Běh africkou pouští aneb peklo na Zemi

S první typicky písečnou pouští se setkáváme třináctý den našeho putování. V namibijském národním parku Namib-Naukluft máme naplánovanou první běžeckou etapu. Zdejší rudá poušť patří k nejstarším i nejsušším místům na naší planetě.

Pouštní třídenní maraton v délce 150 km začíná o tři dny později v namibijském Skeleton Coast Parku. Dle plánu poběžíme denně 50km pouští podél pobřeží Atlantického oceánu. Kdo nestačí tempu, může pokračovat chůzí. Pro mne osobně začíná nejtěžší část expedice. Pěšky zvládám 25 km v horském terénu denně, uběhl jsem 3 km při testech fyzičky v době vojenské základní služby v mírném českém klima. Hodně si věřím na kole, zvládám kajak, raft i náročné výstupy v horách, ale běh pouští je mojí noční můrou.

První den nás kamion odváží 50 km od plánovaného nocležiště. Začínáme strečinkem na rozhýbání celého těla. Rychlou chůzí absolvujeme prvních 5 km na zahřátí svalů, pak přejdeme do lehkého klusu. Běžíme těsně podél oceánu. Po ránu má vzduch příjemných 24°C. Pláž omývají vlny dosahující až k nám, chvílemi jsme po kotníky ve slané vodě. Schválně běžíme tak blízko.

Pláž je udusaná vlnami, nohy se boří o poznání méně než pouhých pár metrů stranou do vnitrozemí. Míjíme řadu rybářů. Nechápou nás, jen kroutí hlavami. Dvacet minut zvládám odpovědět na pozdrav, pak začínám šetřit dech. Naštěstí rybáři v té chvíli skončili, nemusím se jim vyhýbat, soustředím se jen na pravidelný pohyb vpřed.

Snažím se pravidelně dýchat, ale i tak po dalších 20 minutách nastupují dechové problémy. Bodá mi v prsou, lapám po dechu, musím zpomalit. I pomalejší tempo mi dává hodně zabrat, přecházím tedy v rychlou chůzi. Tělo zpomalí tepovou frekvenci krevního oběhu, vydýchám se a mohu zase běžet. Kombinuji tedy běh s chůzí zhruba 4:1. Samozřejmě zaostávám za skupinou, která se stále pohybuje lehkým klusem. Pomalu se mi vzdaluje. Každé 3 km na mne počkají, jakmile se přiblížím na jejich úroveň, dají se do pohybu. Chvíli drží mé tempo, pak se pomalu vzdálí.

Slunce začíná žhnout, tělo se snaží udržet optimální teplotu organismu, pot prýští ze všech pórů. Jednotlivé kapky se slévají v potůčky, stékající po celém těle. Otravné jsou v obličeji kolem očí, ostatní nevnímám. Dvě zastávky u doprovodného vozidla vynechávám, vody mám dost, k jídlu si ukusuji z energetické tyčinky Powerbaru. Třetí zastávka na dvacátém kilometru u Cape Cross znamená pauzu na lehký oběd. Lékař Laci nás obchází a kontroluje stav všech členů týmu.

Po jídle se jdeme podívat k mysu. Tělo ztuhlo, rozhýbání namožených svalů je obtížné a bolestivé. Vidíme skupinu asi 8 šakalů čabrakových, zjevně hodují na rybách nebo krabech. V mořské rezervaci se nachází ohromná lachtaní kolonie. Jsou jich stovky, možná tisíce. Část se vyhřívá na pobřežních útesech, část spí v písku, zbytek se pohybuje v oceánu. Hrají si, potápí se, úspěšní lovci se vynoří s rybou v tlamě. A všichni vřeští.

U auta doplníme vodu do příručních rezervoárů, skupina se rozbíhá, já pokračuji stylem běh-chůze. Opouštíme pobřeží, směřujeme napříč pouští ke kempu. Míjíme solné jezírko, na březích kolem dokola se třpytí jasně bílé krystaly soli. Ostatní na chvilku zastaví, fotí, já jen s díky přijímám chvíli odpočinku. Cítím bolest ve všech svalech nohou. Na 33 km se potkáváme s naším vozidlem. Omlouvám se vůdci Palimu, jsem vyčerpán, dnes končím. Ostatní pokračují lehkým klusem dál. V kempu jsme po 20 minutách jízdy. Mrzí mne, že už odpočívám zatímco zbytek ještě maká, ale na druhou stranu se cítím vítězem sám nad sebou. Dnes jsem si vytvořil osobní rekord ve vzdálenosti zdolané pěšky.

Jsem tak unaven, že ani nejdu do sprchy. Jen sedím, nabírám síly. Baštím čokoládu, sušenky, pomeranč a toužebně očekávám večeři, kterou mimořádně vyrábí Sue, členka výpravy z Oasis Travel, jenž zajišťuje kompletní servis. Tým dorazil těsně po západu slunce volnou chůzí, přeci jen i na nich se již projevila únava.

