Nápad na splutí některé klasické české turistické řeky mi zrál v hlavě už delší dobu. Na vodě se pohybuji několikrát týdně, ale víceméně stále dokola na tréninku v Praze Tróji nebo na divokých řekách v zahraničí. O našich řekách proto nevím příliš a něco mi říkalo, že bych to měl asi napravit.
Vzhledem k omezeným časovým možnostem jsem zvolil zrychlenou formu plavby a mojí vizí bylo splutí některé řeky z výběru blízko Prahy – Berounka, Sázava, Jizera. Když došlo na definitivní výběr, který jsem prováděl podle aktuálních stavů vody, padla volba na Berounku, která na tom s vodou sice nebyla valně, ale oproti ostatním možným řekám výrazně nejlépe.
Hlavně na správné lodi
Abych se mohl pohybovat rychle, chtělo to vybrat správnou loď, ta navíc musela splnit požadavek na dopravu do místa vyplutí a z místa cíle pomocí veřejné dopravy. Nakonec jsem po pečlivém výběru sáhl po nafukovacím kajaku Gumotex Framura, který prý rychle jede (alespoň v porovnání s ostatními nafukovacími kajaky) a není problém jej sbalit do batohu pro přesun zmíněnou veřejnou dopravou. Dále už je vše jako vždy když se jede na vodu, vodotěsné obaly na věci, vše pečlivě připravit a zkontrolovat, nebrat si toho zbytečně moc, vyhledat spojení a v pátek večer vyrážím.
Za cíl cesty mám Plzeň. Doprava sfouknuté lodě je sice náročná, protože to i po sbalení není žádný drobeček a navíc ty další potřebné věci, ale pořád lepší, než kdybych měl autobusem vláčet klasickou laminátovou kanoi nebo pevný kajak. Pěší doprava na místo vyplutí – u jezu za fotbalovým stadionem Bazaly je už bez problémů a já se tak v pátek v podvečer skutečně převlékám, nafukuji loď, balím věci a chystám se vyplout. Mým velkorysým cílem je Praha, ale je mi jasné, že těch 138 km za dva a kousek dne asi sotva zvládnu. Uvidíme.
Večerní štreka
Je 20:30, já odrážím od břehu na řece Mži a po pár stech metrech vplouvám na vody Berounky, která zde vzniká soutokem Mže a Radbuzy. Udivuje mě, že město končí tak brzy a v podstatě ihned po soutoku vplouvám mezi stromy a travou zarostlé břehy bez výraznějších známek civilizace. Loď pluje svižně, za což jsem rád a nezbývá než se kochat okolím a postupovat kilometr po kilometru vstříc nocovišti. Řeka pod Plzní krásně meandruje, relativně teče a já si užívám parádní podvečerní svezení na liduprázdné řece. Sem tam je třeba vyhnout se nějakému rybáři, ale jinak je klid. Co chvíli před lodí vzlétne volavka a dokonce se mi podařilo zpozorovat i jednoho ledňáčka. Charakter břehů se rychle mění a tak chvíli obdivuji drobné skalní útvary, chvíli neprostupné rákosiny a jindy zase pěkné listnaté lesy. Vrcholem všeho je, když se za zatáčkou naskytne výhled na pěkný kostelík. Mám jasno. Tahle výprava se mi bude líbit.
Pádluju skoro až do tmy a vzhledem k tomu, že jsem sám, troufnu si na přespání mimo kemp. Zastavuji u malé pláže mezi hustými vrbičkami, vztyčuji plachtu a už potmě jím večeři. Pak rychle do spacáku a usnout abych mohl ráno brzy vyrazit dál. V noci mě probudí déšť, ale pouze se pochválím za stavbu plachty a spím dál. Nad ránem je to horší, protože v 5 hodin se na protějším břehu, kde vede železnice, rozjíždí koncert tří křovinořezů a ať dělám, co mohu, usnout už prostě pořádně nedokážu. Po hodině pro jistotu ještě začíná pršet a tak líně lezu ze spacáku, v přístřeší jím snídani a chystám si věci k vyplutí dál.
