Bílé Kordillery: hory mají moc

Vidět hvězdnou oblohu, čerň posetou diamanty, být si blíž, vystaveni pouze sami sobě, je výzva, kterou je stále obtížnější si v dnešní době předsevzít, natož splnit. Jenom souhrou náhod se letošním jevištěm našeho „zbavování se sebedůležitosti“ stalo majestátné peruánské pohoří Cordillera Blanca (Bílá Kordiléra).

Před celou touto peruánskou expedicí jsem si snažil tuto neuchopitelnou scenérii vybavit, připravit se na ni, nebýt zaskočen, až to přijde. Kamarádi mi říkají naivní optimista, a tuším, proč jsem si tuto přezdívku vysloužil. Každé ráno cestou do práce se mi kopce Kunratického lesa proměňovaly v pětitisícové vrcholy, které kralovaly a vládly nekonečným obzorům, po kterých v skrytu prahne duše každého dobrodruha. Věděl jsem, že co nás čeká, bude neporovnatelné s čímkoliv, co jsme dosud zažili. K mému údivu bylo toto tím jediným, v čem jsem se nemýlil.

Eiffelova věž Peru

Cordillera Blanca je pohoří, které upoutá pozornost již při příletu do Limy. Je tak samozřejmě obrovské! Každé ráno jsou jeho údolí zaplavena mlhou, zatímco jeho bílé vrcholky bičují vichry tak, jak tomu bylo po staletí. Jsou plné věčnosti a příslibů, jako legenda, která stále ožívá ve vyprávění, ale když se uprostřed tohoto příběhu ocitnete vy, jste zaskočeni. Podobně turista, když vidí skutečnou Eiffelovu věž, posvátný symbol Francie, žasne nad samozřejmostí takové scenérie. Ano i Peru má svou Eiffelovu věž, která bere dech a která vás trochu potrápí, než vám dovolí kochat se jejími výhledy.

V pohoří Cordillera Blanca jsou nejčastějšími treky buď tzv. Alpamayo trek anebo Santa Cruz trek, oba pojmenované po kamenných dominantách tohoto horského masivu. Turističtí průvodci je popisují jako náročné až velmi náročné, což ve skutečnosti znamená, že denně překonáváte nejméně jedno horské sedlo, přibližně 1000 m výškového převýšení, 15 až 20 km cesty kamenitým terénem s minimem zásob a probouzíte se do mrazivého rána s vidinou teplé večeře až po 9 hodinách cesty. Ale to vše proto, abyste si večer do deníku mohli napsat, že to je to, co Vás dělá šťastnými. Marně si budete lámat hlavu jak popsat, co jste zažili a jestli někdy budete schopni si vše znovu v plném lesku vybavit.

Peruánské hory byly do té doby nejvyšším pohořím, které jsme navštívili, a zanechaly v nás dojem velkoleposti, zásadní a radostné, jako stavby slavného architektura Louise Kahna. Celou dobu nás Alpamayo-trekem doprovázel náš průvodce a ariero (mulař) Augustino se svým dvanáctiletým synem, který se rozhodl tuto náročnou cestu absolvovat také, aby mohl průvodcovskou práci po otci co nejdříve převzít. V teniskách, teplákách, mikině a hadrovém spacáku s námi tento klučina absolvoval Alpamayo- a Santa Cruz – trek. Možná v duchu nadával na nespravedlnost osudu (měl 14 denní prázdniny), zrovna když jsme se my, turisté, rozplývali nad nekonečnou velkolepostí a čistotou okolních scenérií. A možná vůbec nenadával a kochal se jako my. Tito lidé mají v sobě něco, za čím my Evropané cestujeme, závidíme jim to a někteří jimi kvůli tomu pohrdají. Je to nespoutanost a syrovost, která je tomuto místu vlastní a která po staletí utvářela tuto krajinu a houževnatost místních lidí.

Do Huarázu a ještě dále

Město Huaráz je centrem civilizace v oblasti pod Huascaránem, odtud jsme se dopravovali taxíkem do Carazu a dál do Cashapampy, výchozího místa našeho treku po Bílé Kordiléře. Odtud už hezky po svých. Cestou jsme museli sice několikrát vystoupit a pomoci při odklízení kamenů z cesty, pozůstatků nedávné celostátní stávky zemědělců, ale ani to nebyla významná překážka v cestě za naším cílem – spatřit Alpamayo (a přitom nepodlehnout horám), podle Peruánců a mnohých horolezců „nejkrásnější horu světa“.

Krajinu na úpatí horských velikánů asi nejlépe charakterizuje těchto pár řádků z mého deníku: „…Z taxíku jsme dnes viděli oba vrcholy Huascaránu (6768 m.n.m.)  a Nevado Huandoy (6356 m.n.m.). Jsou to giganti, homole pokryté sněhem, lesknoucí se v poledním slunci. Pokud vše půjde podle plánu, přespíme u paty Alpamaya v basecampu a budeme se jím moci kochat zblízka. Krajina je tu dost suchá a kamenitá, kdekoliv se ale objeví pramen, prozradí ho zelená políčka zemědělců, která této nehostinné krajině vdechují alespoň trochu života…“

V příštích dnech nás čekalo jenom stoupání a zase stoupání. Pravda, cesta do nebe není zadarmo! Začínali jsme v indiánské vesničce Hualcayan (3139 m.n.m.) a naše kroky směřovaly přes ostroh Huishcash do oblasti tří lagun. První, v naší mapě Bezejmenná, druhá Yanacocha a ta, u které jsme kempovali a kde jsme se nakonec i vykoupali, se jmenovala Cullicocha. Napájená tajícími ledovci a sněhem ze Santa Cruz (6241 m.n.m.), měla teplotu něco málo nad bodem mrazu. Ovšem osvěžení to bylo vskutku luxusní! Kolikrát za život máte příležitost se koupat v nadmořské výšce bezmála 5000 metrů nad mořem v tak obrovském bazénu a s tak nádherným výhledem a osvětlením? A ještě k tomu jen ve své nahotě? Ten večer jsme spali velice tvrdě.