Druhý den startujeme v 7 hodin, dokud je přijatelné chladno. I když nás spánek posílil, přeci jen v celém těle cítíme včerejší kilometry. Maximálně šetřím energii, automaticky kontroluji pravidelné dýchání. Pohybujeme se v široké řadě vedle sebe. Pomalu se blížíme k oceánu úplně plochou pouští. Obzor je vzdálen nejméně 20 km.

Po 9 hodině potkáváme poprvé auto, doplňujeme vodu, pokračujeme dál. U pobřeží běžíme po hřebenu těsně nad příbojem. I nízké duny s výškou 5 metrů znamenají nadměrnou spotřebu energie, míjím je podél úpatí. Nohy nemají pevnou oporu, písčitý povrch je nestabilní. Schválně se pohybujeme v denním horku, protože tak minimalizujeme setkání s hady, kteří jsou aktivní až navečer. Na obloze se honí mraky, spalující horko nastoupí před polednem. Plánovaná zastávka na oběd se blíží. U doprovodného vozidla sedám na rozpálený písečný povrch, hltavě se zakusuji do sendviče. Jak neskutečně lahodný mi připadá…

Po pauze peklo pokračuje. Kombinací lehkého klusu a rychlé chůze po relativní rovině se přiblížíme k hlavní silnici, stále si s ní udržujeme vizuální kontakt, vede nás přímo vpřed. Na čtyřicátém kilometru nastupuje krize. Bolest v nohách respektive svalech začíná být nadměrná, bojuji o každý metr vpřed. Dokud mám dost energie, nemám problémy s psychikou. Sleduji okolí, všímám si maličkostí, každý den objevím něco nového co mne vnitřně obohatí. Pokud nastupuje únava, pomáhá pobrukování písniček z repertoáru Daniela Landy, nebo Divokého Billa. Mají potřebný rytmus.

Pokud je únava maximální pak hlavu vypínám z provozu. Zůstává pouze jediná myšlenka. Moje tělo je stroj. Motor, který pracuje stále stejně. Kov necítí bolest. Nohy se zvedají jako ojnice pístu ve stále stejném rytmu. Takhle se dokážu pohybovat až na hranici totálního vyčerpání. Nedá se to však praktikovat každý den! Teamleader se dotazuje zda chceme přestávku? Nechci. Tělo by ztuhlo a rozhýbání by se nemuselo podařit.

Konečně slyším spásné STOP. Dle GPS jsme 50 km od kempu. Převlékám si propocenou Moiru, oblékám větrovku, lehám si za návětrnou stranu nízké duny. Vane mírný větřík, který ochlazuje unavené tělo, snažíim se relaxovat. Poslední hodinu jsem se pohyboval pouze díky vůli. Někteří členové se dokonce přikrývají hliníkovou Isofolií. Po chvíli čekání přijíždí kamion. Vyšplhat se po schůdkách do výšky 1,5 metru je nejtěžším úkonem dne. Svaly ztuhly, nohy absolutně odmítají nést tělo. Nahoru se vytáhnu pouze silou paží.

Ostatní jsou na tom podobně, pouze vůdce Pali vypadá, jakoby chtěl pokračovat dál. V kempu se osprchuji, přestože chybí síla. Byl jsem pokrytý směsicí potu a jemného písku. Voda mi osvěží, ale až vydatná večeře dodává potřebnou energii. Ihned poté jdu spát.

V noci se dostavuje směs příznaků totálního vyčerpání a úžehu. Žaludek nedokáže udržet přijatou potravu, zvracím, mám průjem. Ráno potíže trvají, nastupuje horečka. Laci mi dává léky, Pali rozhoduje, že třetí etapu mohu vynechat. Ivan je na tom stejně, Robert má krvavé puchýře na chodidlech a zánět šlach achilovky. Nastupujeme do doprovodného vozidla, které nás odváží na dnešní nocležiště. V pokoji uléhám pod deku a usínám. Spím do odpoledne, kdy se probouzím propocený, ale horečka ustupuje, dokonce mám chuť k jídlu. Sním dvě housky, usínám. Až večer se začínám pomalu pohybovat. Zítra se přesouváme do města Windhoek, kde budeme čekat na udělení víz do dalších zemí. Budu mít čas, dát se plně do pořádku, pro další sportovní aktivity.

Proč Hedvábná stezka?

Lidé putují Hedvábnou stezkou už 2500 let. Přesto i dnes taková cesta vyžaduje odvahu a vytrvalost. Na Hedvábné stezce každý prožije svá vlastní dobrodružství a objeví pro sebe nová místa nebo třeba sám sebe. Hedvábná stezka je tak symbolem toho, že doba objevů a dobrodružství zdaleka neskončila. Neboť kdo chce, ten je i dnes najde na mnoha místech světa.