Biškek

My se naopak loučíme s Issyk-Kulem, a to v bývalé vojenské pevnosti v Balykči (dříve Rybačje, avšak to je pouze překlad kyrgyzského názvu do ruštiny). Zde si nejvíce všímám mladého kluka asi tak v mém věku, který v každém autobusu nabízí “semečki”. Nevím proč, ale vždy když jsem poté projížděl Balykči, všímal jsem si jej. Kdybych to chtěl vyjádřit vznosně, tak se pro mě stal jakýmsi symbolem Kyrgyzstánu. Ale to samozřejmě není pravda. Nelze dělat symboly celku pouze na základě jedné jeho části.

Mezi Issyk-Kulem a nížinou řeky Čuy je nutno překonat ještě jedny hory, které však již protíná silnice a železnice, která byla postavena právě pro účel přemisťování vojenské posádky. Brzy však hory končí a my vjíždíme do jedné ze dvou významných zemědělských oblastí země. Druhá je poté na jihu, v okolí města Oš v kyrgyzské části Fergánské kotliny.

Tyto podmínky, kdy existují fakticky dvě oddělené části země, spojené pouze jednou horskou silnicí, vytvářejí ideální podhoubí pro vznik regionalismu, který se projevuje především v boji o moc mezi severními (biškekskými) jižními (ošskými) klany.

Přijíždíme do Biškeku a sotva odeženeme taxikáře, už jsou tady milicionáři a odvádějí nás na stanici – prý se kontrolují všichni, protože je podezření, že cizinci pašují drogy (jakoby to místní lidé nedělali). Je samozřejmé, že se jedná trochu o provokaci, protože následuje důkladná prohlídka batohů, kde největší lásku milicionářů vzbuzují naše peníze. V tu chvíli nastává velká kontrola všech peněz, jestli nejsou falešné. Nakonec jsme milostivě propuštěni. Bylo jasné, že čekali na úplatek, čehož jsme samozřejmě byli daleci. Přesto se nám zřejmě nepodařilo všechno uhlídat a Honza si později stěžuje, že postrádá asi 30 dolarů. I to je však střední Asie a často se ani těm úředníkům nelze divit – platy jsou nízké a životní náklady, zvláště v Biškeku, vysoké. Navíc dezorientovaný cizinec je vždy snadnou obětí, asi jako cizinec pro naše pražské taxikáře.

To bychom tedy měli za sebou a ještě najít, jak se dostat do centra. Jediným našim informačním zdrojem byl “Sviňák” neboli průvodce Lonely Planet, který udával dva hotely, jejichž ceny nebyly pouze pro maharádže a radže. Jenomže autobusové nádraží je zcela mimo centrum a my jsme nevěděli ani kudy kam. Nakonec nastupujeme do jednoho autobusu a děj se vůle Boží. Bohužel vůle Boží chce abychom si prohlédli okraje Biškeku, a tak se rozhodujeme spolehnout se na vlastní nohy a vyrazit do centra, od něhož jsme se dostali asi na 5 km, po svých. Procházíme jakýmsi centrem s hlavním náměstím Ala-Too s vekou sochou Lenina. První tip nám nevyšel, protože hotel na stadiónu se přestavoval, a tak nás zachraňuje až 2 km vzdálené “muší” království v hotelovém komplexu Ilbirs. Jsme docela rádi, že můžeme za 40 somů na noc shodit bágly a trochu si oddechnout.

Nejširší nabídku průvodců a map Kyrgyzstánu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Přece jenom ale vyrážíme na krátkou obhlídku města. Biškek nemá mnoho památek a navíc v neděli působí poněkud ospale. Užíváme si naplno laciných zmrzlin, šašliků a dalších lahůdek, které nám v minulých dnech zůstaly poněkud nepřístupné.

Druhý den se nejprve musíme věnovat úředním záležitostem. Proto naše první cesta vede na OVIR k registraci. Chvíli na nás koukali, ale nakonec dostáváme razítko, že zde můžeme měsíc zůstat a po stránce registrace nám nikdo nebude dělat problémy. Potom se vydávám na uzbecké velvyslanectví, kde by mě měla čekat víza do Uzbekistánu, ale protože jsme ve střední Asii, tak mě samozřejmě nic nečeká. Pracovnu pana konzula jsem si nestačil ani pořádně prohlédnout a už jsem byl venku. “Zavolejte do vaší cestovní kancelář v Taškentu”. Dobrá rada, a tak se po telefonickém spojení s Taškentem dovídám, že mám víza v Almaty. Hodný pan konzul mi dává najevo své potěšení nad tím, že jsem našel své pozvání, ale pokud jej mám v Almaty, tak si jej musím vyzvednout v Almaty. Tudíž jsem opět nepochodil.

Alespoň se odškodňuji procházkou ke Kyrgyz Cartographical Agency a kupuji solidní mapy na treky. Navíc si opět mohu koupit něco málo z místních knih. Už se mi to začíná poněkud hromadit a protože jsem již něco táhl přes hory z Almaty, chci vyzkoušet, kolik stojí balík domů. Naštěstí jsou v tomto místní pošty levné a 2,5 kg mě do Česka vyjde na 150 korun.

Potkávám zde naši známou Japonku, se kterou jsme se střetli včera v hotelu a pomáhali jí zařídit ubytování. Byla chudák poprvé v podobné zemi a vlezla do levného hotelu. Trochu se zděsila již včera, ale nyní mě prosila, abych jí rusky napsal něco v tom smyslu, že má v pokoji hodně much a že by chtěla lepší pokoj. Marně ji ujišťuji, že jsme na tom stejně a navíc máme na rozdíl od ní na pokojí příjemné teplíčko od slunce. A to chtěla ještě projet Uzbekistán a Turkmenistán. Děvče, děvče, ty vůbec nemáš představu, do čeho jsi vlezla, říkám si v duchu.