Na úpatí hor nad širokým úrodným údolím s citrusovými sady, plantážemi bavlny a políčky zeleniny leží vesnice Pamukkale. Byla by to obyčejná západoturecká vesnice, kdyby se zde nenacházel překrásný přírodní útvar zapsaný na seznamu UNESCO, za kterým dnes jezdí turisté z celého světa.
Jak vznikly travertinové kaskády
Hned za vesnicí se zdvihá svah pokrytý zářivě bílým travertinem. Zblízka pak vypadá, jakoby byl uplácaný z chomáčků bavlny. Vždyť také Pamukkale v turečtině znamená „bavlněný hrad“. Za svůj vznik vděčí minerální vodě bohaté na vápník, která po něm stéká. Vápenec, který se z ní na vzduchu sráží a pak postupně, pomaličku usazuje, za tisíce let vytvořil fantastické kaskády jezírek, krápníky, vlnky, bulánky a všemožné útvary – podobné těm, jaké bývají v jeskyních.
Voda po svahu pořád stéká a proces usazování stále pokračuje. Na druhou stranu některé části svahu jsou už dávno „mrtvé“. Prameny, které je omývaly vyschly nebo se přesměrovaly jinam. Mrtvý travertin pak šedne a nezastavitelně větrá. Protože vody se dnes nedostává ani na všechny „živé“ části, je regulovaně rozváděna umělým kanálem střídavě do různých sekcí.
Západ slunce nad Pamukkale
Přes travertinový svah stoupáme jedinou povolenou cestou. Přitom často čvachtáme ve stékající vodě. Musíme na boso, aby se neničil povrch travertinu. Ze stejného důvodu je také zakázáno koupání v přírodních jezírkách. I když je to už naše druhá návštěva Pamukkale, neustále žasneme nad tím, co voda a vápenec dokázaly vytvořit.
Chvíli si hovíme v jednom z umělých jezírek, jejichž budování si možná Turci mohli odpustit. I když beton je dnes celkem pěkně pokryt vápencem, je vidět, že takový tvar sem prostě nepatří. Třeba je časem zase zbourají – podobně jako lázeňský hotelový komplex, který zde byl vybudován v 60. letech. Protože ale do svých bazénů odebíral příliš mnoho vody a travertinové kaskády začaly chátrat, byl v 90. letech, podle rozhodnutí vlády, srovnán se zemí.
Nahoře nad kaskádami se můžeme opět obout a pokračujeme po chodníčku nad svahem k vyhlídce na nejkrásnější část kaskád. Slunce se pomalu chýlí k obzoru. Je nejlepší světlo na focení, tak ani nestíhám měnit objektivy a komponovat zajímavé záběry, kterých je tu nekonečné množství. Opravdová nádhera. Do západu slunce zbývá zoufale málo času.
Konečně „porážíme“ šťavnatý meloun velký jako prase, zakusujeme se do jeho „bůčku“ a vychutnáváme si západ slunce. Hladina jezírek se postupně mění z modrozelené přes žlutou až po oranžovou. Je konec dnešního dne. Zůstáváme na vyhlídce poslední, i uřvaní Francouzi jsou pryč. Ani po západu slunce totiž hra barev ještě nekončí.
Nejširší nabídku průvodců a map Turecka (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Antické lázně Hierapolis
Další den věnujeme návštěvě pozůstatků starověkého města Hierapolis. Protože zdejší voda má léčivé účinky, vyrostly zde už ve starověku významné lázně. Hierapolis se dokonce stal ve 3. st. n.l. největším městem celé Malé Asie. Římskou nadvládu vystřídala byzantská. Město nakonec zaniklo následkem ničivého zemětřesení ve 14. st.
Přímo nad travertinovými kaskádami se dnes na rozsáhlé ploše povalují mramorové bloky a fragmenty někdejších staveb. Naprosto perfektně se však dochoval římský amfiteátr. Hlavní ulice se sloupy a branami byla naopak dobře zrekonstruována. V západní části se pak nachází rozlehlá nekropole. Hrobky z velikých kamenných bloků se táhnou, kam až oko dohlédne.
Je poledne, sluníčko pálí až to bolí a toulaví psi se perou o kousek stínu. Je tedy nejvyšší čas také někam zalézt než praskne teploměr.
Doprava: odkudkoli z Turecka se dostanete do města Denizli; odtud jezdí každých zhruba 15 min minibusy do Pamukkale vzdáleného 19 km (1,5 TL = 23 Kč, v roce 2006)
Vstupné: 5 TL (75 Kč, v roce 2006), žádné slevy se nedávají; na vstupenku můžete jít do areálu ještě druhý den, pokud to stihnete do 9:00; otevřeno je 24 h denně