První setkání s vodáky
Moje další plavba začíná v 8 hodin a až k Dolanskému mostu jsem na řece zcela bez lidí. Úžasný pocit! U Dolanského mostu, kde většina vodáků svojí pouť po Berounce začíná, potkám pár lodí, ale je jasné, že jsem tu brzy a kemp se zatím spíše probouzí, než aby se chystal na vodu. Pod Dolanským mostem řeka chvíli svižně teče a pak přichází dlouhý úsek „voleje“. Ani tady se ale nenudím, pozoruju zase okolní přírodu, každou chvílí mi plavbu zpestřuje jez (někdy ho dokážou sešoupnout, jindy musím z lodi a přetahovat) a zlatým hřebem dopolední plavby je souboj s labutí hlídající hnízdo. Chvíli se po řece naháníme tam a zpět, a když už mám dost a labuť už je dostatečně vydováděná, propouští mě dál po proudu.
Jak se blíží poledne, začínám se zajímat o svoji polohu, protože bych měl okolo jedné hodiny potkat kamaráda Bouzína, který mě slíbil podporu z lodi v druhé části plavby. Setkáváme se spolu nakonec v Liblíně u mostu a po posilnění v místním kiosku vyrážíme dál po proudu společně. Před námi jsou Skryje, na které se moc těšíme a taky několik peřejí, které jsou značené i v kilometráži, takže plavba bude asi svižná, a je. Opět si užíváme krásy okolní krajiny, baví nás trsy kvetoucích trav přímo ve vodě. Někdy jsou tak husté, že člověk zadrhne a musí se přes ně přešoupat. V mezičase vyprávím zážitky ze své dosavadní pouti a nejvíce se samozřejmě líbí setkání s divou labutí.
Za celé odpoledne je asi nejhezčí výhled na zříceninu hradu Krašov, který se tyčí na skále nad řekou a z vody je na tento monument opravdu krásný výhled. V podvečer zastavujeme na povinné pivo v legendární vodácké hospodě U Rozvědčíka a pak už nás čeká jen plavba na místo spaní u muzea Oty Pavla. Opět si ve dvou troufáme spát mimo kemp a doufáme, že nás nikdo nevyhodí. Chaloupka s muzeem je na krásném místě a jak padá tma a v domku svítí jen dvě okýnka, působí to nesmírně romanticky, skoro jako z nějaké pohádky. Únava je ale po dnešní etapě veliká a tak nás brzy zmáhá spánek.
Praha nevyšla, ale nevadí
Neděle nás vítá slunečným a horkým počasím hned od rána a tak raději brzy vyplouváme, než abychom se pekli na břehu. Na vodě se člověk přece jenom dokáže rychle zchladit. Brzy přichází Roztoky u Křivoklátu, kde míjíme větší vodáckou skupinu. Na otázku kam jedeme, popravdě odpovídáme, že do Prahy a to způsobí slušný údiv. Bohužel ani oni ani my zatím netušíme, že šílené vedro a pomalu tekoucí řeka způsobí předčasné ukončení plavby v Berouně. I tak je ale upádlováno krásných 103 km a nezbývá než být spokojen. Neděle sice přinesla horko, ale taky krásné výhledy na kláštěr v Nižboru, svižnou plavbu pod Roztokami a další okamžiky, na které budeme určitě dlouho vzpomínat.
Musím říct, že plavba po Berounce mě natolik nadchla, že už vznikl plán splout si podobným stylem další české turistické řeky (a Berounku sjet až do té Prahy). Jsou všechny krásné a člověk si při plavbě uvědomí v jak nádherné a na přírodní krásy bohaté zemi žijeme. A pokud vás můj nápad zaujal, zkuste si to někdy také. Stačí mít trochu zkušeností s vodou, vybrat si vhodnou loď a vyrazit. O zbytek už se postarají tok řeky a tok času. Litovat zaručeně nebudete.
