V sedm jsem už na letišti. Před sebou tlačím naprosto přeložený vozík a snažím se vyhýbat zvědavým pohledům okolo stojících lidí. Po pravdě se jejich udiveným pohledům ani nedivím. Na vozíku mám naložený víc než metr a půl dlouhý sled, dva batohy, jednu obrovskou cestovní tašku, dvoje lyže, na sobě mám obrovské pohorky, teplé kalhoty, windstoperovou bundu, větrovku, přes to péřovku s kapucí a na hlavě takový ten strakatý kulich s chlopněmi přes uši.
Ani jsem včera nešel spát. Tak jsem se zabral do balení a posledních kontrol toho, zda máme vše, co budeme potřebovat, že v čase, kdy jsem do batohu dal poslední věc a s úlevou si oddechl, že jsem koneně hotov, byly dvě hodiny ráno. Vzhledem k tomu, že jsem v pět musel vyrazit směr Ruzyně, nemělo už ani cenu jít spát. Místo toho jsem se podíval na velmi pěkný film 80 metrů pod vrcholem od Pavla Barabáše a rozeslal několik posledních e-mailů (na rozloučenou) informujicích o mém záměru odjet zmrznout do Norska. Podle předpovědi je totiž momentálně v Hardangerviddě -21°C stupňů v noci a denní teploty se vyšplhají až na neuvěřitelných -16°C. Úplná Hawai.
V sedm jsem už na letišti. Před sebou tlačím naprosto přeložený vozík a snažím se vyhýbat zvědavým pohledům okolo stojících lidí. Po pravdě se jejich udiveným pohledům ani nedivím. Na vozíku mám naložený víc než metr a půl dlouhý sled, dva batohy, jednu obrovskou cestovní tašku, dvoje lyže, na sobě mám obrovské pohorky, teplé kalhoty, windstoperovou bundu, větrovku, přes to péřovku s kapucí a na hlavě takový ten strakatý kulich s chlopněmi přes uši. Do toho v momentě, kdy zrovna míjím ve dveřích v průchodu mezi terminály skupinku zírajících Japonců, poměrně hlučně zjišťuji, že se sled na štorc do oněch dveří skutečně nevejde. Jestli se mi do teď dařilo jakž takž nepozorovaně procházet davem lidí, mám teď pozornost celého letiště.
O půl osmé přichází Zuzka, zrovna v momentě, kdy se na obrovských monitorech zobrazují informace o tom, u kterých pultů si můžeme odbavil naše zavazadla. Radši se ihned k jednomu přesunujeme. Unavovat vás následujícími třiceti minutami rozhovoru mezi mnou a paní za pultem nebudu, výsledná však je, že našich 40 kg nadváhy plus dvoje lyže nás stojí pouhých 1165,- korun. Na to, že smlouvání jsme začali na 7500,- Kč (více než cena obou našich letenek), to není špatné.
Let do Bergenu proběhl bez zvláštních událostí. Já se snažil dohnat spánek z předešlé noci, Zuzka pozorovala z okýnka pod námi ubíhající krajinu. V Bergenu přistáváme okolo 12:00 a po půl hodině čekání na autobus a hodině jízdy, stojíme se všemi našimi krámy uprostřed rušné ulice před budovou vlakového nádraží. Na hostel to máme pouhých deset minut, být to dál, tak si snad zaplatím taxíka nebo spíše ukradnu z nádraží jeden z vozíků na zavazadla. Tři batohy, lyže a sled jsou dohromady tak těžké, že je sotva uneseme. Na Zuzčinu otázku, jak jsem byl na Islandu schopem vše odtahat sám, jen nasazuji apatický úsměv. V duchu si říkám, že aspoň někdo mi bude věřit, jaká je to dřina, podnikat sólo expedice.
Ubytujeme se v hostelu, rychle vše přebalíme do sledu a vyrážíme na aspoň krátkou procházku nočním Bergenem. V osm jsme zpět a jakmile je to možné, jdeme do postele. Zítra ráno nám okolo osmé jede vlak do Voss, místa, odkud chceme začít náš přechod.
Napětí je na nás obou vidět.
