné v dáli vysokými ploty s ostnatými dráty, ozbrojené čluny pobřežní stráže, tu a tam vám takových padesát, sto metrů nad hlavou přeletí startující či přistávající letadlo, voda jako na rybníce. Říkáme si, necháme tedy Eilat svému ostnatému osudu a vyrazíme zpět, tentokrát tedy po izraelské straně k Mrtvému moři abychom si mohli konečně přečíst ty noviny ve vodě.

Takže necháváme vykutálený hotel Petra s ještě vykutálenějším směnárníkem za sebou a míříme do vnitrozemí k oné mrtvé kaluži, kterou máme už z východního břehu omrknutou.. Zásadní rozdíl je v tom, že zatímco se jordánci se svými zátarasy nijak neskrývají, izraelci mají své kontrolní body pečlivě ukryté, ovšem atmosféra, která na pobřeží Mrtvého moře panuje (a nejen na něm) dává tušit, že systém fízlování a systematických kontrol všeho a všech při jakékoliv příležitosti zde byl doveden k dokonalosti. Desítky kilometrů plotů s ostnatým drátem a výstražné tabule zakazuijící pohyb mimo silnici a na “plážiích” po slunce západu jsou pouze jedním kamínkem do mozaiky. Očekávat zde klasické pobřežní osady či městečka tak, jak je známe z “normálního” světa by byla bláhovost. V jižní části je k vidění fabrika na zpracování soli vytěžené z vyschlých pánví. (mj. vyschlých tak, že na mělčinách jsou navezeny hráze, které kousek po kousku ukusují z rozlohy moře.) Kolem silnice jsou vidět i hektary uměle zavlažovaných foliovníků. A pak zase jen kamení, skály a nikde nic. Jen asi uprostřed pobřeží najednou monstrózní turistické centrum ve střihu Cote d Azur.

Vše v květu, parková úprava, hotely všech tvarů barev a velikostí trumfující se počtem hvězd a nepochybně i cenami za ubytování. Ale proč ne? Proč si pro jednou neudělat neděli ve středu? Vybírám jeden obzvlášť opraporkovaný barák s ani ne z poloviny zaplněným parkovištěm přímo na pobřeží, abychom si užili koupáni s dostatečným zázemím. Ovšem záhy jsme zjistili, že hodně ušetříme. Recepční mne, s výrazem, který se mu nedařilo příliš ovládat ubezpečoval, že v jejich krásném, vymydleném, pětihvězdovém a evidentně poloprázdném xpatrovém extrahotelu není ani jeden dvoulůžkový pokoj. Holt, nebyli jsme dostatečně “nóbl”. Vzdáváme to. Odjíždíme hledat dál něco příhodnějšího. Zastavujeme u lázeňského centra En Gedi hned pod kibucem En Gedi.. Jsou to ovšem lázně na pobřeží bez pláže a možnosti koupání. Poskytují zde jen bahenní zábaly a masáže. Na parkovišti jsou dvoumetrové tabule varující před ponecháním jakýchkoliv cenných věcí ve voze. Asi se tam krade.