Bertechsgaden: Tam, kde začínají Alpy

Nejlepší výlety bývají spontánní. Můj cetovatelský parťák Frankie dorazil ke mě domů kolem desáté. Asi hodinku jsme u čaje řešili, kam vlastně pojedeme. Pak jsme sedli do auta a do GPS naťukali Berchtesgaden – spolková země Bavorsko, toť celá organizace. Někdo z nás někdy nedávno viděl nějaký pořad o Orlím hnízdě, tak proč se tam nevydat?

Museli jsme si vybrat z několika možných cest. Nejkratší cesta z Prahy vede přes Příbram, Volyni, Vimperk, kolem Pasova a Salzburgu. My jsme si ale vybrali pohodlnější variantu po dálnici přes Plzeň a Mnichov. V noci se jelo těžce, ke slovu se hlásila únava. Německé dálnice jsou však naštěstí prošpikované odpočívadly. Snídáme v Mnichově a vydáváme se na cílovou rovinku. Kolem desáté už skokojeni parkujeme u infocentra v Berchtesgadenu.

Půvabná slečna nám v infocentru sděluje velmi nepůvabné okolnosti. Na Orlí hnízdo se autem nedostaneme. Místo toho musíme zaplatit 15 euro za autobus. Sedáme do auta a jedeme do horské vesničky Obersalzberg, kde nás má nabrat autobus.

Autobus nás má vyvézt do výšky 1834 m po silnici, vybudované speciálně pro Adolfa Hitlera ve velikém spěchu. Stejně veliký je i zážitek z jízdy po této silnici. Většinu doby se jede po tak úzkém úseku, že se tam vejde pouze jeden bus. Z jedné strany drsná skála, z druhé 1000 m hluboká propast. Nic pro slabé charaktery. Serpentiny střídají tunely a za chvíli nás obklopí obrovský mrak. Skvělý. Nejen, že se silnice dál zúžuje a výšky přibývá, ale teď navíc není vidět dál, než na 5 m. Po dvaceti minutách ale konečně přijíždíme do cíle. Puntičkářští Němci po nás okamžitě chtějí vědět čas, kdy pojedeme zpátky. Dáváme si na Orlí hnízdo 2 hoďky.

Tunel k Orlímu hnízdu

Už ze samotné plošiny, kam nás autobus vyvezl, je překrásný výhled na pohoří Gemaindefreies gebiet, které se nachází kousek od Berchtesgadenu. Den je ještě relativně krátký, turistů je však i tak dost. Neztrácíme čas, a vstupujeme do tunelu, zbudovaného v roce 1938. Je dlouhatánský. Pokud to dobře dopadne, má nás dovést k výtahu, vytesanému přímo do skály. Po jízdě v přeplněném výtahu a nechtěné strkanici v tlupě Japonců se konečně dostáváme na terasu Orlího hnízda. Čeká nás však zklamání. Všechno je zahaleno v mlze. Ta se čas od času protrhne a jak stoupáme výš, naskytne se nám konečně celkový pohled na „hnízdo“. Kehlsteinhaus – jak tomu říkají Němci, byl postaven na popud Martina Bormanna jako dárek k Hitlerovým padesátinám. Hitler si od mládí zamilovat tuto část Bavorska. Tady někde prý psal i svoje slavné dílo Mein Kampf. Po jeho mocenském vzestupu celou oblast vysídlil a zřídil si tu vše potřebné. Ve vesničce Obersalzberg vyhloubil obrovské podzemní bunkry a tunely, do kterých byla během války přemístěna nacistická vláda. Bormannův „dáreček“ se však vůdci příliš nazamluvil. Bormann totiž nevěděl, že má vůdce fobii z výšek… Kromě této fobie nebyl Hitler nadšen ani z výše zmíněného výtahu. Bál se, že tam uvízne a bude „pohřben zaživa„.

