Bengálské čajování

V zajímavých porevolučních časech mě některé ministerstvo pozvalo k účasti na klasickém japonském čajovém obřadu. Trvalo přes hodinu a půl, než čajový velmistr Soshitsu Sen XV. uvařil a metličkou ušlehal koflík čaje. Když jsem cca 10 let narazil na “čajovou kulturu“ Indie a Bangladéše, utvrdil jsem se v přesvědčení, že gurmánské obřady s čajem,  kávou, vínem, čokoládou, ústřicemi, chřestem či kaviárem jsou jen takovou zvláštní hrou. Zažili jste někdy takovéto čarování se základními potravinami, jako chleba, vajíčka nebo mléko?

Hurá za opravdovým čajem

Byly doby, kdy jsem po chuti rozeznával několik druhů čaje. Později došlo k mému zběhnutí ke kávě, takže se ze mě stal „čajový renegát“. Odpadlík považující prach prodávaný v čajových sáčcích za smetí získané úklidem po šichtě v čajových sušírnách, třídírnách a balírnách. Keřové lístky mající v době sklizně několik centimetrů totiž vypadají a chutnají jinak, než drobnohledné kousíčky louhované spolu s papírem.  Návštěva čajových plantáží severovýchodního cípu Bangladéše odhalila ruční práci placenou zhruba 20 taka (60 taka byl v té době 1 dolar) za hodinu. Ženy trpělivě otrhávaly jednotlivé lístky, házely do vaku přivázaného na zádech a pořád se usmívaly. Slušelo jim to.

Plantáže patřící britské společnosti, (což je pozůstatek koloniálně-historického vývoje) měly oficiálně pro turisty vstup uzavřen. Ale pár dolarů „bokem“ má na bengálského průvodce stejně pozitivní účinek, jako na českého politika členství v dozorčí radě. Provedl mě mezi sběračkami, ukázal jejich práci i šlechtitelské zázemí, kde se testovaly nové kultivary keře pojmenovaném po moravském jezuitovi Josefu Kamelovi (Camelia sinensis). Nakonec došlo na nápoj několika barev ve skleničce stratifikované podle podle síly a hustoty. Trocha čajového turistického šméčka, když už si to sahib zaplatil.

Nejširší nabídku průvodců a map Bangladéše (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Čajový rituál?

Místní totiž pijí naprosto odlišný čaj. Na ulicích v sympaticky omlácené konvici vře voda a v ní probublávají čajové lístky (tedy ne onen výše zmíněný prach). Z hlediska turisty ideální nápoj, neb je převařený a tudíž bakteriologicky nezávadný. Na nějaké vítací rituály, důmyslné slogany, přesné dodržování jednotlivých pohybů se tady na rozdíl od japonského čajového obřadu nehraje. Čaj je tady nápoj a ne hra či rituál. Těžko můžete vyslovovat sofistikované myšlenky s mnoha skrytými významy, zatímco se snažíte uklidit plechovku holandského kondenzovaného mléka před mravenci. Čaj je obratně scezen a než stačíte zaprotestovat, tak v něm máte mléko a slušnou porci cukru. Indové na rozdíl od Bengálců mají o stupeň sofistikovanější postup, neb mléko není plechovkové a je svařené – ovšem škraloup se udělá tak jako tak. Byť jsem nemilec čaje, přesto mi na indickém subkontinentu ten podivně rezavý nápoj chutná.

Půlkilovku sypaného assamu jsem přivezl domů s napjatým očekáváním, jestli se chuť mění změnou prostředí. Když nebudu sedět na zaprášené ulici, když bude voda místo na propanbutanovém plameni klokotat v rychlovarné konvici, když budu mít dostatečný přísun kávy  – udělá to něco z mým přístupem k čaji. Neudělalo. Pytlíkový mi přijde pořád hnusný a indického sypaného vypiju půl litru denně. Ovšem s jedním či dvěma plátky zázvoru. Půlkilovka pomalu mizí. Další experiment provedu s čajem vietnamským.