Beninský hromovládce vodun Heviosso

Tanečník (s chrupem bílým jako padlý sníh kdesi na dalekém severu a svalstvem vyrýsovaným jako pomlázka z dvanácti tamtéž) se rychle točil, doslova vířil, jako by se měl vznést (což jsem v té jiskřivé – a řádně přikořeněné – atmosféře i čekal, ale nestalo se), mezi věřícími kultu vodunského božstva hromovládce Heviossa, kalebasu s posvátným ohněm svíraje pevně před sebou.

Přestože slunce už zapadlo, bylo stále velmi horko; těžký vlhký vzduch pronikal nepříjemný pach potu na sobě namačkaných přihlížejících, libá vůně tabáku – vkusně vyřezávané dýmky dýmaly nejen tabákem, ale i špetkou ještě libějšího sušeného květenství voňavých rostlin – a také prach vířený tanečníkem. Vzduch se dal doslova polykat, ale dýchat se téměř nedal. Bubny hlasitě hřměly v nesmírně rychlém tempu spolu se zvonky, lidé tleskali a extaticky zpívali monotónní melodii. Jen co tanečník – rotující jako márově černá lesklá káča – dovířil, přiblížil se k lidem v kruhu. Věřící si od něj symbolicky dlaněmi nabírali oheň a nanášeli jej na obličej nebo celou hlavu, případně jen gestem rukou od ohně k sobě naznačili, že přijímají jeho mocné požehnání. Všichni přítomní věřili, že tento kontakt s Heviossovým ohněm přináší mimořádné štěstí. Hunon – hlavní kněz kultu, prastarý mohutný charismatický muž černý jako nejhlubší noc (pamatující ve starých dobrých časech tucty nesmírnou ctí obdarovaných lidských obětí) v typickém špičatém klobouku – dohlížel na obřad z vyvýšeného, dřevěného, bohatě vyřezávaného trůnu. Převládal motiv rituálních sekyr a blesků značících Heviossovu nebeskou moc. Stmívalo se, atmosféra byla posvátná, trochu těžká, pro některé – ty ve voňavém oblaku zahalené – saturovanější a jiskřivější než skutečná (ovšem… kdo posoudí ono skutečné?). Vodun se chystal vstoupit do jednoho z věřících.

Sledoval jsem tento vodunský rituál v beninské Alladě vtěsnaný mezi kdečím (co vzbuzovalo libé, méně libé i velmi nelibé tlaky na mou typicky evropsky slpálenou kůži; rudý Europán s nezdravě barevným pohledem namačkaný v černých ňadrech, lesklých svalech a nechtějte vědět, v čem dalším…). Kult vodun Heviosso (nebo také Hebiosso) je jeden z mnoha kultů v rámci západoafrického náboženství vodun. Božstvo bouře a blesku – hromovládce – se vyskytuje snad ve všech prastarých náboženstvích rozvinutých v regionech, kde k těmto meteorologickým jevům dochází, a Benin není výjimkou. V pobřežní oblasti Guinejského zálivu bývají v období dešťů – jsou to dvě časové periody v roce – bouře extrémně silné a intenzivní; patrně nikde jinde jsem nezažil tak silné bouře jako v Togu a Beninu. Protože zemědělci jsou bytostně závislí na dostatku deště, a protože smrt po zasažení bleskem není v oblasti ničím výjimečným, těší se vodun Heviosso značné úctě a zároveň mimořádnému respektu. Heviosso dává blahodárný déšť, dává život, ovšem zároveň zapaluje domy, ničí úrodu a zabíjí lidi, rozsévá smrt. Vodun Heviosso je vyznáván především v Beninu, dále také v Togu a v Nigérii; příbuzné kulty jsou i v dalších zemích západní a střední Afriky, například v nigerijském jorubském náboženství je znám jako oriša Šango.

