Bharatpur – brána východního Rajasthanu

Město britské porážky

Počet obyvatel se pohybuje slabě nad třemi sty tisíci, což v indickém pojetí „měst“ znamená spíš městys a největším lákadlem je bezesporu místní pevnost. Zejména britští turisté vzpomínající na Indii jako na „svou“ kolonii se tu můžou zastavit a zavzpomínat na zlomek dějin, který se jim nepovedl. „Britská armáda pochodovala na Bharatpur, kde se ukryl Holkar (maharádža Yashwantrao Holkar, vynikající indický vojevůdce pozn. autora). Britská armáda zaútočila na pevnost nejméně sedmkrát, ale ani jeden z nich nebyl úspěšný,“ píše S. Playne, R. V. Solomon a J. V. Bond v knize Indian States. Město hájila Železná pevnost (Lohagarh Fort), kterou nechal vystavět maharádža Surajmal vládnoucí Bharatpuru v létech 1756 – 1763. Bitva proběhla v roce 1805 v rámci tzv. druhé anglo-maráthské války (1803 – 1805) kterou i přes bharatpurský neúspěch Britové nakonec vyhráli. Ovšem zhruba třem tisícovkám padlých na britské straně to už nikdy nikdo neřekl. Pevnost působí monumentálním dojmem, ale není jedinou historickou památkou stojící za vidění. Ganga Mandir, chrám zasvěcený Ganze, palác Kamra nebo páteční mešita – Džami Masdžid, to vše stojí za krátkou zastávku.

Nejširší nabídku průvodců a map Indie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Čaj, whiska a kotvice

Do Bharatpuru se dostanete poměrně bezproblémově vlakem, což je o dost pohodlnější, než autobusem. A to nejen proto, že máte na každé stanici šanci koupit něco k zakousnutí, ale pro přítomnost toalety. Chce to jen umět se staženými kalhotami balancovat nad dírou do podlahy, kterou bůh ví proč nazýváme tureckým záchodem.Strategie klidného startu je jednoduchá.

Hned po výstupu z vlaku se to chce „zašít“ do nejbližšího stánku s čajem a při skleničce (nebo častěji plastovém kelímku) si nachystat další postup. Vyhnete se někdy mírně agresivním rikšákům, event. rozměníte v „čajovně“ drobné na dopravu. Pít v Indii čaj je nejen zcela běžná záležitost, ale z hlediska hygieny i jistá záruka nezávadnosti vody. Když už nic jiného, tak máte jistotu, že je převařená. Možností ubytování je v Bharatpuru povícero, takže se dá smlouvat. První nahozená cena byla 500 rupií. Okamžitě jsem mile poděkoval, ale rovnou řekl, že tohle je pro mě opravdu moc. Při 250 rupiích majitel penzionu tvrdil, že níž už opravdu nemůže. „Já vám rozumím, chápu, že máte své finanční hranice, stejně jako já. Pro mě není důležité pohodlí, ale cena. Nevadí, zkusím to jinde.“ Na dvou stovkách jsme se pak domluvili. Penzion měl pro mě velmi strategickou polohu. K bráně národního parku Keloadeo to bylo pěšky sotva deset minut a díky rikšům se našinec snadno podíval i turisticky neatakovaného do centra.

„Helou, odkud jsi?“ Klasická otázka začínající rozhovor leckde ve světě. Hospody tady sice nemají, ale na skleničku se dá zalézt i do opuštěné motorikši. „Dáš si?“ zeptal se mě chlapík v turbanu, jímž jasně dával najevo svou příslušnost k Sikhům. Neodmítl jsem a musím říct, že indická whisky není špatná. „Pití je blízko a Alláh daleko“ okomentovali moji desetiminutoví známí narážku na obecně rozšiřovaný fakt, že muslimové nepijí. V Indii patří k menšině, pouhých 13,4%(alespoň to tvrdí americká CIA), ale v Rajasthanu se dají potkat relativně často. Bylo vhodné dva panáky na indické poměry drahého alkoholu zajíst. „Co to je?“ zeptal jsem se prodejce pro mě exotického ovoce? „Singada,“ zněla mě zcela nic neříkající odpověď. Nechal jsem si ukázat co z daného plodu se jí, koupil si půl kila a teprve doma dohledal, co jsem vlastně pozřel. Jednalo se o kotvici, která zřejmě nemá české druhové jméno. Botanik ji najde pod vědeckým názvem Trapa bispinosa.

Poznámka nakonec. Pokud vám jméno Bharatphuru něco připomíná a zároveň jste milovníky Tolkienových příběhů, máte správné tušení. Černá věž v Mordoru se jmenuje…. Barad-dûr. Třeba je to připomínka britské porážky v roce 1805.