Biškek a Almaty aneb cesta za uzbeckými vízy

Celou neutěšenou atmosféru ještě podtrhuje podmračené počasí. Skutečně místním lidem nezávidím. V 7 hodin večer přijíždím do Biškeku, podaří se mi vyhnout kontrole – jenom se s místním milicionářem zdravím, už si v klidu tykáme. Hotel Ilbirs mě vítá pohodlím své postele, mouchami a studenou sprchou – pohodlí více jak týden nevídané.

Začíná moje honička za vízy do Uzbekistánu. Hodný pan konzul si mě již nepamatuje a bohužel se musím vydat do Almaty. Jenomže tam bych se dostal nejdříve po zavírací hodině, a tak se musím spokojit se volným půldnem v Biškeku. Jdu se podívat na nádraží – odtud lze vyrazit na jih. Bohužel zajímavý vlak, který jezdil z Biškeku do Džalalabadu přes území 4 států, již nejezdí, a tak budu muset využít “mašinu” (osobní auto), kterých stojí před nádražím dost.

Nejširší nabídku průvodců a map Kyrgyzstánu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Alespoň se dostávám do muzea kyrgyzských dějin, které po uzavření dějin slávy Kyrgyzské SSR, kromě zajímavé etnografické sbírky, mnoho k vidění nenabízí. Při prohlídce etnografických materiálů si člověk uvědomí, že ty samé předměty, které jsme viděli u pastevců v jurtách, se používaly již před několika stoletími. Bohužel dějiny Kyrgyzstánu zde končí kyrgyzským povstáním v roce 1916 a dále pokračuje až nová doba, kde je text preambule ústavy, přehledu státních návštěv presidenta Akajeva, který sem ukládá oficiální dary ze svých návštěv v cizích zemích. Kromě jiného je zde i “Klíč od hlavního města Prahy” z jeho návštěvy v Česku v prosinci roku 1998.

Ráno sedím v “maršrutce” a čekám na dostatečný počet lidí. Mnoho zájemců o cestu do Almaty není a trochu se to protahuje. Naštěstí jsem již před polednem v Almaty. V českém trolejbusu, kterým jedu do centra, mě čeká překvapení – do vozu nastupuje Arman, se kterým jsme se před asi 2 týdny rozloučili v Čolpon-Ata. Hned mi říká, kde právě pracuje Alexej a že za ním jede. Slibuji, že bych se za ním mohl podívat – nechává mi adresu.

Nejprve však víza. Naštěstí mají na konzulárním úřadu od 3 hodin a moje víza jsou již zde. Sláva Lehu! Jsem sice o 60 dolarů lehčí, ale zato mohu vstoupit do Uzbekistánu. Už se moc těším, jak sem budu jezdit, až budou víza se všemi státy.

Odpoledne trávím s Alexem v jednom obchodě, kde dělá. Chvíli posedíme nad Budvarem, ale on musí také pracovat, takže jenom slib, že si budeme mailovat.