Nejširší nabídku průvodců a map Beninu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Podobně jako u mnoha dalších vodunů byl podle jedné výkladové linie Heviosso původně člověkem, nesmírně schopným, silným a krutým; stal se králem menšího území a jeho panování se vyznačovalo silou, krutostí, válčením a dobýváním. (Dějiny znají podobné charaktery ve všech oblastech světa; někteří právě žijí, ve snaze zhromovládnět podnikají (ne)patřičné kroky… Jak říká Syn sykomory: nic se člověk nepoučil a nepoučí.) Heviosso měl být také mocným léčitelem a čarodějem schopným zabíjet ohněm chrleným ze svých úst. Po smrti byl divinizován a stal se vodunem hromovládcem. Legend o původu hromovládce Heviossa je ovšem více a vzájemně se liší: někteří v něm nespatřují divinizovaného předka, ale prastaré božstvo blesku, ze kterého se později – snad až v 18. století – vyvinul kult Heviosso. Heviosso také tvoří početnou rodinu menších vodunů, jakými jsou Aden, Akele, Akolombe, Alasan, Džakata, Gbade, Sogbo, Žakuta a další, a náleží do kategorie nebeských vodunů (dži-vodun). Heviosso významně spolupracuje se zemským vodunem Sapatou (jinak také Sakpatou), kterému sesílá blahodárný déšť. Heviosso a Sapata mají být bratry, oba velmi prudké povahy; když se vzájemně hádají a přou způsobuje to dlouhá období sucha, neúrody, ale také neplodnosti žen.

Smrt po zasažení bleskem je v Beninu chápána jako trest, pročež je zemřelý podezírán ze závažných zločinů nebo jednání v příkrém rozporu s etablovanými mravy v dané oblasti a čase (napříč regiony se mohou významně lišit, v diachronní rovině platí totéž). Vodun Heviosso je spravedlivý a trestá bez náznaku slitování: lidé zabití bleskem nemohou mít běžný pohřeb (s průvodem a bubnováním) a jejich příbuzní dokonce utrpí společenskou újmu, pročež musí kněžím kultu Heviossa uhradit poplatek za očistný rituál. Ostatky bleskem zabitého člověka jsou většinou rituálně spáleny, kosti jsou následně uschovány. V některých oblastech má být ovšem tělo vystaveno před chrámem (přesněji řečeno domkem) zasvěceným vodunu Heviossovi, kde je následně rozčtvrceno pro výstrahu ostatním; poté probíhá obřad, při němž kněží kultu žvýkají maso zabitého, aniž by je konzumovali. Má jít o symbolické gesto spojení kněžích s vodunem.

Zcela opačné společenské znaménko má událost, při níž člověk přežije zásah bleskem: tím je označen jako duchovně vyvolená osoba a je považován za inkarnaci vodunu Heviossa. Stává se členem kultu bez nutnosti absolvování iniciačního rituálu a velmi často také hlavním knězem. Pokud Heviosso svým bleskem zasáhne dům, a ten začne hořet, lidé jej nesmí hasit, musí povolat kněze kultu Heviosso a stavba nesmí být rekonstruována před rituálem usmíření, jinak by se hněv božstva mohl rozšířit na další lidi. Kněží na místě zkoumají příčiny pomocí věšteckého systému fa.  Bouře bohatá na blesky s sebou vždy přináší nějakou formu oběti; dokladem jsou černé kameny sokpe, které lidé po bouři hledají. Podle názoru věřících padají při řádění hromovládce Heviossa. Kameny sokpe obsahují okultní sílu zvanou àzě, což je síla prostupující svět materiální i duchovní, jejíž využití umožňuje léčitelům a čarodějům dosahovat svých záměrů. V Beninu jsou v souvislosti s kultem Heviosso k vidění rituální sekyry s jednou nebo několika k sobě přiloženými čepelemi ve tvaru půlměsíce. Tvar těchto čepelí je také symbolem užívaným na předmětech, které odkazují k vodunu Heviossovi. Sekyru získává iniciovaný člen kultu a využívá ji při obřadech a náboženských slavnostech. (Na štípání dřeva nebo stínání souseda se nepoužívá.)

Vodunské rituály jsou mimořádně zajímavou podívanou, kde může cestovatel vedle energického tance a svižných rytmů hudebníků spatřit uchvácení tanečníka vodunem. Tanečník, do něhož vodun vstoupí, často padne na zem, kde sebou zmítá v křečích nebo se po zemi divoce válí, případně nehnutě leží. Stav může trvat desítky sekund i desítky minut. Obraz, který se naskytne střízlivému člověku při uchvácení více lidí najednou, doplněný divoce tančícími polonahými ženami, muži metajícími prapodivné kozelce a těžko popsatelným hlukem, přiměje onoho člověka zapochybovat o své střízlivosti a vážně se zamyslet, co v posledních hodinách (kromě chytání afrických lelků a trpění nad dírou v zemi suplující záchod) dělal.

Více v autorových knihách:

HAVELKA, Ondřej. Cesta k branám Damašku východní Afrikou. Praha: Akbar, 2016.

HAVELKA, Ondřej. Africká náboženství: religionistika, teologie, afrikanistika. Praha: Dingir, 2024.