Zprofanované kultovní místo plné turistů

Uvnitř budovy je naistalovaná malá výstavička o tomto zvláštním místě. V hlavním sále nacházím velkou restauraci plnou Japonců a Američanů, lamentujících o hrozných dobách světové války. Turisti jsou všude. Chvílemi si připadám jak na tiskové konferenci, jak mě ze všech stran oslepují silné blesky. Můj zážitek z tak zprofanovaného kultovního místa nacistického Německa je díky tomu téměř nulový. I přesto se na Orlí hnízdo vyplatí zajet. Okolní příroda je totiž opravdu fantastická. V průhledech mezi proplouvajícími mraky se nám s Frankiem naskýtají neuvěřitelné výhledy. A co víc – nedaleko Orlího hnízda se nachází Berchtesgadenský národní park. My jmse se na něj podívali alespoň zdálky. Hlavním lákadlem národního parku je jezero Königsee, ukryté v údolí mezi horami.

Kousek po stezce od Orlího hnízda objevujeme vyhlídkovou cestu. Plánek nám slibuje, že za necelou hodinku uvidíme všechny místní krásné vyhlídky a vrátíme se zpět na Orlí hnízdo. Máme málo času, a tak místo toho lezeme na malou skalku mimo zraky zmrzlých Japonců, kam si na chvíli sedáme a jen tak se kocháme okolní krajinou.  Tady nahoře je totiž opravdu krásně. Naprosté ticho spolu s majestátními proplouvajícími mraky vytváří neopakovatelnou atmosféru klidu. V dálce je vidět pár turistů, co se odvážili vykročit na onen vyhlídkový okruh. Pro náročné sportovce je tu však i možnost vylézt po složitém terénu až na vrchol Hoher Göll, vysoký bezmála 2500 m.

Muzeum v komplexu bunkrů

Bohužel však přišel čas návratu. Vracíme se do Orlího hnízda. Jedeme výtahem do tunelu a zanedlouho frčíme autobusem po uzoučké silničce do Oberzsalzbergu. Kromě Orlího hnízda se zde návštěvníci mohou těšit i na promyšlený komplex bunkrů, odkud Hitler řídil zemi v posledních dnech války. V těchto bukrech a okolních objektech je dnes velké muzeum „Dokumentation Obersazlberg“. Příjemné je, že studenti mají vstup zadarmo. U vstupu si můžete vzít audioprůvodce ve vašem jazyce. V muzeu jsou umístěny všemožné nacistické exponáty, a spolu s tíživým prostředí podzemí ve vás pobyt zde v Oberzsalbergu zanechá silné dojmy. A tak si jedeme trochu rozvířit myšlenky do městečka Berchtesgaden, kde jsme náš výlet začínali. SexeDate.ch

Berchtesgaden

Berchtesgaden je starobylé a důležité místo. Bylo kolonizováno koncem jedenáctého století mnichy, kteří si zde vzápětí vybudovali klášter. Centrum je velmi půvabné, ostatně tak je to v Bavorsku příjemným zvykem. Vše je čisté, ozdobené a pestrobarevné. Asi největší památkou tu je  Berchtesgadenský klášter, díky němuž získávala celá oblast určitou míru samostatnosti. Měla dokonce i hlas na říšském sněmu. Převoři si mohli záhy dovolit postavit zámeček po boku klášterního kostela. Ten je zasvěcen sv. Petru a Janu Křtitelovi. Průčelí bylo vybudováno v 19.tém století. Interiér je však mnohem starší a zaujme především velice originální síťovou klenbou. Po tom, co jsme si prohlídli zámeček a kostel, touláme se chvíli půvabnými berchtesgadenskými uličkami a přemýšlíme, zda je vůbec v našich silách pokračovat. Frankieho stále více bolí záda a mě začíná být únavou zle. Ale i to nás neodradilo vydat se do asi 30 km vzdáleného Solnohradu, neboli Salzburgu.