Nejširší nabídku průvodců a map Peru (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Everest po svém

Hned další den ráno nás čekalo překonávání nejvyššího bodu tohoto vysokohorského treku – sedla Osoruri s jeho 4860 metry nad mořem. Při focení nádherných okolních scenérií a snad i omámeni takovouto nadmořskou výškou, jsme dostali nápad. Co kdybychom překonali pomyslnou pětitisícovou hranici? Kdy jindy budeme mít takovou příležitost? Pohled ze sedla napravo i nalevo nás vrátil v myšlenkách zpět na zem. Nikde žádná cesta na vrchol, jenom příkré skály, sníh a začínající ledovec. Kde ale nabrat těch zbývajících 140 výškových metrů?

Rozhodli jsme se, že zkusíme vystoupat, kam až to půjde. Riskovat nebudeme, na tom jsme se shodli jednomyslně. Pokud si člověk něco umane, je těžké ho zastavit. V místě, kam jsme došli, přesvědčeni že už se výše nedostaneme, nám výškoměr ukazoval 4970 m.n.m. Škoda, pomysleli jsme si. Ale pak Ondra objevil jeden nezaledněný hřebínek, po které se dalo ještě chvíli stoupat. Přesně 15 minut nám trvalo, než jsme vystoupali do výšky 5010 m.n.m. a napadlo nás, že vlastně stojíme na takovém našem malém Everestu.

Všechna tábořiště na treku po Bílé Kordiléře měla jedno společné – byla blízko vody a vždy nás ráno překvapila mrazivá zima.V den, kdy jsme měli poprvé zblízka spatřit naše vysněné Alpamayo, tomu nebylo jinak. Poblíž stejnojmenné řeky, Alpamayo, obklíčeni pozůstatky dávných staveb nebo ohrad, jsme se probudili s pocitem, že se ten den stane něco zásadního. A také se stalo.

Ondra ráno cítil lehké příznaky vysokohorské nemoci, bolela ho hlava a bylo mu špatně od žaludku. O jeho osudu tak bylo rozhodnuto, zůstane ve stanu v Ruinapampě společně s naším průvodcem Augustinem, zatímco já se Štěpánkou podnikneme celodenní výstup do základního tábora  Alpamaya. Ten den, který jsme si vyčlenili na průzkum terénu směrem k Alpamayu, Ondra a naši dva Augustinové na odpočinek a oslíci na pastvu, jsme neměli štěstí na počasí. Nejkrásnější fotografie této dominanty, Alpamaya, jsme pořídili předchozí den večer, v průběhu asi 15 minut, co se hora na okamžik vynořila z mraků, kde po většinu dne nerušeně přebývala. Děkujeme tedy alespoň za tuto příležitost. Velice nás těšilo!

Trek Alpamayo bez turistů

Trek Alpamayo, přestože je časově a fyzicky náročnější,  má oproti Santa Cruz variantě jednu nespornou výhodu. Nepotkáte zde téměř žádné turisty. To se ovšem nedá říci o místních obyvatelích, kteří jsou i v takovéto vysoké nadmořské výšce doma. Není žádným překvapením, když uprostřed ničeho, hory a pusto kolem dokola, potkáte indiánské dítko. Pokud máte štěstí, tak vás pozdraví, ale spíše si bez pozdravení řekne o „caramelo“, tedy sladkost nebo bonbón, kterou mu jednou za čas nějaký zbloudilý turista nabídne. Trochu to narušilo naši iluzi o civilizací málo poznamenané kultuře místních lidí. Není se čemu divit, když jsou američtí turisté svým expedičním kuchařům schopni rozdávat spropitné větší než devítidenní plat našeho průvodce se dvěma osli!

I přesto jsou místní lidé velmi přátelští, vstřícní, přirozeně nespěchající (což platí pro všechny Peruánce) a usměvaví. Občas si sice musíte všechny věci na noc ukrýt dovnitř stanu, to když vám průvodce prozradí, že se ve vesnici krade. Ale abychom zde nepřišli o boty, jako jedna americká turistka minulý rok, radši poslechneme. Až budete procházet v této oblasti vesnicí s názvem Tinguspampa, vzpomeňte si na naše rady, pokud nechcete po zbytek treku chodit bosí. Bílá Kordiléra, to jsou rozsáhlé horské hřebeny, hluboká údolí, ranní mrazy, pocit hladu ráno, během dne i večer, působivé západy slunce, usměvaví Peruánci, oslíci a muly, modré laguny, modrá obloha přes den a černá v noci, Jižní kříž, únava navenek a spokojenost uvnitř. 

Hory. Proč tolik přitahují naši pozornost, jako můry světlo lamp? Hory mají moc. Moc umožnit nám nahlédnout do nás samých, kde jako zrcadlo odrážíme okolní čistotu. To je to, proč je milujeme. Na pozadí ticha se stáváme zrcadly jejich krásy.