Salzburg

Frankie odpadává. Bolest ho přemohla a tak se na parkovišti v Salzburgu přesouvá na zadní sedačku a vysílá mě na průzkum do centra. První, co mě překvapuje je absence typických kočičích hlav, ba vůbec dlažby. Všude je nevzhledný pospárovaný asfalt. Další věc, kterou si okamžitě všimám, jsou všemožné kravinky, které „zdobí“ skoro každé náměstí. Všemožné kadibudky, trafiky, nebo třeba obrovská Mozartova koule jsou tu na denním pořádku.

Salzburg je opravdu stařičké město, které postavili už staří Římané a pojmenovali ho Juvavum. Už tehdy, v pátém století, zde bylo zřízeno arcibiskupství. Město všal bylo záhy opuštěno. Na jeho troskách v roce 699 zakládá sv. Ruprecht nové město a nové biskupství. O několik desetiletí pozdějí je povýšeno na arcibiskupství. Už v těchto dávných dobách byla postavena první katedrála. Současná podoba vychází z barokní přestavby. Jedná se o opravdu působivou stavbu. Kolem katedrály se nachází obrovský soubor arcibiskupských paláců, ve kterých je dnes Salzburská univerzita. Katedrála stojí na místě bývalého římského fóra. Dnešní podobu navrhl švýcarský architekt Santino Solari. V křížení katedrály se nachází majestátní kopule. Bohužel byla poničena během druhé světové války. Spadla na ni bomba. V roce 1959 byla opravena. Návštěvníká možná zarazí trocha nadměrné výzdoby. Rané baroko se totiž mh. vyznačuje jednoduchými geometrickými tvary a přemírou štukové výzdoby. Štuky, štuky, štuky. Všude jsou samé štuky.

Co se týče zbytku města, uličky Salzburku mě překvapují svou liduprázdností. Nemůžu to zprvu pochopit. Že by nikdo nejezdil do Mozartova rodného města? A jak tak rozjímám, zahnu do nějakého průchodu, který mě přivádí na jakousi „Getreidegasse“. Docela překvápko. 90% procent turistů se očividně pohybují pouze po té jediné Getreidegasse. Je tu takový dav, jaký jde srovnat snad jen s Karlovým mostem v sezóně. Snažím si odpovědět, proč tomu tak vlastně je a po chvíli se mi to stává zřejmým. Protože je tam to, kvůli čemu sem z Japonska, Ameriky, Itálie, Ruska přijeli. Rodný dům Wolfganga Amadea Mozarta. Navíc jsou zde všechny obchody, restaurace, suvenýry, které si můžete přát. Toulat se po zbytky města je proto nanejvýš „nevýhodné“.

Po asi dvou hodinách toulání vzpomínám na svého nebohého kamaráda Frankieho, který se válí v autě na parkovišti. Rozhoduji se vrátit a jít se spolešně někam najíst. Po dlouhém hledání objevujeme nějakej punkovej bar. Frankie je vskutku potěšen, když zjišťuje, že si může dát beztrestně 2 piva a klidně řídit. To záhy také uskutečňuje. Na závěr s vypětím všech sil ještě přecházím na druhý břeh řeky Salzachu, abych udělal fotku nočního Sazlburku. A pak už se jen plazíme k autu. Namačkáváme do GPS Prahu. Jedeme krátkou trasou přes Pasov a Vimperk.

Pokud bych to měl shrnout – celkem jsme ujeli na 1000 km. Na cestě jsme byli přibližně 13 hodin. Výlet stál opravdu za to. Jak Berchtesgaden, tak Salzburg na nás udělali obrovský dojem, takže doporučuju všem vydat se v naších stopách. Jen se proboha pořádně vyspěte a najezte se před cestou. Taky si neberte jako hlavní zdroj tekutin 10 l Coca-Coly, a už vůbec ne krabičku Startek pro zahnání nudy na cestě. Stejně tak nedoporučujeme jako hlavní zdroj obživy McDonalds. Tak tedy vzhůru na výlet!

Osobní stránky autora: http://photomemories.cz/